Chybělo celkem málo a tenhle film byl dobrým dramatem o ničivé aureole hvězd i cirkusu, který z lidí dělá herce i v nejobyčejnějších situacích. Monology Kennetha Branagha to v sobě místy mají, ten náboj ušlechtilé tragiky jeviště, kterou kdysi tak krásně vydechl velký William. I Michelle Williams je v roli paní s podfouknutou sukýnkou vynikající - je v ní kus sexy bytosti, která hypnotizuje svět kolem sebe i labilní a odporné trosky, s níž by si Iveta Bartošová určitě v lecčems rozuměla. Film na jednu stranu chce ukázat odvrácenou stranu showbyznysu, na druhou stranu se nostalgicky kochá a dojímá celým divadlem. Ty dvě tendence jdou proti sobě a tříští jedna druhou. The Artist zvládl tohle dvojí pnutí syndromu zlatého věku vyvážit hravou formou, do níž se vejde i ironický nadhled, zasloužilá klasicistní fasáda Curtisova filmu ale nic podobného nezvládne. Je těžká, plná zbytečného kýče a vizuálních frází. Tam, kde film začíná být dobrý (protože jde nad upocené melodrama o klukovi z davu, který se dotkl hvězdy), si vždy záhy připraví ústupovou sentimentální cestu. Je to tak velkolepá promenáda britských legend, nádherného přednesu a charakterů, které v sobě mají tolik patosu a teatrálních manýr, že nedohlédnete to jejich "druhé já", o němž občas zmateně mluví... Škoda.
Místy dílo doslovného a monologického pacifismu, který vede herce k jasně ohraničeným naléhavým promluvám na téma nesmyslnost války - ani zdaleka ale nedosahují efektu Remarquovy knihy, která není ani zdaleka tak formálně rétorická. Místy mistrovské dílo, které dovedně používá zkratky, srozumitelného symbolu a je naléhavé i beze slov. Závěrečná (dvoj)scéna patří k tomu nejlepšímu, co se v zákopech (nejen) Velké války zrodilo. Lew Ayres v roli Bäumera je bohužel značně teatrální, absolutním vrcholem filmu je Kat Louise Wollheima. Na svou dobu jistě udiví i svými masivními a poměrně sugestivními bojovými scénami (nelítostně "kosící" pohled kamery v "kulometných" scénách se mi vryl do paměti) - byť tam, kde si tvůrci vypomohli zrychlením, se z pohledu dneška blíží Milestonův film němé grotesce... Výborné dílo doby, která ještě věřila v naléhavost obrazu války a jeho čistě preventivní a humanistické funkci.
Ženské postavy jsou nudné a uječené na zabití, McG zase potvrdil renomé těžkého rutinéra, který si umí vybrat pěknou muziku a cheesy kulisy, ale už mu trochu činí obtíže zajímavě to rozhýbat, scénář je plný debilních frází a ženských mouder, za něž by se mělo povinně posílat rovnou na trestnou lavici klimaktéria. Jenže Pine a Hardy jsou takoví "kocouři" a tak to mezi nimi jiskří, že tu jde všechna heterosexualita stranou... Co se jim do toho romantického špionského pouta Witherspoon vůbec plete? Sledovat jejich "registrované" škorpení je bezmála tak zábavné, jako dívat se na clashe Lawa s Downeym. I když scénárista charisma a nasazení herců těžce nestíhá... Příjemná zábava, i proto, že ti dva dokáží z tupé povrchnosti udělat nevšední požitek (Pine jako znalec Klimta? To beru!).
Blátivá neo-normalizační satira, v níž se odporný rurální nádech Bobulí mísí s pachutí Gogola, v němž je idiot opravdu jen idiotem a smradlavými holinkami Ládi Stroupežnického (od furiantů jsem ušli opravdu kus cesty, ale bohužel zadkem napřed). Za postavu "pravého českého génia", který už ví, že se nedá dělat nic, než chcát na pomník budovatelům, bych rozdával facky... Každým dalším přemýšlením ve mně tenhle film probouzí hluboký pocit morálního hnusu a opovržení (nevím, proč mu dávám tolik, asi proto, že je solidně natočený a i herecky se zuby nehty drží milimetr nad úrovní lokálních splašek).
