Caym

Bridget Jonesová hozená do realistických barev. Naivní, idealistický svět Iiris se během 119 minut pomalu hroutí, až z něj zbyde jen realita. Kupodivu realita taková, jaká je doopravdy: lidská, plná chyb, ze kterých se učíme, které nás pronásledují celý život, ale které můžeme nějak obejít. Hořké - a na konci trpce sladké. C'est la vie.

Napůl dogma 95, napůl pocitovka. Výborná dogmatická kamera a herecké výkony ale utrpěly scénářem, který se v poslední třetině přehoupl v jednu jedinou omletou větu "kdo to je", která nedokázala děj nikam posunout a zároveň mě nedokázala psychicky rozcupovat jako osud smolaře Veliho a nebohého Seppa (ano, přiznávám se, musela jsem si zakrýt oči, když se schylovalo k nejhoršímu). V prvních dvou třetinách si příběh jel pro jistou cenu za nezkreslený naturalistický obraz reality, v poslední třetině si jel pro cenu za "nevím, co s tím koncem, ale nějak se to udělá". Heslo "v nejlepším se má přestat" by v případě Valkoinen kaupunki nebylo od věci. K zajímavosti celého manželského střetu přidávala Hanna - doteď jsem nepochopila, jestli byla duševně nevyrovnaná, nebo jen mrcha, ale hrála to tak dobře, až mě v půlce filmu začala nehorázně štvát.

Bylo to úchylné, kýčovité, zavánělo to videoklipy, hrálo si to s odkazy na hudbu i filmy, bylo tam kus Busbyho a jeho kaleidoskopických choreografií a perfektně zapracovaná Nirvana, nad kterou by musel plesat i Kurt. Bylo v tom absolutní nadšení, vybroušený styl a až perverzně komiksová stylizace. Brilantní Ewanův výkon (a ty oči!) a úžasné barevné kostýmy a masky a hudba, kterou by si člověk mohl broukat, kdyby jeho televize netrpěla neustálým bonusovým šumem. Je to prapodivné, ale chci to vidět znova - kankánová hra barev, světel a klaunovského smíchu a slz nakreslených na tvářích, co se tváří i přes veškerou umělost tak opravdově, jak to jen jde. (nebreč, Nicole doopravdy neumřela... - vážně ne?)

Už nikdy, nikdy, nikdy si nepřečtu knihu, a hned potom si nepustím film. Na blbou otázku blbá odpověď - za idiotský nápad idiotský film. Při čtení knihy jsem si říkala, jak hezká indiánka by z toho šla natočit - dobrodružná, pomalu vygradovaný příběh založený na kontrastu bělochů a indiánů, příběh plný indiánského mlčení, zrádného jednání, vášně, nenávisti a lásky pobublávající až do konce těsně pod povrchem (a tam taky hezky zůstávající) - to všechno na pozadí něčeho obrovského. Namísto toho jsem se musela 107 minut dívat na absolutně nevyváženou scénáristickou sračku podbarvenou únavným opakujícím se hudebním motivem (milovníci klasiky Tenkrát na západě prominou, ale doopravdy nejsem na do nekonečna opakující se leitmotivy - obzvlášť v případě Mohykána jako by motiv byl doopravdy jen jeden a hrál v 85% snímku, ať už Indiáni běželi pralesem, mlátili se, skákali do vodopádu, nebo se běloch muchlal s běloškou). Hlavní postavy z Cooperova pera získaly jen jména (a i ty jim vlastně upravili - o indiánských jménech je řeč jen tak na okraj) - z Heywarda se stal ubohý tupý červ - taková ta špatná postava, co na konci objeví někde v hloubi svých ošklivých vnitřností chuť stát se dobrákem - ze Sokolího oka, lovce, Stopaře či Dlouhé karabiny se stane pouze Nathaniel - běloch, co pomáhá rodinkám na farmičkách a je hrozně fajn a je to sirotek, kterého se ujme Čingašguk (jupí, Tarzan v jiné verzi). No a aby to nebylo tak slabé a dostálo se poptávce po happy-endech, tak do Cory se zamiluje právě náš sirotek a neustále si tak padají do náruče - na pozadí je buď romantický vodopád nebo romantická mlha - a ocumlávají se, a na konci to samozřejmě oba přežijí (a opět si do náruče padnou - jejda, doufám, že to není spoiler). Blondýnka naproti tomu hodí šipku ze skály - což je akt, který měli spáchat hromadně veškeré zbylé postavy na konci filmu, když po panoramatických roztomilých záběrech na prales spočinula kamera na jejich vyrovnaných happy-jak-dva-grepy tvářích. Když opominu příběh, jehož kostra doopravdy hodně volně převzala z Coopera věci, které dohromady nedají víc než hollywoodskou dobrodrůžo-romantickou kravinu (a na kterých kniha vůbec nestaví, což je právě její kouzlo), tak nám zbyde fajn filmový styl sestávající ze zpomalených záběrů, věčně běhajících indiánů, velmi efektně ukázané války, kdy děla střílejí jako o život, a absolutně pitomých dialogů (prim vede rozhovor Cory a Sokolího oka v jeskyni pod vodopády). No a nakonec mě pobavila recenze na imdb s nadpisem: anyone who didn't like this film doesn't understand art. Tak jsem asi kulturní barbar, ale romanticko-dobrodružný volný přepis Coopera mi prostě fakt přišel mimo mísu. A jako umění ho nechápu. Ajm sorry.

