andrii

Černočerná tma opojného zášeří na Mulholland Drive, šálení divákovou myslí, vlnící se mystický pulz továrny na sny, podivuhodné kličky a zákruty v labyrintu obsese, hypnotická varietní seance v "klubu ticha..." Amnézie, pouhé snění či snad vykalkulovaná záludnost záhadné a uhrančivé femme fatale Laury Harring, "maskovaný" andělský altruismus, filmová póza, sen, úzkostná závist nebo rozdvojená reakce Naomi Watts? Pohrávání si s přeměnami identit, místa, času, děje. Zvědavost tajuplné "Pandořiny skříňky“ posunuje nebo se vrací do dimenze flashbackovské reality, iluze snu, hypnózy nebo noční můry? Správný klíč k vyluštění vějířovité tajenky existuje v naší fantazii a individuální interpretaci. Vizuální magičnost, čarovná zář, rozprostírání pohledů kamery, rafinované spiklenectví, vzrušující eskalace tajemna a mrazivá podmanivost, vytvářejí tepající, lynchovsky šarlatánskou alchymii nejcharismatičtějšího filmu všech dob. Mulholland Drive je vyzývavou Rubikovou kostkou, vzrušujícím hlavolamem postřehů, smyslným ježkem v kleci i vláčně imaginativním, probublávajícím lektvarem s /ne/rozluštitelnou katarzí.

Přitakává oné brechtovské citaci, která hledí na cit neplaný optikou metaforické poetiky, a říká: „Platonická láska je jako zbraň, od níž udržujeme patřičnou vzdálenost, nejsouce si jisti, zda je nabita.“

Ani po smrti se s tebou neloučím. Mrtvá nebo živá? Něco tady nehraje, slečno Kim Novak(ová)! Na Jamese Stewarta parádivá finta se dívá. Jejím tělem podivný to stav se zmítá. Zapovězené pletky vypovězením zápletky. Uhrančivá, chladná, svými gesty rafinovaná. Pózující v jiném světě. Napůl představa jasná, na druhém břehu falešná to krása. Pomyšlení, předstírání, záměny, vášně nedostižné to "brunetko-blondýny." Akrofobie to spíská, zákeřná kočičí femme fatale zblízka. Prostý zločin ve výšce se chystá, zůstane stát na točitém schodišti, to je jistá. „Originál“ k obrazu svému - chorobnému, vysněnému. Mystická proměna iluzi odívá, ve fantazii dešifruje nostalgii. Šperk do očí bijící, vábí mě její nit neobyčejnosti. Záludná to romance z Hitchcockovy seance. Vyzrazení kráčící, závrať z mysli mizící. Pokušení z ďábelského představení, jen buďte součástí stínů záhrobního podezření. Tyhle kejkle bohaté. Náhrdelník! Proklatě! To je mi ale rozuzlení. Úlekem krok ze zvonice, ulomil se podpatek enigmatické krasavice.

..., to divák, toho času okouzlení...Na chvíli zákony svého světa zastavili. Plachá, jemná poetika, která se jako ten pravý tón ozývá ze srdce, jen svátečně, je v něm,... zaryta vzácně, hluboce. Zář niterného doteku okamžiku. Malý večerní půvab mlčenlivě všeříkajícího i bez doteků. "Dlouhou lučinou, hostí ho svou krajinou, k cíli, než červánky pohynou." S koncem, čas, který plynul, být s tebou, láska je, památka. Ostatní ať prominou. Závěr vrcholí, pohledy mezi nimi dojímají. Využiji slov básníka, jenž praví: "Nic neumírá v zapomenutí. Stane se...Kdosi k vám přistoupí, položí vám ruku na rameno, na okamžik se vám zachvějí víčka - a jako přes jeden krátký spánek ukradený ránu - pouto s oním dalekým dnem je zase navázáno. Žijeme věčné ráno..."

"Jejich poprvé." Až smrt strhla pečeť nenávisti rodů, až smrt podala usmiřující kytici. Tak mladí na lásku, a přeci... tak mladí na smrt. Napili se toho nejvzácnějšího, nejblahodárnějšího pramene, vypili až do dna číši nektaru okouzlení. Lásky, té many nebeské, seslané z andělských ochozů, do pozemských životů. Třepotavý šepot motýlích křídel i žal trubadúrů. Brány posmrtné se otevřely, srdce zastavily. Těla nejslavnějších veronských milenců, napuštěna vší bolestí, teď leží v hrobce, se srdeční slabostí. Jen tam, na druhém břehu, na nebeském kůru, hlas jejich věrné a věčné lásky vyjímat se bude, silně a hrdě. Jen tam se smí Romeo a Julie v poklidu políbit, volně nadechnout ambrozie.

"Zapamatujte si dobře to jméno, vstoupí do historie!" A, ano, tímto filmem se jméno Alain Delon zapsalo i mně, tehdy školou povinné, do srdce, a od té doby v něm nepřetržitě koluje, z jedné komory do druhé, ona velká platonická láska, která při každém setkání vlévá do mysli ty vzácně oblažující pocity. U vrchnosti v nemilosti. Nuže, sejměte masku toho muže. S kordem v ruce proti bohaté smetánce. S rozmařilým úsměvem loupí šperky, drahé kamení, mince z pokladnice. Vkrádá se do salónků, zašněrovává střevíce, jako správný svůdce láme dámská srdce. Dobový šibal, padouch, nezbeda, který neztrácí svůj šarm, i když jeho tvář zdobí nemalý šrám. Jeho bratr, na vlas stejně pohledný, v zastoupení. Domýšlivé aristokracii sráží hřebínky, z úst odnímá pýchu, stříbrné lžičky, talířky. Do zbraně, do kola. V souboji dočká se své odměny, tak zvesela. S pozdravem podepsán uhrančivý a báječný Černý tulipán.

