castor

Dovolená otce a dcery (rodiče jsou rozvedení) v tureckém letovisku v době, kdy ona se pomaličku dostává do věku, kdy se „odděluje“ a stává se z na rodičích závislé dívenky svou vlastní osobou. Ale pořád má před sebou kus cesty, než bude otci lépe rozumět. Nicméně teď jsou tady a spolu, procházíme s nimi rutinními činnostmi, ať už jde o dovádění v bazénu, sezení nad zmrzlinou, bahenní koupel. Je to o detailech, o autenticitě, o občasných třecích plochách. Ale i o tom, zda to bude divákovi stačit. Komorní melancholické drama táhnou nahoru herci stejně jako hlubší smysl jednotlivých prvků. Tam náznak, tam pocit, tam symbol, a celkově nic pro diváka, který očekává nějaký košatý děj.

Vedle hromady scenérií zničených měst či zamořených lokací se zase dostáváme ke komornějšímu pojetí, kterak Ellie ke kousnutí přišla. Epizoda je prakticky celá o dívčím „pouťovém“ dovádění, které má zase trochu jiný feeling, ale jednoduše mělo být kratší. Vzpomínky na přežívání ve vojenské akademii i na osudovou noc, která hrdince razantně změnila život. Někomu zřejmě naskočí třetí epizoda, ve které v sobě dva postarší hošani našli víc než jen přátelství. Nejlepší kámoška Riley rovněž patří mezi postavy, které tu prostě jsou, ale dějově se nikam moc neposuneme. Navíc si k ní těžko (za tak krátkou dobu) vytvoříme nějaký vztah. Eskalátory, kolotoč, Mortal Kombat. Flashback jako takový fajn, ale celkově příběh neobohatí. Pak se nicméně dostaneme zpět do současnosti se závěrem, že je v rozvráceném světě (pořád) pro co bojovat.

Vlastně to začalo tím, že jsem si uvědomil, že jsem už dlouho v ničem neviděl Aliciu Vikander. Nakonec padla volba na drama, které přináší problematiku deportací v 80. či 90. letech migrujících sirotků vs. úsměvně uchopené americké zákony. Korejec Antonio se totiž do Spojených států dostal coby malý hoch. Teď má sice hluboko do kapsy i kriminální minulost, má však milující těhotnou manželku, stejně jako láskyplný vztah s nevlastní dcerkou. A snahu se o ně postarat. Nyní se však dostává do pozornosti úřadů a stává se obětí výkladu zákona v případě adopcí dětí americkými rodiči, kterým teď hrozí návrat do své rodné země. Drama korejsko-amerického filmaře Justina Chona se zároveň otírá o sociální otázky či policejní násilí, kterému je oddaný zejména kolega biologického otce dívenky. Výsledek je místy silný, jindy poměrně předvídatelný, pak zase křiklavě podbízivý. Chápu, co se ve svém autorském (scénář, režie, hlavní role) filmu Chon snažil říct, ale měl si k sobě přibrat i někoho s odstupem, který by některým scénám dodal větší tah na branku, pohlídal tvar i kontinuitu díla, které mohlo vystoupat o level výš.

Nakonec jen povrchní pohled pod koberec, kterak íránské ženy dennodenně čelí nerovnosti ve všech oblastech soukromého i veřejného života. Chudoba na každém kroku, pokrytecká společnost. Cesta žen ke zrovnoprávnění je pomalá a zřejmě nikdy nedosáhne nějaké smysluplné úrovně. Protože nic moc jiného tohle evropské (kriminální) drama nepřináší. Samotné pátrání po vrahovi je nezáživné a nenápadité, filmařsky je to nevýrazné a po zhruba půlhodince nastává monotónní koloběh událostí, které sice nějak vyvrcholí, ale opakování motivů (nepřátelský mužský svět, arogance moci ať už jde o jakoukoliv instituci) mě divácky nestrhlo, stejně jako fakt, že sériový vrah „nečistých“ žen nakonec své kroky vzhledem k veřejnému mínění považoval za svou svatou povinnost a konání dobra. Postavy jsou špatně napsané a uchopené, vrah neohrabaný, ale chápu, že tvůrcům šlo víc o nastínění samotného systému a náboženské hniloby „podporující“ zakořeněné problémy tamní společnosti, viz synek, který nahlas přemýšlí, že by se měl v budoucnu ujmout otcovy „práce“.

Dva manželské páry, čtyři děti, jedna nemoc, jedna nevěra. Komorní vztahové drama, kterak křehké je nejen manželské štěstí. „Začne“ to poznámkou u večeře, podrážděnou reakcí a o nějakou dobu později i uhozením manželky. Ta najde pochopení u druhého páru. A vzápětí i něco víc. Postavy jsou si vědomé potíží, které jejich činy můžou a budou znamenat, přesto do nich hlouběji propadají. Dialogy jsou úžasně prosté, místy solidně opsané ze života, pečlivě pozorující kamera se při zabírání svých postav málokdy pohne. Irský scenárista a dramatik (a debutující režisér) Mark O’Rowe si dá nejprve práci, aby si nás postavy získaly, aby je následně pomaličku zbavoval sympatií, mimo jiné i proto, že odmítají výzvy k překonávání životních překážek. Jeden se ukáže jako zbabělec, ač se dozví důležitou informaci, zatímco ona zoufale touží po laskavosti, které se jí od druhého nedostává. Přišlo mi, že pánové Cillian Murphy a Andrew Scott (kněz k nakousnutí z britské Potvory) své postavy uchopili jistěji a zajímavěji než dámy.

