TheDarKnig

Po dlouhé, předlouhé přestávce, kterou naštěstí aspon trochu zacelily ty dost povedené 4 filmy, začala 6. série a já jsem si konečně mohl znovu osvěžit, proč mám tenhle seriál tak rád. Taková smršt absurdního humoru, zábavných nápadů a velmi dobrých dějových kliček a zvratů se prostě jen tak nevidí. O výběru písniček nemluvě. Groening je génius a lepší vizi 3. tisíciletí nikdo už nikdy nevytvoří. Tak komplexní, precizní a propracované, že z toho přechází zrak a v jádru věci tak primitivní a jednoduché, přičemž to, co vytváří tu atmosféru geniality a zábavnosti jsou jen a jen neskutečné nápady pánů od Simpsonových. Spolu se Simpsons dva seriály, které utvářejí dějiny našeho světa a bezesporu jsou nejkultovnější věcí, jaká kdy byla vytvořena. Bender a Fry rulez

Book 1: Water : Fantastic! Awesome! Outstanding! ovšem škoda, že má každý díl pouhých 22 minut (proč je tu 30? To mi na chvíli dalo naději, která hned po prvním dílu zase zhasla).. Tak celá sezona uběhne strašně rychle a všechny ty skvělé momenty a prožitky, které mi tento neobyčejný příběh ze světa elementů dal, uběhnou příliš rychle a zmizí v strašném propadlišti času. A to jsem zprvu opravdu nečekal, že se mi to bude líbit, dokonce jsem to přes vysoké hodnocení tak dlouho obcházel. Až když jsem se kvůli, opravdu jen kvůli soundtracku Hornera (který je, co si budem povídat, opravdu překrásný) podíval na Shyamalanův film, rozhodl jsem se, že tomu dám šanci. A kvůli čemu jsem Avatara obcházel? Žánr ani příběh zato nemohou. Ale může za to pro mně strašidelné slovo anime. Ano. Anime prostě nemám rád, nemám rád tu směšnou grafickou stránku a ještě více nemám rád celkové zpracování pohybů, soubojů, dokonce i postav. Vždy mi to přišlo takové neuvěřitelné a pitomé. A dokonce ted, po tomhle seriálu se bojím, že se nic nezměnilo. Alespon u klasického anime. Tohle ale zpracováním dle mého mínění klasické anime není. Postavy sice tak do jisté míry vypadají, ale narozdíl od takového Naruta to a i všechno ostatní funguje výborně. Kdyby tak Západ začal dělat více takovýchto "napodobenin". To by mně velmi potěšilo. Co totiž anime neupírám, je skvělé vykreslení charakterů, úžasné příběhy a pro západ opravdu neklasické ztvárnění, krásné (a často velmi zvláštní) fiktivní světy (či už fantasy, scifi, pohádka,..) a atmosféra. A tenhle průkopník to všechno má. Jedny z nejsympatičtějších seriálových postav vůbec, úžasný styl vyprávění, nádherné akční scény, epické scenérie a hlavně.. velký nadhled a zábavnost. Tu rozhodně nebudete s postavami nespokojeni ani na chvíli. A ještě se budete po celou dobu smát. U soubojů zase nedýchat. U dojemných scén (těch ovšem bylo pomálu) soucitit. A má to taky morální poselství, filozofování a hloubku. Prostě si to užijete a budete chtít víc a víc. Proto to moje povzdechnutí nad délkou na začátku. Uběhlo to příliš rychle. Jsem opravdu rád, že mám před sebou ještě dva knihy, ale bojím se, že když se začnu dívat, příjde konec příliš rychle a už se do této magické země nikdy nevrátím s takovým potěšením a takovou radostí jako poprvé. Dost ale bylo blábolů, každopádně se na to podívat musím, na to, abych si to šetřil pro strýčka příhodu a pro moji pohodu, že mám před sebou ještě tolik dílu, je to příliš výborné. Snad se můj dojem dalšími knihami něčím nezkazí. Stále pokračující se cesty se nebojím. V LOTRovi to