Alfredson je precizní hodinář, který pod ledovým příkrovem formálně dokonalé a fetišisticky stylové režie dokáže nacházet překvapivé emoce. Film, v němž se de facto pouze přemýšlí a vzpomíná... a přesto mě dokázal napnout jako strunu. Pokud jsem v případě nedávného špionského retra Dluh vyzdvihoval jako vrcholnou scénu precizně zkomponovaný "únos přes čáru", musím v případě tohoto kousku vyzdvihnout celek - protože načasování, správná vibrace a ten nejčistší konzervativismus se tu prolíná s drobnokresbou charakterů a nesmírně zábavnou aktualizací dobových kulis. Nelze si nepovšimnout, že Jeden musí z kola ven je s ohledem na svou stylizaci místy až absurdně důsledný a vypadá (záměrně) jako kulisová podívaná. Kulisami je tu paradoxně to, co tradičně bereme za jádro výpovědi (napínavý příběh, ideologický kontext) - svůdnost Alfredsonova filmu je právě v těch detailech, které by jinde byly jen pro "efekt reálného". Lahůdka, kterou chci vidět znovu...
Ultra-bitter sonda do vnitřku stroje, v němž se připravuje realita. Fantastický Gosling, který i bez jediné grimasy dokáže obsáhnout fascinující napětí mezi idealismem a pragmatismem, výborný scénář a parádně vygradovaný sžíravý závěr. Celkově vyvážené a anti-idealistické drama, které je výtečnou protiváhou hollywoodského eskapismu, který vládne oscarovým nominacím. Škoda, že hlavně v úvodu je zapotřebí celkem solidní znalost amerického volebního systému (kterou tak úplně nemám), čili jsem v prvních minutách lehce tápal. Ale to vytýkám sobě a ne Dni zrady. [85%]
Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom.
Čistý půvab filmového eskapismu. Film o době, kdy celuloid hořel, který sám hoří a přesto se skoro zázračně nepopálí o přílišnou pietnost a zahleděnost do minulosti. Práce se zvukovou stopou a němým filmem je totiž famózním režijním tahem, nejen proto, že chytře vypichuje do popředí to, co by v mluveném filmu nikdy tak nevyniklo, ale i proto, že je ve své jednoduchosti bezmála geniální. Němý film, který svou němost nepovýšil na pochybnou fetiš (kochejme se tím, jak to bylo krásný, to už dneska není a nebude), ale nejvýraznější výpovědní složku (ten film je kouzelný sám o sobě, ne proto, že nám něco připomíná). Hazanavicius odvedl práci, před kterou smekám. Jestli některý z kritiků psal o Descendants jako o opracovaném drahokamu, spletl si film. Tohle je feel good klenot, z něhož mi spadla čelist.
Triviální masterpiece o naději v beznaději a o váze jediného momentu. Lakonické melodrama, které (jak bývá u Kitana zvykem) rozbíjí žánrová očekávání a vypráví prostřednictvím fragmentů, které si divák musí pracně skládat. Fantastické, jak ostrý kontrast střízlivého Kitanova stylu a velmi rozjitřené Hisaishiho stopy utváří zvláštní melancholický příkrov nad světem, v němž vládne zdánlivá nesdílnost a uzavřenost (charakterů i jejich příběhů). Zbytek vyhodnocuji, každopádně vedle mytického Zatoichiho jasný Kitanův (intimní) vrchol.
Secesně čistá filmařina o špinavých věcech v nitru člověka. Komplexní síť vztahů muž x žena, otec x syn, freudiánství x jungovství - přitom velmi jednoduché a přístupné... Mistrovská režie, dechberoucí Mortensen, precizní Fassbender a překvapivě démonická Keira Knightley (nejspíš ve své životní roli). A scénář s dialogy tak svižnými, vtipnými a inteligentními, že tuhle věc považuju za jeden z top zážitků posledních měsíců.
Musím dát plně za pravdu Tetsuovi. Pokud srovnám procedurální rituál Zodiac a tenhle bezpohlavní žánrový pastiš, je jasné, že Fincher plnil studiovou zakázku. Severské detektivky nejsou cool. Jsou pořádně divné. To se téhle verzi vůbec nepodařilo zachytit. Vyšetřování je tu na druhé koleji a co mě u Finchera mrzí dvojnásob - zcela tu proklouzává jakýkoli patologický náboj. To, že si vrah pouští Enyu, je slabá náplast. Anální sex v podobě, v jaké ho film nabízí, může skutečně pobouřit pouze neprošťouchnuté katoličky a těch míst, kde jsem marně hledal Fincherův vklad, bylo víc. Osobně jsem větší část filmu protrpěl - a cosi mi říká, že pokud člověk nezná knihu, některé věci nebudou dávat smysl (v případě detektivky je celkem zásadní motivace vraha a detektiva, což je tady hodně na vodě).
