castor

Do Birminghamu dorazil policejní inspektor, kterého provází nemilosrdná pověst a který se nejprve „seznámí“ s nejstarším z početné rodinky Shelbyových Arthurem. Za nitky v gangu Peaky Blinders ovšem tahá jeho mladší bratr Tommy, který si chce rok po konci války ukousnout díl svého koláče. A špičkou ledovce určitě není to, že ve svých bekovkách členové gangu nosili žiletky, kterými často řezali své protivníky přes oči. Thomas má ambice s koňskými dostihy, ovšem do svých plánů nezasvětil vekou rybu Billyho Kimbera, který má závodní dráhy pod palcem. Sága rodinného gangu Shelbyových, která i posledním pochybovačům ukázala velký herecký rejstřík Cilliana Murphyho, mi roky unikala, ale zatím si nadávat nemusím. Kamera, výprava s působivými exteriéry, kostýmy, to všechno šlape, ale chybí tomu šťáva i tak trochu přirozenost.

U Alana Parkera jsem vnímal to, co u Mikea Nicholse, který rovněž patřil k pilířům Hollywoodu: herci je museli milovat, protože pod jejich vedením získávali řadu hereckých cen. Žánrově univerzální Parker s rozmanitými závažnými náměty se vrátil k hudbě, jeho dílo má skvělou výpravu a dynamický střih. Celkově ale nesedne úplně každému. I já měl problém se do příběhu položit a nedokázal úsilí tvůrčího týmu docenit. Ostatně Evitu provázely vyčerpávající peripetie a dlouhá léta příprav. První klapka nakonec padla jen díky železné vůli Madonny.

Naposledy Florian Zeller „rozebíral“ vliv nemocného člověka na jeho blízké okolí. Ani tentokrát rodinné prostředí neopouští a zabývá se kromě jiného tím, jak pohled na výchovu dětí ovlivňují osobní zkušenosti z výchovy rodičů. Hugh Jackman opustil Lauru Dern, se kterou má dospívajícího syna. S mladší novou ženou Vanessou Kirby se těší z nedávno narozeného potomka, má stabilní zázemí, luxusní byt na Manhattanu, daří se mu v práci. Rovnováhu naruší prosba syna, který by rád vyměnil dosavadní matčinu přítomnost za otcovu. Frustrovaný teenager ovšem nadále kašle na školu a jeho emoční nestálost začne nabírat na síle. Tvůrci nám na jeho příkladu předkládají, jak závažným a hlubokým problémem duševní zdraví adolescentů v současnosti je. Stejně tak, jak důležité je volit „správná“ slova i při vypjatých momentech. Ve výsledku mi pomalé tempo nevadilo, a to hlavně díky celkové náladě, hercům (pasáž, která rámuje vztah Jackmana s jeho otcem, je skvělá, protože Anthony Hopkins je skvělý) i melodramatickému závěru, který mi sednul. Tohle komorní drama sice působí v několika ohledech méně vyrovnaně než jeho předchůdce, každopádně se těším na završení trilogie. Silné tři hvězdy.

Nadšení bych krotil. Minule po momentu pokousání vše nabralo rychlý spád, tvůrci odhodili Riley na vedlejší kolej (takže znovu žádný vztah, znovu pramálo emocí) a vrátili se do promrzlé místnosti s Joelem na pomezí života a smrti. Když je však třeba, zázračně (á la neprůstřelní hrdinové z 80. let) vstane a bije se za lepší příští. S dírou v břiše, proti přesile, je to jedno. A pak kráčí směr „nepřátelskou“ osadu jako by se nechumelilo, nikde nikdo, najde emočně rozloženou Ellie a odcházejí vstříc novým dobrodružstvím. Vůdce skupinky přeživších David je určitě zajímavě znepokojivou postavou, své vyděšené ovečky vede pevnou rukou, záhy pochopíme, nad ztrátou koho právě skupina truchlí. Ovšem záhy se David nechá jak nějaký školák několikrát přelstít. Bella Ramsey (ano, divák si na ni musel chvíli zvykat) je v roli v nitru citlivé a nejisté Ellie moc fajn. Nijak silné čtyři hvězdy...