fungovalo taky, a ten neměl takové ingredience ani náhodou. jestli se nezkazí zábavnost, budu určitě spokojený. Snad jen to neustálé zesměšnování velkolepě vycházejících scén by se mohlo trochu omezit. Užil bych si i nějaké větší osudovosti a tragédie. Ale chápu, že je to více pro děti, takže nebudu tlačit. Prostě, jestli to bude takové jako Book 1, umřu do konce blahem. takže snad už jen Yip, Yip a letíme. See you soon. Nejlepší postavy: Sokka, Iroh, Aangm Appa. Nejzajimavější: Zuko Book 2: Earth: Možné SPOILERY To snad ani nejde! Ale ano, jde, vždyť jsem to právě viděl. Tvůrci Avatara by měly dostat všechny řády, nobelovky a oscary (obrazně) za všechno, co se oceňuje, protože to, jak výborná je druhá série, nejde slovy popsat. V ničem není vidět ani malinkaté zaváhaní, oproti Knize Vody je pak dospělejší, temnější, z více charaktery, zajimavějším dějem, různými od osy se odkloňujícími se díly a hlavně pak má zatím nejlepší vyvrcholení, jaké jsem kdy viděl. Opravdu, ty poslední dva díly (Guru a The Crossroads of Destiny) jsou tak TAK moc gradující a plné zvratů a kulervoucích soubojů + vše končí přesně, jak jsem si závěr představoval. Prostě něco velmi velmi chutného. A to je jen závěr. Postavy se nám krásně vyvíjejí před očima, střídavě padají a zase stávají, objevují se i staří známí, každý díl má co říct a perfektně zapadá do konceptu a i když v některých případech je cítit to hlavní zaměření na mladší publikum, je to téměř neviditelné a nic, kvůli čemu bych byl zklamán. A hlavně, všechny postavy (i ty zlé) jsou neuvěřitelně sympatické, a chovají se tak, jak jim to jejich přesně stanovená podstata dovoluje. Znovu žádné zaváhaní, žádný ústupek, jen postupný vývin. Jedině tak se něco může změnit. Ale často to jsou změny bolestivé a hluboké, což se pak odráží od chování. Jako například u Zuka, či i samotného malého kluka Aanga, na kterého byla vržena tak velká a útrpná zodpovědnost. Vše je naštěstí jemně zlehčováno vtipnými postavami, které ale vždy dokážou pomoct a někdy jsou i za opravdové hrdiny. Iroh. Nové postavy pak dodávají novou čerstvost, slepá Toph je skvěle vyrovnaná se svým osudem, nejlepší earthbender ever, a důstojný nový člen party. Suše hláškuje a nakopává všem zadky. Noví "záporáci" jsou pak ještě lepší přídavek. Ne že by Zuko v jedničce nestačil, ale byl jen jeden a neměl tak zlověstnou auru a charisma jako tady má princezna Azula a její povedené duo. Ano, opravdu je to ta pravá ořechová záporáčka, bez smilování a tvrdě si jdoucí za svým. Další perfektní součást. Vizuál je ještě epičtější, soundtrack stále stejně výborný, a cesta pokračuje dalšími a dalšími dobrodružstvími. Na Fire se těším neuvěřitelně, Firelord Ozai awaits. Nejlepší postavy: Toph, Iroh, Aang (ještě lepší - jeho finální hledání čakry je tak krásné), Zuko Nejzajímavější: Azula Book 3: Fire: A je to tady, závěrečné zúčtování mezi rozpínavým a strašlivým ohnivým lordem a jeho poskoky a mým milovaným (kdo by si je nezamiloval) AVATAR teamem začíná. A že je to FINÁLE. Od začátku knihy je cítit, že hry už skončily a teď půjde opravdu do tuhého. Sozenova kometa se blíží, Aang se má ještě hodně co učit a noví i staří přátelé i nepřátelé se objevují a tvarují finální podobu výsledného boje. Charaktery jsou pevně dokresleny a osudovost z toho všeho jenom sálá. A já se nestačím divit. I když mi bylo jasné, že třetí kniha