M. Night Shyamalan jednou za čas napne síly, aby dal vzpomenout na to, že byl kdysi sakra obletovaným a sakra respektovaným tvůrcem. A ač je pro řadu diváků v posledních letech spíš sprostým slovem, pořád dokáže strhnout – třeba s Rozpolceným nebo s nízkorozpočtovým The Visit, ve kterém dovedl found footage koncept téměř k dokonalosti. Jeho nejnovější kus je zase o nápadu. Stejně jako o atmosféře, o nejistotě, o tom, co má přijít. Homosexuální pár, jejich adoptovaná dcerka a relax u jezera. Do chaty odříznuté od civilizace se ovšem hodlají dostat čtyři „ozbrojení“ podivíni v čele s klidným obrýlovaným obrem Davem Bautistou. Jsou přátelští, ale zároveň děsiví. A hlavně mají ulítlou prosbu: jeden člen rodiny se má dobrovolně přihlásit o to, že zemře rukou zbývajících dvou, a zabrání tak konci světa. Jenže zatímco první půlhodinka je fajn (ač je to tentokrát i vizuálně mdlé), zbytek se mění v prázdný dialogový průměr, kterému navíc chybí nějaká pointa. Na poplácání po rameni to tentokrát není, ale stejně mě bude zase za nějaký ten pátek zajímat, s čím dalším Shyamalan přišel.

Mráz, sněžné scenérie, Gustavo Santaolalla dál brnkající na kytaru. Řeka smrti je blízko a nečekaně blízko je i Joelův bratr. Díl solidně graduje, dostáváme se zase do trochu „jiného“ prostředí, ve kterém se jistá komunita snaží v rozvráceném světě přežívat úplně jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Zároveň vnímáme jiný feeling, zase je tam kus melancholie. Už jsme si zvykli, že při putování Joel s Ellie potkávají další a další postavy, jejichž osud bývá vesměs tragický, každopádně díky nim se o ústřední dvojici dozvíme vždy zase něco víc. A víc se otevírají. Ač se předtím stalo mnohé, při příjezdu k areálu biomedicíny jsou si tihle dva nejblíž za celou dobu.

„I´M SORRY!“ Dosud bylo zvykem, že víc než boji o přežití se tvůrci věnují emocím svých hrdinů. Infikovaní a boj s nimi stojí až někde ve druhém či třetím plánu. Podíváme se o pár dní zpět, abychom spojily dvě příběhové linie. Nejhledanější muž v Kansas City Henry a jeho němý bratr Sam, vedle nich pochopitelně zrovna tak se skrývající Joel s Ellie. Zatímco vůdkyně Kathleen se k nim „tiše“ blíží, po méně svižných epizodách se dočkáme akčnějších a přímočařejších momentů v podobě útoku nakažených. Není to tak, že bych skákal do stropu, ale má to koule a samotné finále po probuzení je poměrně silné. Díl má zase krapet jiný feeling a zatím představuje asi vrchol série.

Pocitově je to asi spíš na tři hvězdy (protože se mi to záhy vykouří z hlavy), ale prostě ten příběh neměl úplně nepevné švy. A jednoduše si dokázal díky několika slušným zvratům udržet náskok před svými diváky. Startujeme u knihovníka, který se zakouká do půvabné studentky. Brzy jsou z nich dvě hrdličky a rozjíždí se příjemná newyorská romance. Vážně jde o thriller/drama? Jde. Protože jemu ono knihkupectví patří, a když se její bratr dostane do finančních potíží, vyjde najevo, že 350 tisíc dolarů pro něj nepředstavuje problém. A protože ona není tak úplně postgraduální studentkou. Přitom je to teprve začátek, postav, které se zdají být někým, bude přibývat. Takže se na scéně záhy objeví empatická a milá zlatokopka Julianne Moore nebo charismatický manipulátor Sebastian Stan (úchvatně neurvalý v sérii Pam & Tommy) s pokerovým výrazem a jasně nalajnovanými plány. Některým fandíte, jiným méně (za mě třeba zhrzený synek miliardáře), nicméně nějaký ten podvod má v rukávu nakonec každý. Kachní žaludek má zelenou. Finále už to má s pravděpodobností hodně nahnuté, ale dá se to tvůrcům odpustit. Určitě bych uvítal víc opravdu silných zapamatovatelných scén, ale přesto jde o elegantní kus, který divákovu inteligenci neuráží.

Ellie našla něco, co se jednou bude sakra hodit. S Joelem si (sama má ostrý jazyk) zrovna moc nepokecá, nicméně společné putování se zvrtne v Kansas City, ve kterém nejprve nedobrovolně zaparkují ve výloze bistra a následně se stanou štvanou zvěří. Dojde i na jejich drobné sbližování. Na scéně je i respektovaná vůdkyně Kathleen, uvidíme, jak (ne)černobílou postavou bude. Opatrnou radost můžou mít po téhle epizodě i diváci, kteří se těšili především na akční souboje: ať už mezi přeživšími nebo s originálně vypadajícími infikovanými. Ač ze začátku s výhradami, britská herečka Bella Ramsey si mě získává čím dál silněji.