Budu se opakovat, ale v posledních letech se setkáváme s akčními látkami, kterak i dámy potřebují své hrdinky. Známé herecké tváře ukazují nejen hezky tvarovaná pozadí, ale chtějí nás přesvědčit o tom, že umí pořádně kopat a držet bouchačku. Navíc zrovna tahle (rovnou) čtyřčlenná parta má mezi sebou tři držitelky Oscara a jednu laureátku herecké ceny z prestižního festivalu v Cannes. Hrát tak děvčata umí, ale zrazuje je scénář i zbrklé uchopení akčních scén. Celé je to o velké kybernetické hrozbě, které mají (zpočátku pracuje každá sama za sebe) zabránit ostré holky z agentské branže. Scénář ovšem s postavami pracuje poměrně chaoticky a povrchně, takže jsou nám tak nějak ukradené. A pak je tu akce, se kterou je to nahoru dolů. Jednou nabízí neotřelý nápad, jindy ji pošlapává střih či roztřesená kamera. A to druhé bohužel převládá.

Nedožila se padesátky, ale život měla kromě hudby sakra zajímavý a místy poměrně drsný. Hlas měla výjimečný, se zdravým úsudkem to bylo na štýru. Režisérka Kasi Lemmons (která je mimochodem tou policajtkou, které v Živém terči provrtá břicho Arnold Vosloo) si nevybrala nějaký úsek Whitneyiny kariéry, ale pojímá ji celkem komplexně, ač tedy do problematických témat zase tak moc nevrtá. Jak závislost na drogách, tak toxické rodinné prostředí či chování jejího osudového muže jsou spíš o klouzání po povrchu, protože většinu času trávíme na pódiu, v nahrávacím studiu nebo v pozitivnějších momentech její kariéry. Necítíme ovšem, že bychom seděli v první řadě nadupaného koncertu, ale spíš někde vzadu, a navíc s Wikipedií v ruce. Prostě si odškrtáváme důležité milníky jejího života a opatrně našlapujeme okolo citlivějších témat. I třeba její vztah s asistentkou Robyn je nedořečený. Lemmons se holt až zbytečně drží v okoukaných kolejích. Dna dosáhl třeba i Freddie Mercury (Bohemian Rhapsody) nebo Elton John (Rocketman), ale v obou případech měly filmy atmosféru, energii, hloubku, živelnost… pak bych šel i na čtyři hvězdy. Každopádně Naomi Ackie odvádí solidní práci, nastudovala řadu detailů, naštěstí ale (při vší úctě by to stejně nedala) slyšíme v drtivé většině písní hlas skutečné Whitney. Škoda jí.

Divácké masy mají smůlu, přiznám se, že jsem tuhle ambiciózní nechronologickou hutnost taky docela těžce dával. Ostatně debutující Vojtěch Mašek se už podílel na divácky nesnadné Okupaci či Křižáčkovi a je mu evidentně bližší cesta nad rámec stávajícího očekávání. Okultista a intelektuál s geniální pamětí Jiří Arvéd Smíchovský sympatizoval s fašisty, platil za protektorátního udavače, spolupracovníka StB. Základem vyprávění je komplikovaný vztah s vyšetřovatelem státní bezpečnosti Plačkem, kterému pravidelně sloužil jako svědek ve vykonstruovaných procesech. Tak či onak, na tragiku Arvédovy postavy se těžce dívá a ještě hůř „napojuje“. Místy dost pomalé i dost ubíjející. Nicméně klobouk dolů před výrazným výkonem Michala Kerna, který svou vůbec první hlavní roli v životě chytil pořádně za pačesy (a na Českých lvech ve velmi silné mužské herecké sestavě bral hlavní sošku právě on).