bude dobrá, stejně mně svojí dokonalostí dokázala totálně uchvátit. Díl za dílem pomalu plynuly, každý byl tím správným mixem zábavnosti, dramatičnosti i velkoleposti (tomu, jak dobře tyhle tři esence dokázali tvůrci namíchat, ani nejde věřit. Skláním se před vámi) a nakonec i Aang musel dospět (ehm, teda aspon tak, jak to po něm to jeho břímě požadovalo). Vztahy se prohloubily nádherně, povahy se projevily konečně v tom úplně pravém světle a mně to vše jednoduše přirazilo do sedačky a nenechalo vydechnout. A nakonec začal ten jeden a půlhodinový závěrečný boj, ten, na který jsem musel čekat tak dlouho, kvůli kterému se toho tolik změnilo, všichni prošli tolika zážitky, bolestmi a vývojem, a já jsem byl definitivně přemožen a v divoké euforii jsem se chtěl smát i plakat zároveň. Posledních 40 minut seriálu je to nejlepší, co jsem v životě viděl, konečné splynutí všech v jedno a neskutečně úžasná ukázka rozdílu mezi dobrem a zlem, a kam to všechno vede a vedlo. Přičemž je samozřejmě po technické stránce vše geniální, soundtrack stále překvapuje a samotný duel (duely) jsou slastí pro oči. Děkuji, znovu děkuji za to, co jsem s nima, s malým klukem, vrženým do toho nejtěžšího boje, na němž leží osud celého světa Aangem, s tak silnou a křehkou, stále se starající Katarou, s věčně vtipným a vůbec skvělým Sokkou, s nerozhodným a sympatickým Zukem, s Momou a Appou (díl o snech a nočních můrách :)) i s další geniálně si ze všech utahující Toph a i všemi dalšími perfektně vykreslenými a vyjevenými charaktery mohl prožít. A je mi teď opravdu smutno, že to vše skončilo, ale vždy si tento požitek budu pamatovat. Nikdy nezapomenu. Úplný závěr je tak emotivní a tak krásný, že mi nakonec přece jen ta slza ukápla. Ba-Sing-Se, to město, to legendární město a ty nejkrásnější západy slunce nad ním. A v tom všem, ještě něco krásnějšího. Na závěr, těším se neskutečně na Legend of Korra, i když mi tam tihle všichni budou chybět hodně. Uf, jsem vyčerpán. The End. Nejlepší postavy: Zuko, Aang, Katara, Sokka, Toph. Nejzajímavější postava: Aang.

Nejlepší seriál všech dob. Nic dalšího už nebudu psát, sedněte si, pusťte si první díl a odejděte až u finále 5. sezony.

Vždycky jsem si říkal, že Vikingové by si zasloužili konečně nějaký výborně zpracovaný film a že bych za to dal dokonce všechno možné, no a History přišla s celým seriálem a dokonce lepším, než bych si dokázal představit ve svých nejdivočejších vikingských snech. Travis Fimmel je dokonalý, jeden z těch herců, kteří téměř okamžitě přesvědčí o svých hereckých kvalitách a člověk okamžitě ví, že bez něho by seriál ztratil velmi velkou část sympatického obsazení. A pak je tu Katheryn Winnick - ta štítonoška z těch divokých vikingských snů. 1. série - 9/10 - Mystika, duchovno, kultura, střet kultur, nájezdy, plenění, boj o moc, neočekávané přátelství, manželská krize - vše tak dokonalé, jak jen může být, snad jen ty bitvy trpí nedostatkem rozpočtu. 2. série - 8,5/10 - Mnohé z minula se zintenzivňuje, přidává se výborný anglický král, méně zajímavý vikingský král, zrady, rozkol a orel. Jen finále je nějaké slabší než minule a děje se tu až moc nedovařené politiky. 3. série - 8/10 - Rozpačitá první polovina série s nudnějším dějem a několika hloupými místy je naštěstí plně vynahrazena válkou proti Francii. Epizody s Paříží jsou to nejlepší, co lze najít v televizi.

