WinstonS

Zločin a trest v emocemi, cynismem a krví nabitém argentinském provedení. Obdivuhodné, jak vysokou úroveň si všech šest povídek drží, furt jsem čekal, kdy tempu vyprávění spadne řetěz, ale nepřišlo to. Kdyby se ještě ve finále podařilo všechny příběhy nějakým způsobem protknout, byl by z toho totální filmový orgasmus. Ale i tak nemám co vytknout, tady se musí jednoznačně pálit pěti hvězdičkami.

Nedoceněný skvost, který brilantní výstavbou příběhu a formou vyprávění předběhl svoji dobu. Místy jsem napětím ani nedýchal, Kubrickova režie a Ballardova kamera jsou fantastické a s diváky si doslova pohrávají.

Nuda na venkově. Zápletka se sice rozvíjela originálně, ale nakonec skončila dost banálně. Daniel Craig v roli soukromého detektiva byl dost otravný a Katherine Langford bohužel nedostala víc místa, takže ani moc nešlo čím se kochat. Dosledováno spíše z povinnosti, 131 minut je ukrutná délka. Hodinka a půl by bohatě stačila. Agatha Christie holt byla jen jedna.

Val Kilmer tady nehraje Jima Morrisona, Val Kilmer je Jim Morrison. Lepší ukázku vrcholného hereckého umění těžko hledat. Nicméně na mě té psychedelie bylo až moc, asi bych spíš ocenil jasnější strukturu filmu a možná i větší prostor pro jiné postavy. Jinak o hudbě se samozřejmě nemusíme bavit, The Doors byli jednou ze zásadních kapel mého dospívání a s chutí jsem si je po letech zase poslechnul.

Jakožto dlouholetý fanoušek francouzského fotbalu jsem si tenhle dokument navýsost užil, byť je hodně jednostranný a jen místy hladí proti srsti. Anelka byl výjimečný hráč a zároveň hodně svébytná a individualistická osobnost, na kterou sedí pověstné označení "enfant terrible", i proto by se jeho příběh dal určitě zpracovat ještě zajímavěji a komplexněji (vliv jeho bratrů v roli manažerů na Anelkovu kariéru, časté střídání klubů, skandální gesta, opakované problémy s autoritami apod.) Jenže autor zvolil cestu představit divákovi nejen Anelku-fotbalistu, ale především Anelku-člověka. Ani po shlédnutí dokumentu přitom nevím, co si o něm mám vlastně myslet. P.S, Při pohledu na plejádu mých fotbalových idolů a oblíbenců z dresu Les Bleus (Henry, Evra, Pétit, Vieira, Pirés, Zidane aj.) jsem si zase uvědomil, jak ten čas opravdu strašně rychle letí...

Vysokoškolskou terminologií řečeno - "Úvod do studia Synthwave", přičemž vřele doporučuji následné samostudium, učebních materiálů se po internetu válí dostatek. Kdo má účet na Spotify, tak může začít s playlistem "Synthrave", který dělá Shaun Phillips, zpěvák skupiny Lebrock a vychází přitom ze svých pravidelných víkendových DJ setů. Z filmů a seriálů bych odkázal na soundtrack ke Drive nebo Stranger Things. Ve zkratce: tenhle elektronický žánr spojuje "retro" se "sci-fi", vzdává hold audiovizuální estetice 80. let a co především: dovede ve člověku vzbudit pocit nostalgie po době, v níž nikdy nežil. Pro mě je synthwave tím nejlepším, k čemu jsem se za hodně dlouhá léta dostal a díky festivalu Brutal Assault a koncertům pořádaným Obscure Promotion jsem už řadu kapel mohl vidět naživo.

Horory už moc nevyhledávám, nicméně tohle za to stálo. Příjemná "duchařina", první polovina filmu byla na absolutní hodnocení. Pak už z toho byla trochu groteska, ale furt v pořádku.

Pět sérií jsem dal za cca měsíc (a to mám rodinu a práci), vysoce návyková záležitost. Walterova proměna je neskutečná, moje sympatie ale nakonec ztratil.

Kniha o tři parníky lepší, ovšem i tak slušné a svižně odsýpající rodinně-soudní drama, které místy bere dech, místy budí lehké rozpaky. Šlo z toho vytáhnout ještě víc.

Kohák mě v poslední době naprosto neuvěřitelně sere. Tady navíc ani nebylo co hrát, tak šablonovitě napsané postavičky a přihlouple stylizovaný humor by asi nezachránili ani Sovák s Menšíkem.