"Haló tady Clooney, víte, ona ta smrt není jednoduchá věc, hlavně když máte dvě zdravé děti, miliony na kontě, barák na Havaji a ženu, co vám z nuda zahejbala s realitními makléřem..." -- "Já vím, Georgi, ale už mi nevolejte..." Terapeuticky bezzubý a emocionálně instantní produkt otupělý a neschopný si připustit, že skutečná důstojnost smrti ve filmu vypadá trochu jinak než tahle předžvýkaná hřejivá road movie, které absolutně chybí cokoli hořkého a realistického... Mrzí mě, že to musím napsat, ale Clooney je tak trochu Jeckyll a Hyde současnosti - na jednu stranu bystrý kritik současné společnosti, na druhou stranu inženýr lidských srdcí ve službách kapitalistického realismu. Děti moje jdou i přes pár pěkných scén (dialog Clooney - dcera v bazénu či scéna u manželčiných přátel) mimo mě podobně jako Lítám v tom. S filmem, kde v potencionálně nejsilnějším dialogu otec-dcera nahradí tátu rodinná terapeutka, není podle mého vše v pořádku. Ani se světem, který se nad tím dojme. Můj boj.
V Hollywoodu zavál drsný severský vítr a byl bleskurychle ohřátý na tamní pokojovou teplotu. Zaprdlé rodinné drama o chlapovi, co je sice zločinec, ale dobrej táta a manža, překombinovaný heist (ten film by mohl ve slovníku adjektiv zastupovat právě tuto vlastnost) a prostoduchá morálka, ze které nakonec vyběhne něco tak idiotského, jako že krást se vyplácí a je to cool. Kormákur je solidní režisér, Kontraband má pár solidních scén, ale jinak je to odstrašující příklad toho, jako by mohlo vypadat Drive, kdyby se ho neujal Refn. Prostě zcela tuctová podívaná, u níž zapomenete i na typicky severský způsob snímání "přes překážky" a věčné syrové přeostřování. Forma tuhle naivní věc nemá šanci ubrzdit. Islanďan si prostě nezvládl udržet drsnou tvář a podřídil se mainstreamu. Zbytečnost.
Presne takhle jsem si predstavoval, ze by mohla popkulturni aktualizace Sherlocka Holmese vypadat. Labuznicky zazitek se zcela exkluzivnim gambitem Holmes x Moriarty. Navzdory mnoha chybam prekrasny, intenzivni a saramantne rozvazny blockbuster, ktery ma to, co jednicce schazelo pohrichu nejvic... Dusi.
Výtečný nápad a velmi dobré zpracování - bohužel mezi stylem a tím, co sledujeme, zeje nedostatečná propast pozorovatelského chladu. Daří se tu sice vytvořit jistý dojem realismu, ale už nikoli jakékoli angažovanosti diváka do děje. To však může být úmysl - film se tváří jako důsledný mockumentary, měl však být ještě důslednější a vyvarovat se různých klišé v ději i v obraze. Ještě pár stupňů mrazu a byl to vynikající voyeurský experiment s tak populárním žánrem, v němž by se přihlížející klinicky kochal krutým měsíčním experimentem. Takhle vzniklo něco na pomezí pozorování a snahy o zaangažování, čemu na jedné straně chybí ultimátní autenticita (např. už samotný fakt, že záznam sledujeme, je z hlediska logiky zcela nemožný), na straně druhé zase precizní načasování a gradace, tak podstatné pro žánr. Apollo 18 rezignuje na vlastní bohatý potenciál a loudá se zlatou střední cestou.
Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň.
Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí.
Není to zlé, jen naprosto a úplně zbytečné, protože prostor, který nechává otevřený prolog jedničky, je na prequel nesmyslně úzký. Tvůrci jsou navíc až příliš uctiví a málo sebevědomí, vzniklo tak něco na pomezí prequelu a remaku, který dojíždí na neschopnost evokovat mrazivou a skličující atmosféru původního filmu, ale i na to, že se rozhodl pro ženskou hrdinku a tlačí tak Věc blíž k Vetřelci - což je typ hororu, od nějž se radikálně Carpenterův opus odlišuje především zaměřením na kolektivní psychologii a paranoickou atmosféru. Heijningen Jr. zůstal hodně při zdi, nic nepokazil nic nevytvořil... nechápu, proč se nenatočilo pokračování ve stylu vynikající PC hry The Thing. Tam je potenciál o mnoho větší...