Sie sind das Essen und Wir sind die Jäger! - Ať už titulní píseň začíná takto nebo tou druhou variantou, jedno je jasné - Asi si ještě nepamatuji ani jeden anime opening, který by mě tak neuvěřitelně navnadil na samotné anime, pak mě uvěznil ve svých adrenalinem nabitých spárech a nutil mě si poslouchat na youtube jeho dvouhodinové verze, aby mě nakonec vyplivnul po několikadenním maratonu, jen abych díky němu našel svou další závislost na hudebním uskupení ve formě zřejmě nejlepší japonské muzikální tvorby pod taktovkou génia REVO. Děkuji tomuto anime, že mi vrátil víru v to, že možná přece jenom nejsou na csfd všechna anime tak vysoce hodnocená jen kvůli tomu, že anime fanoušci jsou na tom podobně jako momentální obří fan základna Walking Dead nebo Game of Thrones, ale že anime jsou často opravdu neskutečné prožitky (ačkoliv pak je tu zase opak mezi těmi opravdu hardcore otaku, kteří jsou už tím mnoholetým anime zápalem tak unaveni, že většinou většinu hodnotí průměrně až přímo špatně - další extrém, který ve spojení s nostalgií a vzpomínáním na ty "krásné léta sedmdesáté" dokážou už vidět jen chyby a mnohonásobně víc pozitiv už ne.. i když samozřejmě může tu být i faktor toho, že je nezaujal žánr nebo příběh nebo tak něco). Děkuji mu ale kvůli úvodní skladbě i za to, že mě přivedl k Sound Horizon, což je naprostá láska na první poslech. Neuvěřitelně propracované alba, každá jedna skladba a celé opery. A vše pod taktovkou jediného muže. K samotnému anime - nebudu zatajovat, že subžánry hrdinská fantasy, dark fantasy či military fantasy jsou přesto, že miluji fantasy žánr jako celek, mé nejvíc milované. A i proto stačily první dva, či tři díly a byl jsem pohlcen. Zasazení do postapo, způsobené obřími lidožroutskými uprchlíky z ústavu pro choromyslné, správně postupně odhalované motivace a následný vývoj hlavních postav, příjemné vedlejší postavy, tvrdost i humor při výcviku nové elity - vše je zvládnuté na jedničku bez jediné chyby. Nejdůležitější je pro následující děj, že díky funkčnímu načrtnutí postav na poli pouhých! 2 či 3 epizod jako živých lidí plných odvahy, naděje a síly, případně odhodlání a vůle má divák rád nejen hlavní postavy a pár vedlejších, ale fandí tomu uskupení jako celku. A teprve pak se ukáže autorova naprostá, děsivá, přímo šílená nekompromisnost a tvrdost, ukáže se, že tenhle svět nebyl vytvořen pro vývoj postav v stále větší a větší hrdiny, ale naopak byl vytvořen čistě pro to, aby všichni, všichni! trpěli, procházeli pekelnou očistou každý jeden moment své existence a nic, vůbec nic je nemohlo spasit, maximálně jenom odložit neodkladný pád. Jenže já jako divák jsem taktéž velmi nadějný a emocionální tvor a tak při každém jednotlivém vzchopení nabírám spolu s hrdiny další a další energii na vzpouru proti tomuto krutému osudu.. abych znovu a znovu dostal sám sebe do nejčistší deprese a zmaru. Jo, miluji tohle anime a taky ho nenávidím. Miluji ho za to, jak dokáže podat ty vypjaté scény, ze kterých šlehá stejná míra osudovosti a epiky jako z těch nejvíc high fantasy, miluji ho za to, jak se Arnim, Mikasa i Eren, každý svým způsobem, vyrovnávají s světem, kde žijí a snaží se kráčet dál, miluji ho za výbornou gradaci, kdy se anime po prvních dvou dílech už nezastaví a valí na vás těžší a těžší balvany války, kamarádství, výborných proslovů (slyšel jsem na