Mo.

Názorná úkázka toho, jak to poslední, na čem záleží, je nějaké vaše já nebo to, jací jste (nebo jaká je vaše osobnost). Aneb vliv prostředí a sociální role v simulovaném prostředí věznice. [--] Poslední půlhodina už je čistá fikce, ale jinak je to vcelku solidní pocta jednomu z nejznámnějších psychologických experimentů všech dob. Detaily na Prisonexp.org

Modernější a ne tak vtipná a sympatická kopie Twin Peaks; což mě napadlo ještě předtím, než jsem si tu přečetl, že nejsem zdaleka sám, kdo vidí tu podobnost. Ústřední zápletka obou seriálů je identická a co se týče první série, děj se dokonce vyvíjí (co se objasňování zločinu týče) dost podobně. Možná jsem měl tu smůlu, že jsem oba seriály viděl v dost krátkém časovém odstupu - nejdřív The Killing a pak jsem si náhodou doplňoval vzdělání u Twin Peaks - a ty paralely jsou prostě až moc okaté, než aby to nebyla náhoda a originál má zkrátka o řád větší šťávu (a podstatně hezčí ženský hrdinky). Samozřejmě čím se liší Twin Peaks od The Killing jsou hlavní hrdinové (vyšetřovatelé) a to, že Twin Peaks má ten jeden veledůležitý rozměr navíc, a tím pádem to není jen kriminálka a toho prostoru pro skutečné vyšetřování vraždy tam je podstatně méně, než tady. The Killing je "jenom" skvělá kriminálka, zatímco Lynchovo městečko plný psychopatů není zdaleka jen o zjišťování toho, kdo zabil tu holku, ale je tam podstatně větší hloubka (minimálně co se propracovanosti postav týče). Což vyloženě neznamená, že na The Killing nemá smysl koukat, ale specielně pro lidi, co viděli Twin Peaks bude The Killing jen takovým příjemným dezertem po vydařeném hlavním chodu. /// Takže nakonec je to jen remake dánského krimiseriálu - viz The Killing (takže geneze je Twin Peaks --> kopie Twin Peaks --> kopie kopie Twin Peaks)

Seriál, který poněkud neplánovaně udělal z Chucka Norrise popkulturní legendu. Někde jsem četl, že Norris prý všechny ty vtipy na svojí adresu sbírá. No, myslím, že mu ostatně už ani nic jiného nezbývá...

Takhle nějak mělo vypadat těch předchozích sto padesát filmů o globální katastrofě.

Jak by to bylo snadné, kdyby člověk nebyl ničím víc, než jen biologickým strojem poháněným geny a celá příroda a svět by byly jako jedny velké perfektně seřízené hodiny. Žádná svobodná vůle, žádná odpovědnost, všechno v dokonalé rovnováze. [--] Jenomže lidé nejsou roboti, příroda není v rovnovážném stavu, běžné chápání pojmu ekosystém je úplně mimo, a Allan Greenspan zřejmě šukal Ayn Rand a k tomu fetoval. Dokument Adama Curtise velmi poutavě rozkrývá, jak se stalo to, že si na mechanistickém pohledu na svět začala ujíždět celá západní kultura a jak obrovské globální dopady to má na společnost a život lidí v ní.

Absurdní a strašný - místo dokonce tak, že je to až k smíchu. Ale z českých dramat jednoznačně nejvýstižnější, co bylo za poslední roky natočeno. V málokterém českém filmu herci skutečně hrají svoje postavy a málokde jejich výkony působí tak věrohodně. Jen by možná mohly být Poupata o půl hodiny delší, aby měl divák čas třeba nahlédnout do minulosti postav a pochopit, proč se vlastně takhle ničí (režisérské zdůvodnění typu "všichni žijí na okraji světa v hnusný prdeli, a tak prostě jsou v prdeli" mi přišlo krapet nedostatečné). Jinak ovšem velmi nadpruměrně natočený a výtečně zahraný film.

Výjimečně realistickej nářez. Zatím asi nikdo nepředvedl tak skvělou choreografií soubojů (specielně závěrečná mlátička je prostě neskutečnej odvaz). Každá rána, každý kop, každé koleno do brady, každý úder hlavou o zeď, všechno se to tváří perfektně realisticky a na rozdíl od mnoha jiných asijských rubaček, tady to vypadá, že se postavy skutečně navzájem hodně tvrdě řežou a ty rány jsou cejtit. A to, jak jsou jednotlivé bitky sestavené a zrežírované, to je prostě luxus, který nemá obdoby. Jinak scénář samozřejmě nic zvláštního a občas to celé tak trochu nedává smysl, ale koho by to u tohohle typu filmů vlastně zajímalo. Podstatné je, že se tu povedlo stvořit výbornou brutální přímočarou, realisticky vypadající akci, s naprosto unikátními výkony, co se bojového umění týče. A o to tvůrcům myslím od začátku šlo.

Roztomilejší už to asi být nemohlo. Což není ironická výtka, ale kompliment. Jo, je to sice takové jakoby trošku nedodělané a děj mohl být ještě o kus delší a spletitější... Ale atmosféra je po celou dobu filmu tak extrémně milá, s tak neskutečně skvělou hudbou a odzbrojujícími hláškami, že se buď ze vší té roztomilosti pozvracíte nebo si tenhle film (možná trochu perverzně) zamilujete. Jiná možnost není.

Shame naruby okořeněno Palahniukovským humorem a brutálním vhledem. Mám pocit, že Palahniuk chtěl tímhle původně říct o řád (hvězdičku) víc, než se to povedlo filmu a knížka (kterou jsem nečetl) asi nebude tak úplně humoristická, ale on ostatně není vyloženě komediální ani tenhle film. Byť vtipný je to tak každý dvě minuty a Sam Rockwell pasuje ke Kelly MacDonald snad ještě víc, než svého času Ewan McGregor v Trainspottingu.

Asi jediné skutečné filmové existenciální drama, které se zabývá ženskou psychikou. Nenapadá mě žádný jiný film, který by to dokázal vzít takhle do hloubky. [--] Když konečně rezignujete a rozhodnete se, že už nechcete hrát, zjistíte, že vaše snaha nehrát je jen další hra - která má však přesto brutální sílu. Aneb nejlepší způsob, jak někoho zdeptat, je držet hubu. [--] Pro dokonalý zážitek z Persony doporučuji přečíst autobiografii Liv Ullmann.