Ta "jeho rodinka" se mu ale pěkně rozrostla. :-) Už zase válí. Má to ty správné belmondovské grády. S ním se člověk nenudí. Při každé příležitosti mlsně svádí něžné pohlaví. Je k pomilováníhodný, kocour jeden záletný. Nápadité historky se mu neustále valí z pusy, až se v jeho nadupané rezidenci třesou lustry. Baron Prášil nejprášilovější. Jeho pravdy v třeskutě všemožných, burácivě mužných situacích.

Její záhadné melancholie hřích, jeho života čistý žal, citovaný ve verších. Kousek nebe snesl se do dlaní, byť jen na chvíli, Vanině Abati "Vanini" a jejímu učiteli z Rimini. Po nábřeží mlh korzuje rozervaný nešťastník. Plouží se rány i večerem. Neví, jakým směrem, nitro podlomené osudem. Trpí rozporem, zhoubnou pozemskostí, samotnou existencí. Co počít si má, vyčerpán. Svou sychravou duši zachumlanou pod kabátem hnědavým, límcem nahoru vykasaným, ruce svěšené podél těla, v jeho ústech ležérně plápolá cigareta. Jak nápadně svou siluetou připomíná slavnou pózu Jamese Deana. Touží zmizet z tohoto povrchního světa, rozplynout se stejně jako dým, na zem odhozená cigareta. Žije jen ve svých plachých myšlenkách, v neklidné kryptě intimity. Světlo dávných časů na něho doléhá, jejich třpyt se v mysli rozlévá. Smýkán ze strany na stranu, umrtvena jsou ústa polozapomenuté umělecké symfonie. Jasně modré oči zvlhlé, zaváté popraškem osamění, zakotvené v posmutnění, rozestupuje se ve ztracené nostalgii. Ztrápený, ztrhaný nicotně chmurným okolím. Prochází třídou a náhle se jeho vnímání rozjasní, jeho srdcem šíp proletí...Na mysl přichází touha, která přepne na city ve tmě. Stůněš, lásko moje? Bídný luxus tvých strážců tě obklopuje. Zraněná a zakletá si ve svojí kráse, upíjíš zakalený nápoj ve zrádné spáse. Melancholická „barevnost" ďábelské poetiky tě sužuje. Blízká i nedostižná. V její přítomnosti mé srdce ožívá, rozbuší se. Jsem rozdrcen na prach, vše se ve mně pere. Rozpíjím se. Láska je paprsek slunce i krůpěj slz, emoční peřej, sladký i truchlivý vzdech. Reflektory diskoték - zamilovaný Alain Delon se s námi podělí o ten svůj pohled, v němž rádi tonem, ve kterém je ta neodolatelná kombinace plamínků chtíče i něžného tajemství, co slovy vysvětlit je zakázané. Oči jiskří, vyprávějí. Mnoho příběhů je v nich. "Ty tančíš s ním. Já vidím jen tebe, jsem sveden. Barevné efekty se na mě vrhají, v mých očích zamilovanost, vášeň, žárlivost defilují. Jsi nakažena dnem i nocí, opíjíš svou duši černou mocí, plazí se po tobě démoni scestní. Jsi světlo, které vystoupilo a znovu se halí do tmy. Jsi básníkova Jeskyňka, křehká Sněhurka, se kterou si pohrává zkažená smetánka. Prudké kapky deště ťukají na střechu našeho útočiště. Skláním svou hlavu a závratnými polibky obdarovávám tvé svěží líce, promoklou tvář, milostné chvíle nezkrotná zář, tvá smyslnost otisknuta na polštář. Romantizující prokletí, zlého znamení dojetí. Vyjděte ven ze světnice. Čas milenců pod hvězdami odpočítává se. Náš útěk je daleko. Zapadlo navždy naše slunce, které nám na naši lásku svítilo. Pláč, střed duše tragické průrvy, neprobádané laguny. Nevyslyšitelné vytí nelehkosti lidského bytí. Když i poslední naděje se mění v trosky...Tak málo času nám dal, teď plnými hrstmi rozhazuje blížící se zmar. Prokletí milenci, kteří své životy spojit nemohli. Vnitřní baladický monolog. Květy potřísněné slzami položím na tvůj hrob. Neporozuměli naší touze, nedali nám rozhřešení. Čas posledního záchvěvu lásky se už nevynoří. Vylidněný ráj, prázdný pokoj, rozbořený chrám. Chtěl jsem chránit tě před pláčem, před deštěm, unést tvé srdce z ohně i chladu. Vysvobodit tě z černokněžníkova hradu. Procházet se ruku v ruce. Tam na nábřeží mlh sirény už oznamují, trubačové prozpěvují, už lákají mě svou melodií. Už stáčejí se kroky tragédie, pluji na druhý břeh. Už nebrání mi nic v klidném spaní, nezalkne mne hrůzy snění. "Ve smrti je láska nejsladší. Pro milujícího je smrt svatební nocí, tajemstvím sladkých mystérií."