tohle stížnosti, mám rád proslovy přesně takové, jaké jsou klasické pro skutečné války - plné patosu, snahy přesvědčit vojáky, že bojují o ty nejvyšší cíle apod. - tady takové jsou), naprostých emočních znásilnění (málem jsem se už jen při vzpomínce na některé rozbrečel.. znovu), ale také fanatismu, zbabělosti a krutosti, ach krutosti. Miluji ho i za výborně zvládnuté technické aspekty - jak animačně (opravdu se někteří stěžují na tohle? LOL), někomu ale může přijít to zamrznutí obrazu do stylizovaných maleb jako snaha ušetřit, ale mě to přišlo jako snaha zdůraznit celou náladu a atmosféru, tak zvukově a hudebně (soundtracky v anime jsou už tak nějak klasicky výborné, ale tenhle ve spojení s těmi obrazy dělá občas skutečné zázraky - Vogel im Käfig nebo překvapivě funkčně použité popové či rockové skladby dokonce i v hrdinských momentech). Stejně tak jsou, a samozřejmě to je v military fantasy opravdu důležité, výborně zpracované akční sekvence, ať už jde přímo o souboje nebo o cokoliv jiného. S tím souvisí výše zmiňované, člověk si užívá momenty, kdy mu buší srdce jak veverce a navíc ho má v krku. Opravdu, vůbec se nedivím, jaký úspěch už první sezona měla a jaký úspěch následně začala mít manga. Protože tohle je po stránce příběhu, dramaturgie, postav, akce a řekl bych i hloubky (ačkoliv to samozřejmě není pokus o nějaký Evangelion nebo Ghost in the Shell, ale to co zde je, prohlubuje vztah k světu Erena a spol.) naprostý klenot. Až se trochu bojím, že druhá sezona celý dojem pokazí, protože to vše bude jenom roztahovat, bude ji silně chybět záporák, který byl zde (úžasný charakter!) a celé se to utopí v opakování toho stejného. Mangu jsem zatím nečetl, takže nevím. Neříkám, že bych si Shingeki no Kyojin užil stejně i tehdy, kdybych viděl předtím stovky anime, ale... je tu silná možnost, že ano. Tohle se mi prostě trefilo přímo do mého černého kokora. PS: Ne, postavy tam opravdu furt jen neřvou a pokud ano, zcela to sedí do toho,co zrovna prožívají. Postavit celý komentář na tomhle je trošku divné, vskutku.

Čím vším je Frieren: Beyond’s Journey End? Je to obyčejný a zároveň unikátní příběh v obyčejném a zároveň unikátním světě kouzel a magie. Je to jedinečný příběh o konci jedné cesty a začátku cesty nové. Je to příběh po příběhu. Již ne příběh o světě, sužovaném démony, ale příběh o světě osvobozeném, na jehož počátku stojí „pozůstalá“ elfka jménem Frieren, protože neúprosný čas ji o téměř všechny blízké již připravil. Zvláštní samotářka, hravá, ale často až překvapivě dětinská, kvůli dlouhé izolaci společensky nevyzrálá, a neschopná správně vyjádřit emoce, která si začíná teprve teď uvědomovat pomíjivost a smrtelnost světa kolem ní, uvědomovat si, co je to být někým, jehož život tvoří jen zlomek života jejího. Během nové cesty, na kterou se kvůli určitým okolnostem a kvůli určitému velikému přání následně vydává, si pak postupně konečně začíná uvědomovat též vše, co ji kdysi dávno (z pohledu člověka) během celé dlouhé, krátké desetileté legendární výpravy se skupinou hrdinů/nejlepších přátel unikalo – jak moc ji tento pro ni kraťoučký úsek života ovlivnil a změnil. Nachází nové emoce, pocity, radosti, cíle a dochází ji důležitost těch starých; zároveň díky tomu, jak se ve skutečnosti nevědomky začala měnit, funguje jako příklad pro svou novou, mladou, lidskou učednici Fern a