Celou dobu jsem se snažila marně pochopit, z čeho jsou herci tak vyplesklí. Z hlíny staví hroudy, neustále jim v hlavě hraje stejná melodie a nad městem poletují hustý ufounský lodě, který jim opalují obličeje do červena. V posledních deseti minutách konečně vylezou ufouni na světlo, což je sice velmi efektní, ale tak nějak už to nepřebije tu uzívanou nudu prvních 125 minut tajuplně se vyšroubovávajících (haha) šroubů a otevírajících se dveří. A slovy Francouze, co tak hezky zpíval rukou "Ž n'pa bl'ble." Pablble? Pablbé.

Parodovat něco, co už samo o sobě má rysy parodie, chce odvahu. Tu musí mít i divák, který si parodii pustí (blablabla většina parodií je o ničem blablabla friedberg a seltzer točí děsné parodie blabla). V případě Vampires Suck mě odrazoval od zhlédnutí především český distribuční název (ano, chvíli jsem si představovala tapíry, pak jsem přemýšlela, proč někdo paroduje Vlasy ala Tupírovací hřeben). Každopádně až na pár nechutných vtipů (holé zadky a podobné atrakce jsou v USA naprostá nutnost) má od začátku parodie pořádné grády a člověka (s pár promilemi v krvi, bez nich jsem to nezkoušela) s krátkými přestávkami na oddech vyhazuje z křesla a nutí klesat smíchy do kolen (nepřeháním). Někde v půlce sice trochu nezvládli ukočírovat děj a sklouzlo to k vyprávění bez vtípků, ale za absolutně dokonalou parodii Stewartové i ostatních hlavních představitelů, vtípky sahající i po jiných módních upířinách a dobré načasování ('cause 20th century is the era of vampires!) to chce prostě ty hezké 3 hvězdy. PS: ano, samozřejmě, že když jste neviděli Twilight filmy, Vampire diaries a jméno "Buffy" vám nic neříká, tak vám tohle taky nic neřekne, to je prostě základní pravidlo parodie, je potřeba se s tím smířit

Lawrencův styl mi nesedí. Rozvleklý titanic-příběh založený na střídání blízkých záběrů Patizónova zamilovaného a přimrknutého ksichtu se záběry z cirkusu - které většinou obsahují: Reese s plochým charakterem, Waltze (s typickým pozérským zlým charakterem) a cool slonici. Mladík běhá po kolejích, pak po šapitó, vypráví, co zažil, všichni utírají slzy u černobílých záběrů na konci (ne, to není až takový spoiler) a nefungující duo v hlavní roli se 121 minut snaží zvyknout si na to, že k sobě fakt patří (alespoň na tom plátně). Vyprávění pro hodně zoufale zamilované, kteří si chtějí zavzlykat u osudové lásky v neděli odpoledne po obědě, kdy jim padají víčka. Nebo pro ty, co mají rádi přimrknutého Patizóna. A nebo pro ty, kdo mají rádi Reese či Waltze. Asi nespadám ani do jedné kategorie.

Co všechno dovede falešná bankovka, chlast, vysavač, nezaměstnanost a depresivní finská zima. Vítejte ve zlé zemi plné zoufalství, prochlastávání se na dno a neustálého padání na hubu. O hrobařské lopaty není nouze, o nepříjemné pocity už vůbec ne. S preciznostní hodnou masového vraha Louhimies vykresluje odvrácenou tvář života ve Finsku - nechává své postavy prožívat niterné pocity tak dokonale, až se před kamerou doslova svléknou z kůže. Záběry tváře a očí, za kterými se hercům v tichých blízkých záběrech právě hroutí celý svět mi na delší dobu nedají spát. Svět, do kterého nechcete patřit a před kterým zavíráte dveře. A sníh. A krev.

Pomalejší tempo, ještě méně slov, více záběrů Helsinek v noci/za stmívání/za rozednění, camusovský cizinec Koistinen, jedna femme fatale a jedna žena ničitelka dávají dohromady rozvolněný a méně úsměvný samotářský snímek baladického vyznění.

Tak trochu Calamari Unionovské a předznamenávající Muže bez minulosti, leč mnohem vtipnější, a tak nějak optimističtější, než bývá u Kaurismäkiho zvykem. "Let's get married and have a child." - "I already have a child." - "That's good. We'll spare some time."