Ne, Strach nezvolil zrovna ten pravý klíč, hlavně k filmu, který pojednává o svátosti mlčení. Ne že by Santiniho stavby nesnímala kamera pohledně, ale je to estetika reklamních spotů Unesca, nikoli Urbanův svět, v němž se modernita slívá s anachronismem, mýtus se skutečností a fabulace s pravdou. Něco takového je do televizního filmu nepřenosné a pokud něco Santiniho jazyk zachraňuje, pak že patří k těm dějovějším autorovým prózám. Tudíž alespoň něco z napětí se do filmu přelévá, byť tu chybí klíčová dimenze literárního stylu, bez nějž se Urbanova díla mění v sérii podivných šestákových historek s popletenými motivacemi postav. Pokud však tenhle solidně sehraný, nasnímaný a ozvučený film dostane do staveb jednoho z největších architektonických géniů alespoň pár zvědavců, pak měl jistě smysl. Sice úplně jiný než kniha, ale i tak... Sedmikostelí se však namouduši začínám bát, Strachova snaživá televiznost se k urbanovskému světu vůbec nehodí.
Je to naštěstí jiné než 300 - a z hlediska mytologického vyprávění mnohem dospělejší a rafinovanější. Co tomu škodí jsou přesně ty momenty, kdy to opouští svéráznou divadelnost Tarsema Singha a snaží se to prodat jako jednoduchý mainstreamový produkt pro fanoušky Snyderova bicepsového cirkusu. Každopádně tenhle amfiteátr (to, co někteří označují jako chudost a nedostatečnou epičnost, já označuju jako sevřenost a úmyslnou "scéničnost") poskytuje celkem solidní porci estetické rozkoše ze svébytného pohledu na antickou mytologii (i když ji používá jako účelovou texturu, dokáže na rozdíl od většiny podobných filmů vytvořit zdání koherentního univerza - paradoxně když si vezmete 300, Souboj Titánů a Tróju, odpovídá Válka bohů antickému předobrazu nejméně). Bavilo mě to, místy dokonce moc.
The Social Network meets baseball. Aniž bych předem znal jméno (spolu)scénáristy, čul jsem v tom Sorkinův rukopis. Je to opět nesmiřitelné, bezohledné, ukecané (směrem k tématu), místy chladně odtažité, přitom obetkané respektem k "solitérovi", který změní svět (baseballu). Požitek z filmu exponenciálně naroste s povědomím diváka o hře jako takové. Ale i když víte o baseballu stejné kulové jako já, pořád jsou tu hodně živě napsané a zahrané postavy, jejichž vztahy a komunikace zaujmou. Ten film na mě nepůsobil tolik na rovině racionální (nerozuměl jsem mu v detailech), ale po stránce emoční prostě funguje (místy až překvapivě, dospěle infantilní vztah Billyho a jeho dcery mi nevím proč evokoval Coppolové Nowhere). Navíc vyjma několika klišovitých zpomalovaček musím ocenit, jak spartánsky to celé působí. Žádné ultimátní feel-good. Prostě jen "daddy, you´re such a loser"... Pozoruhodná výpověď o tom, jak se dají věci měnit a (opět) snímek, který je o vzpouře proti těm, kteří říkají, že to jinak nejde. Coincidence? You decide. :-)
S tímhle si Sedláček ostudu neudělá, byť Koblovského ultratelevizní snímání a hlavně hnusné svícení mě málem odehnalo od obrazovky. Ale celkově to kupodivu funguje, hlavně díky výborným hereckým výkonům (to si prostě režisér umí pohlídat) a ostře skeptickému podtónu. V ranku českého televizního filmu nadprůměr.