její hledání toho, co dává barvu a krásu životu po ztrátách, které prodělala ona. Příběh Frieren, Fern a v neposlední řadě mladého válečníka Starka, který se k výpravě připojí s vlastními obavami a pocity méněcennosti, jež mu obě hrdinky začnou i přes svoje problémy pomáhat překonávat (ať už přímo nebo nepřímo) a on tak může pomáhat zase jim, je též o jedinečnosti v obyčejnosti. Unikátnosti všednosti. O výjimečnosti každého okamžiku, o kráse maličkostí. O změnách, které do světa přináší plynutí času a historie, pomíjivost všeho a zapomínání na jakékoliv veliké skutky a činy. A o tom, že někdy i ty nejmenší dobré činy mají větší dopad, než si umíme představit. Na ostatní i na nás samotné. Vážné, emocemi a/nebo dramatem nabité scény lehounce přecházejí v ty odlehčené, příjemný situační humor se střídá s hřejivými momenty, téměř každé setkání, každá překážka vyučuje postavy i diváky o něčem novém, krásném a důležitém – nalézáme zde úvahy nad smyslem, důležitostí, složitostí, realitou a přetrváním víry a náboženství, kulturní paměti, hrdinství, síly vůle a s tím související přirozenou lidskou touhu po zanechání stopy v historii, navzdory neúprosnosti proudění řeky času. Taktéž se zde nejednou ukazuje velká životní pravda – jak naplňující a důležitá pro nás může být pomoc člověku v jakékoliv maličkosti, právě když před sebou vidíme horu. Na začátku jsem zmínil obrovské srdce, které pomocí oběhové soustavy doručuje nádhernou myšlenkovou hloubku, živoucnost a plnokrevnost do každého posledního zákoutí tohoto mistrovského díla. Toto srdce má v příběhu vlastní ztělesnění – Hrdinu Himmela, který se skupinou svých nejmilovanějších přátel vyvedl svět z tisíciletého područí démonů a započal zcela novou Éru míru a pokoje. Hrdinu Himmela, o kterém tento příběh není, ale je, protože jeho činy, jeho vliv a jeho přání jsou hlavním spouštěčem nejen nové éry, ale hlavně vývoje Frieren. A prostřednictvím vzpomínek nejen jí samotné, ale mnoha lidí, kterých se tento povahově (i fyzicky :) překrásný a neuvěřitelně silný člověk dotkl, nás Himmel doprovází při celé nové výpravě za sebepoznáním i (z pohledu Fern a Starka) sebezdokonalením. Jestli je Hrdina Himmel srdcem vyprávění, magie by se mohla přirovnat k tepnám a žílám. Nebo k vše prostupující a spojující niti, kterou je příběh protkán a propleten. Je to logické, sledujeme jej z pohledu legendárního mága Frieren a její učednice, co je však stejně jako mnoho dalších aspektů tohoto díla výjimečné je, do jaké míry a hloubky se zde s magií pracuje. Krása a okouzlení magií, ale taktéž samotné její fungování, systém a vývoj zdůrazňují a vytvářejí tematické paralely k hlavním motivům a ideologickým střetům příběhu. Jak magii mění čas, jak k ní přistupují jednotlivé rasy (historie magie ovlivňuje magii a každá rasa k magii přistupuje jinak podle své mentality a délky života), co skutečně činí magii tak překrásnou (její moc nebo její zvláštnost, různorodost), k čemu by magie měla sloužit (pragmatická svět měnící, svět chránící, svět ničící magie nebo magie pro magii a potěšení z ní)? Jedinečný um, s jakým je se všemi těmito tématy v rámci jednotlivých částí příběhu zacházeno, je prostě zcela obdivuhodný. A podobný přístup lze vidět prakticky u všech aspektů tohoto díla. Od práce s postavami přes zažitost a životnost celého světa až k vyprávění a jeho neuvěřitelně