Filmové ceny Český lev slavily třicetiletí, nabízelo se velké vzpomínání. Hned úvodní hravý průřez byl skvělý, stejně tak nápad s bývalými moderátory. Většina potěšila. Pak ovšem přišel Martin Zbrožek, který dal vzpomenout na svá vrcholná absurdní představení, která šla na přelomu tisíciletí za rámec snesitelnosti. Začal fajn, ale skončil, no… I soudě podle výrazů diváků se přitom první polovina nesla v uvolněném duchu, čemuž pomohli i první ocenění (bezprostřední maskérka McDonald, vedlejší ceny pro Bendiga nebo Issovou…). Jenže někdy po polovině se to zlomilo, předávání se začalo zoufale natahovat a přes dvě a půl hodiny je prostě moc. Solidní Jiří Havelka trefně připomněl, že televize, respektive streamovací platformy, se ve velkém vracejí a ukrajují si, čím dá víc. Jinak vkusný hudební doprovod, milé (ač samozřejmě zbytečné) vystoupení Markéty Irglové. Ovšem zas a znovu opakuju: minimálně herecké kategorie (a pár hlavních z technických) bych doprovodil alespoň patnáctivteřinovými ukázkami (nominovaní postávající v kulisách jsou úplně mimo). Mimochodem hodně silná (mužská) herecká sestava nominovaných za hlavní roli. PS: Produktivní Klára Melíšková má už pátou cenu a dohnala Aňu (ta má samozřejmě víc sošek za hlavní role).

Jsem rád, že jsem tenhle progresivní kus zvládnul před předáváním Českých lvů. U jinak skvělého Marsella bych místy uvítal titulky (artikulace občas hodně na štýru), u Adama bych se naopak chtěl omluvit, protože jsem (mu předem) fakt nevěřil. Tahle sázka na nejistou kartu ale vyšla parádně. Drogy neberu, daným jazykem nemluvím, TikTok nesjíždím a když už Sergeje, tak raději detroitskou ikonu Fjodorova nebo skladatele Prokofjeva. Tuhle dravou velkou rybu, teda rappera, jsem fakt neznal. Každopádně tohle, more, bylo nápaditý, autentický a energický. Máme tu frustrovaného drogového dealera, který se hodlá díky penězům z prodeje stát slavným rapperem, doufajíc, že ti zmrdi budou znát jeho ksicht, a doufajíc, že jeho raketový start kariéry zachrání jeho evidentně dávno mrtvý vztah. A máme tu rovněž drogami věčně opojeného nejlepšího kamaráda, se kterým musí za pár hodin sehnat balík peněz, aby nahrál svůj vytoužený banger. Výsledek je dravý, neskutečně vtahující a nemá moc hluchých míst. Adam Sedlák téhle generaci přinejmenším rozumí, zvolil skvělý vizuál a divákům předložil výtečnou sehranost ústředního dua. Vážnější uchopení v poslední třetině mi nevadilo, zároveň chápu, že mnozí budou mít potíž s problematikou užívání drog, které (ač řada momentů vyznívá negativně) působí prostě cool.

Sotva nastoupila na univerzitu a už se drala mezi zdatnější výzkumné pracovníky v laboratoři. Honba za jednorázovými požitky není pro ni. Má sny, má ambice. Chce změnit svět. Už žádné jehly. Hodlá zkonstruovat přístroj, který dokáže provádět řadu krevních testů pomocí pouhé kapky krve. Nechce slyšet, že něco nejde. Hodně ambiciózní a krapet sociopatické postavy diváci milují i nenávidí zároveň. Lhaní, překrucování toků příjmů, nedodržování slibů i termínů, odchody klíčových spolupracovníků. A velké plány stále „jen na papíře“. Polovinu série mi to celé lehce připomínalo nedávný seriál WeCrashed, taktéž inspirovaný skutečnými událostmi: Jared Leto, zakladatel start-upu, rovněž charismatický podnikatel a samolibý vizionář. The Dropout je naštěstí návykovější látkou. A článek ve The Wall Street Journalu rozhodně nebude jen malým štípnutím jako v případě odběru krve. Investoři přišli o stovky milionů, Theranos za několik let odeslal na osm milionů výsledků testů, přesné v mnoha případech nebyly, zahrnovaly falešnou pozitivitu řady nemocí. Zbytek (jak rozhodl soud) asi znáte. A přesvědčivá Amanda Seyfried, která umí skvěle mluvit s lidmi (i třeba před zrcadlem) a vytvářet si vlastní realitu, si po zásluze odnesla Zlatý glóbus.