Co k tomu dodat? "MacGuffin" natažený v úvodu na celou hodinu, takže když konečně dojde ke zvratu, není zbylé půl hodiny co dělat. To, že postavy běhají z místa na místo, vyměňují si nespojité hlášky (zato je často opakují), Vetchý pláče, lesem běhá Justin Bieber, k tomu duní Mozart a celé to zavře středoškolsky naivní pointa a Jan Skácel... jako cože? Postavy mají psychologii prvorepublikového snáře (s výjimkou Chmely jsou převážně apatické nebo brečí), děj je v klíčových okamžicích nelogický a prokládaný účelovou "drsností" (která však v besídkovém hereckém provedení rozesmívá). Thriller se prostě nedělá tak, že divákovi na začátku všechno vyzvoníte a pak se jen zoufale pokoušíte ještě něco dodat. Proč asi nikdo nemůže prozradit ani kousek zápletky? Protože Vendeta je tak špatně vystavěná, že jediná nápověda bortí celou konstrukci. Schválně si zkuste celý příběh převyprávět. Jde to jednou větou a ta bude více než surreálná. Ne, tady skutečně žánrovky končí jako Kajínek, T.M.A. nebo Nahota na prodej. Vendeta je lautr ten samý případ jako Viditelný svět - včetně toho, že Štrbova kamera zachraňuje, co se dá (odpad jsem nedal jen díky ní)... P.S.: Ta mladá Hrubešová potěšila. Hraje stejně dobře jako Markéta a pokud se příště při svlékání natočí na kameru, bude to všechno ok.
Ale ne, středoškolská slohovka s pitomými stereotypy a přehrávajícím Ornestem... Rádoby "světový" look je docílený spíš kamerovým filtrem než způsobem nasnímání a nápaditým střihem. Nemá to úplně špatný spád, ale tak nějak to končí celé na jedné hromadě. Asi zas ten mýtus o lokálním myšlení, nebo co.
Nejde ani tak o to, že ten film je v mnoha věcech úplně mimo (nic proti anti-stratfordiánům, ale já prostě víc věřím Stephenu Greenblattovi), ale v tom, že je mimo strašně nudným a nenápaditým způsobem. Je tak konvenčně hollywoodský, že není ani trochu subverzivní, nepřináší nic víc, než recyklaci stokrát viděného. Ano, William Shakespeare to dělal též... ale mnohem lépe. Ještě, že na to scénárista v závěru přišel a sám nám vysvětlil, proč na jeho výtvor nemá cenu chodit. Jo a Rolko natočil po stránce výpravy a reálií mnohem hezčí film než Paul W. S. Anderson, pokud by to někoho zajímalo. Ale jinak - moc málo ufonů a moc složitých emocí.
Film přechlastaný patosem, v němž řádí neviditelná ruka scenáristického osudu a bohužel i velmi zjednodušující a plochá řešení klíčových scén. Zvláštní, jak i to ragby pak vypadá jako pimprlové divadélko. Každopádně moje láska k tomuto sportu chuligánů, který hrají gentlemani a též úcta k výkonům Morgana Freemana i Matta Damon z toho udělala snesitelný zážitek. Takovou politicko-společenskou pohádku. Ale nešť, jen se obávám, že tohle je spíše odvrácená strana Clintova prostého stylu režie.
Půl filmu je fascinujícím výletem do srdce temnoty a půl filmu mechanickým zametáním zaschlého bláta historie pod úhledný žánrový koberec. Mattyho výklad má něco do sebe, snad bych jen dodal, že chemie agentů Mossadu a Vogela je nesmírně funkční a jiskřivá. Bohužel, jen dokud jsou všichni mladí. V roce 1997 z celé té magie zůstane pouze úporný a tezovitý thriller s nechtěně komickou koncovkou, která zazdí to krásné chvění z Východního Berlína. Každopádně scénami "gynekologického" výslechu a únosu Vogela přes čáru Madden zabil, nejen na své poměry, ale i na poměry žánru. Luxusnější starou školu jsem neviděl... no snad od Mnichova. [70%]
Klukovské snění filuty Spielberga, kterému podtrhává koberec jen zbytečná megalomanie, jež místy zabíjí prostor pro jemnou finesu. Ale jinak jsem se na téhle vlně vezl od začátku jako malý parchant. Tintin je krásně jednoduchý, radostný a přímočarý film, na němž nemá cenu cokoli sáhodlouze rozebírat. Steven vyhmátl něco, co mě kdysi drželo hodiny a hodiny bez dechu při četbě dobrodružných románů. Krásnej biják.