brilantnímu podání, kde bezesporu v nemalé míře pomohl jeden z nejlepších tvůrčích týmů v historii anime adaptací. Svět a většina postav působí doopravdy velmi plnokrevně a autor dokáže i na relativně omezeném prostoru představit a charakterizovat postavu takovým způsobem, že na ni divák jen tak nezapomene (např. Serie, Flamme). Série by sotva mohla být tak příjemná a půvabná (nemluvě o komplexitě a myšlenkové hloubce), kdyby podivínská stařenka Frieren neměla výborné doplnění ve všemožných vedlejších postavách; kromě narativem hojně využívaných členů její původní party logicky nejvíce v Starkovi a Fern. Stark je upřímný, velmi laskavý a lidský, i když trochu naivní a nejistý, leč velmi talentovaný jinoch a jeho interakce se stejně starou dívkou Fern tvoří milé, vztahové jádro příběhu, které je napsané dle mého názoru velmi uvěřitelně, co se týče chování sociálně nezkušených a dospívajících jedinců (čas od času lehce okořeněné určitou roztomilou humornou nadsázkou). Příběh má tak díky jejich vztahu, vztahu s Frieren a některými dalšími postavami další způsob, jak předávat divákovi své myšlenky, svou humanitu a lidskost. Jedinečnost v obyčejnosti. Frieren je nicméně stále zároveň i velká hrdinská fantasy. V zdejším velkolepém fantasy světě je proto samozřejmě náležitá péče věnována nejen magii, ale i stvořením magie. Můžeme zde vidět úžasně a rozmanitě vypadající kreatury a monstra, které sice většinou nejsou zcela bez inspirace v nám známém folklóru, mytologiích či RPG hrách, ale na rozdíl od mnoha dalších fantasy, power fantasy, isekai a další světů díky právě tak akorát malým, unikátním změnám designu, vzhledu a detailu působí stejně téměř vždy velmi originálně a epicky (možná s výjimkou těch zpropadených „gacha“ mimiků :). I monstra tak doplňují další zásadní aspekt, který tento magický svět oživuje a dává na nejvyšší možnou úroveň v rámci žánru. No a pak je tu rasa démonů, kapitola sama o sobě. To, jak se s nimi tady zachází, je něco, co jsem snad ještě nikde jinde neviděl a naplno potvrzuje, jak velkou práci si se zdejším vyprávěním a budováním příběhu a světa autor dal. Vedle přístupu k magii, monstrům, rasám to potvrzuje i svět samotný. Jeho citelná historie, realistické členění a struktura, jednotný, ucelený a uvěřitelný design hradů, zámků, měst a městeček, inspirovaných povětšinou naším středověkem. Autor tak opravdu bez jakýchkoliv kompromisů a zkratek, prostě jedním slovem holisticky, přistoupil prakticky ke každému aspektu díla a vybrousil z na první pohled relativně obyčejného světa (a jen mírně neobyčejného příběhu) zářivý drahokam. Co je téměř neuvěřitelné je, že tvůrčí tým pod hlavičkou studia Madhouse tuto jeho vizi dokázal v rámci anime dotáhnout až na samotný vrchol toho, co je (nejen) v animované tvorbě vůbec možné. Jak přesně něco takového vypadalo? Koukněte na toto veledílo. 10/10 PS: Koho by zajímala delší verze tohoto komentáře, kde právě trochu rozebírám i moje pocity z režie, animace a hudby, může zamířit do mého deníčku. Naneštěstí je totiž zdejší formulář pro komentáře omezen z nějakého divného, pro mě nepochopitelného důvodu limitem 10 tisíc znaků.

I've played all my cards - And that's what you've done too - Nothing more to say - No more ace to play. The winner takes it all - The loser's standing small - Beside the victory - That's her destiny.