lineker

Téžce stravitelné a zároveň geniální. Tím pádem samozřejmě ne každému sednoucí. Prvotní problém pro někoho už může být v žánrovém označení horor. Pokud je pro někoho hororem film s kilometry vyhřezlých střev a kilogramy vylitého mozku, tak prosím nekoukat, půjde o ztracený čas. Jde spíše o silnou psychodelickou podívanou, kde napětí je podáváno s rozmyslem a poctivým davkovaním. I přesto jde o velmi silný atmosferický film, kde si na silné pasáže prostě musíte počkat. Ale stojí to za to.

Zůstat za každou cenu pozitivní se Daldrymu vymstilo. Místo reálna, tak divák kouká na pohádku o třech princích z Ria, kterak se přes střechy ghett proskákali k velikému bohatství a navíc poslali do vězení tlustou, politickou, korupční svini. Ano slunce skrz černočerné mraky zasvítilo na centrální skládku v Riu, a na stovkách dětských tváří alespoň na chvíli vykouzlilo úsměv, ale ruku na srdce, s realitou to mělo málo co společného.

Uvítal bych temnější atmosféru, která se určitě u příběhu z léčebny duševně nemocných kdesi na konci světa nabízela. Toto byl čistokrevný průměr, ve které si člověk chvílemi připadal jak na soutěži o největšího pošuka.

Kouzelný film, kde jednoznačný prim hrají děti. Jejich upřimný humor a především nezkaženost strachem o život na samotnou smrt.

Další vývoj Henryho Hobsona budu rád sledovat, na první celovečerák si totiž vybral téma u kterého mohl velmi těžce pohořet. Zvládl to však velmi slušně. Maggie je film u kterého se především ani jednu minutu nebudete cítit dobře. Celou hodinu a půl budete totiž vystaveni všudepřítomné beznaději a depresi. Zvolené pomalé tempo, střídmá, citlivá kamera, uvěřitelní herci ( ano i Arnold Schwarzenegger ) to vše pro mne představovalo jeden z nejsilnějších zážítků na poli filmů, kde je stěžejním bodem odchod ze světa někoho blízkého. Apropo. Horor ani náhodou.

Film až příliš nadupaný různými dějovými zvraty. Z ukrývané se pomalu stává vězeň z ukrývající psychopaticky zamilovaný bachař, který je pro svojí lásku udělat prakticky cokoliv. Fašistický režim v Polsku pomalu střídá ten komunistický, rozdíly jsou nepatrné. Až potud, je to skvělá idea a film na tom mohl zůstat. Scénárista si zřejmě ale umanul, že každou čtvrthodinu filmu musí šokovat nějakým dalším obratem. Škoda, nebýt toho šel bych na plné hodnocení.

Průměrný popcornový biják s několika scénama, které Vás donutí nadzvednout koutky.

Švédové si opravdu dokáží film vychutnat. Pomaloučké tempo destrukce do klíčového momentu fungujícího vztahu. Chvílemi má člověk až dojem, že se ocitl v říši pana Triera, statické dlohotrvající záběry kamer, noční předěl mezi jednotlivými kapitolami za pomocí klasického hudebního motivu, naprosté ticho rušené pouze zvukem lanovky. Krásné scenérie francouzkých alp kontra rozpadající vztah na základě osobního selhání toho, kdy by nikdy selhat neměl. To vše v hávu místy až nepříjemně působícího vizuálu. Člověk čeká na další pohromu aniž by tušil, že pohromou je vlastně celý film.

Ten pocit, že se Vám na televizní obrazovky vrátilo Ein Kessel Buntes je prostě k nezaplacení. Přetřpytkovaná okázalá zábava, hrající si na megafilm a zároveň značně nepodařený pokus o mainstream, ve kterém nám tvůrci nedokázali řádně vysvětlit ani hlavní pointu.

Možná i na plnou palbu. Nízké hodnocení po čase dobrého atmosférického hororu nechápu. Jasně žánrová klišé ani zde nechybí, vše je však nápaditě oživeno souběžným vyšetřováním samotného incidentu. A s rukou na srdci mohu prohlásit že každý další střih právě do této linie byl chvilkovým vysvobozením. Atmosféra v domě byla totiž opravdu hustá. Brouzdání po domě pomocí nočních kamer a s tím spojených několik slušných lekaček na mně opravdu působilo. Závěrečná pointa chtěla zřejmě film ještě vyšperkovat, pro mne už byla zbytečná. Vše podstatné jsem si užil jíž před tím.