Žánrová perverze na norský způsob. Heist, drama o chlápkovi, co má mindráky, exploatace, thriller... Tyldum si s tím spojením tak úplně neporadil, chvílemi je jeho pojetí nepříjemně televizní a sterilní, ale některé pasáže jsou bezmála božské (hlavně část se sračkami a traktorem). Nesbo je nepochybně šikovný autor – příběh se tváří záměrně tupě, aby v závěru překvapil (v mantinelech žánru) solidními twisty. Filmu by možná prospělo víc nadhledu a lepší dialogy. Zábava, kterou nabízí, je totiž na pomezí guilty pleasure. Aksel Hennie v titulní roli je něco mezi Christopherem Walkenem a Stevem Buscemim... jeho soustředěný a uvěřitelný přerod ze zakomplexovaného trpaslíka v chlapa na pokraji sil mě nutí téhle bezbřehé a režijně ne úplně ukočírované podivnosti udělit 4*.
Moje komentáře
Můj týden s Marilyn (2011)
Chybělo celkem málo a tenhle film byl dobrým dramatem o ničivé aureole hvězd i cirkusu, který z lidí dělá herce i v nejobyčejnějších situacích. Monology Kennetha Branagha to v sobě místy mají, ten náboj ušlechtilé tragiky jeviště, kterou kdysi tak krásně vydechl velký William. I Michelle Williams je v roli paní s podfouknutou sukýnkou vynikající - je v ní kus sexy bytosti, která hypnotizuje svět kolem sebe i labilní a odporné trosky, s níž by si Iveta Bartošová určitě v lecčems rozuměla. Film na jednu stranu chce ukázat odvrácenou stranu showbyznysu, na druhou stranu se nostalgicky kochá a dojímá celým divadlem. Ty dvě tendence jdou proti sobě a tříští jedna druhou. The Artist zvládl tohle dvojí pnutí syndromu zlatého věku vyvážit hravou formou, do níž se vejde i ironický nadhled, zasloužilá klasicistní fasáda Curtisova filmu ale nic podobného nezvládne. Je těžká, plná zbytečného kýče a vizuálních frází. Tam, kde film začíná být dobrý (protože jde nad upocené melodrama o klukovi z davu, který se dotkl hvězdy), si vždy záhy připraví ústupovou sentimentální cestu. Je to tak velkolepá promenáda britských legend, nádherného přednesu a charakterů, které v sobě mají tolik patosu a teatrálních manýr, že nedohlédnete to jejich "druhé já", o němž občas zmateně mluví... Škoda.
Na západní frontě klid (1930)
Místy dílo doslovného a monologického pacifismu, který vede herce k jasně ohraničeným naléhavým promluvám na téma nesmyslnost války - ani zdaleka ale nedosahují efektu Remarquovy knihy, která není ani zdaleka tak formálně rétorická. Místy mistrovské dílo, které dovedně používá zkratky, srozumitelného symbolu a je naléhavé i beze slov. Závěrečná (dvoj)scéna patří k tomu nejlepšímu, co se v zákopech (nejen) Velké války zrodilo. Lew Ayres v roli Bäumera je bohužel značně teatrální, absolutním vrcholem filmu je Kat Louise Wollheima. Na svou dobu jistě udiví i svými masivními a poměrně sugestivními bojovými scénami (nelítostně "kosící" pohled kamery v "kulometných" scénách se mi vryl do paměti) - byť tam, kde si tvůrci vypomohli zrychlením, se z pohledu dneška blíží Milestonův film němé grotesce... Výborné dílo doby, která ještě věřila v naléhavost obrazu války a jeho čistě preventivní a humanistické funkci.
Tohle je válka! (2012)
Ženské postavy jsou nudné a uječené na zabití, McG zase potvrdil renomé těžkého rutinéra, který si umí vybrat pěknou muziku a cheesy kulisy, ale už mu trochu činí obtíže zajímavě to rozhýbat, scénář je plný debilních frází a ženských mouder, za něž by se mělo povinně posílat rovnou na trestnou lavici klimaktéria. Jenže Pine a Hardy jsou takoví "kocouři" a tak to mezi nimi jiskří, že tu jde všechna heterosexualita stranou... Co se jim do toho romantického špionského pouta Witherspoon vůbec plete? Sledovat jejich "registrované" škorpení je bezmála tak zábavné, jako dívat se na clashe Lawa s Downeym. I když scénárista charisma a nasazení herců těžce nestíhá... Příjemná zábava, i proto, že ti dva dokáží z tupé povrchnosti udělat nevšední požitek (Pine jako znalec Klimta? To beru!).
Půlnoc v Paříži (2011)
Nevím, co tomu řekne Woodyho terapeut. Já s tím souhlasím. Autodiagnóza.
Signál (2011)
Blátivá neo-normalizační satira, v níž se odporný rurální nádech Bobulí mísí s pachutí Gogola, v němž je idiot opravdu jen idiotem a smradlavými holinkami Ládi Stroupežnického (od furiantů jsem ušli opravdu kus cesty, ale bohužel zadkem napřed). Za postavu "pravého českého génia", který už ví, že se nedá dělat nic, než chcát na pomník budovatelům, bych rozdával facky... Každým dalším přemýšlením ve mně tenhle film probouzí hluboký pocit morálního hnusu a opovržení (nevím, proč mu dávám tolik, asi proto, že je solidně natočený a i herecky se zuby nehty drží milimetr nad úrovní lokálních splašek).
Jeden musí z kola ven (2011)
Alfredson je precizní hodinář, který pod ledovým příkrovem formálně dokonalé a fetišisticky stylové režie dokáže nacházet překvapivé emoce. Film, v němž se de facto pouze přemýšlí a vzpomíná... a přesto mě dokázal napnout jako strunu. Pokud jsem v případě nedávného špionského retra Dluh vyzdvihoval jako vrcholnou scénu precizně zkomponovaný "únos přes čáru", musím v případě tohoto kousku vyzdvihnout celek - protože načasování, správná vibrace a ten nejčistší konzervativismus se tu prolíná s drobnokresbou charakterů a nesmírně zábavnou aktualizací dobových kulis. Nelze si nepovšimnout, že Jeden musí z kola ven je s ohledem na svou stylizaci místy až absurdně důsledný a vypadá (záměrně) jako kulisová podívaná. Kulisami je tu paradoxně to, co tradičně bereme za jádro výpovědi (napínavý příběh, ideologický kontext) - svůdnost Alfredsonova filmu je právě v těch detailech, které by jinde byly jen pro "efekt reálného". Lahůdka, kterou chci vidět znovu...
Den zrady (2011)
Ultra-bitter sonda do vnitřku stroje, v němž se připravuje realita. Fantastický Gosling, který i bez jediné grimasy dokáže obsáhnout fascinující napětí mezi idealismem a pragmatismem, výborný scénář a parádně vygradovaný sžíravý závěr. Celkově vyvážené a anti-idealistické drama, které je výtečnou protiváhou hollywoodského eskapismu, který vládne oscarovým nominacím. Škoda, že hlavně v úvodu je zapotřebí celkem solidní znalost amerického volebního systému (kterou tak úplně nemám), čili jsem v prvních minutách lehce tápal. Ale to vytýkám sobě a ne Dni zrady. [85%]
Černobílý svět (2011)
Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom.
The Artist (2011)
Čistý půvab filmového eskapismu. Film o době, kdy celuloid hořel, který sám hoří a přesto se skoro zázračně nepopálí o přílišnou pietnost a zahleděnost do minulosti. Práce se zvukovou stopou a němým filmem je totiž famózním režijním tahem, nejen proto, že chytře vypichuje do popředí to, co by v mluveném filmu nikdy tak nevyniklo, ale i proto, že je ve své jednoduchosti bezmála geniální. Němý film, který svou němost nepovýšil na pochybnou fetiš (kochejme se tím, jak to bylo krásný, to už dneska není a nebude), ale nejvýraznější výpovědní složku (ten film je kouzelný sám o sobě, ne proto, že nám něco připomíná). Hazanavicius odvedl práci, před kterou smekám. Jestli některý z kritiků psal o Descendants jako o opracovaném drahokamu, spletl si film. Tohle je feel good klenot, z něhož mi spadla čelist.
Ohňostroj (1997)
Triviální masterpiece o naději v beznaději a o váze jediného momentu. Lakonické melodrama, které (jak bývá u Kitana zvykem) rozbíjí žánrová očekávání a vypráví prostřednictvím fragmentů, které si divák musí pracně skládat. Fantastické, jak ostrý kontrast střízlivého Kitanova stylu a velmi rozjitřené Hisaishiho stopy utváří zvláštní melancholický příkrov nad světem, v němž vládne zdánlivá nesdílnost a uzavřenost (charakterů i jejich příběhů). Zbytek vyhodnocuji, každopádně vedle mytického Zatoichiho jasný Kitanův (intimní) vrchol.
Nebezpečná metoda (2011)
Secesně čistá filmařina o špinavých věcech v nitru člověka. Komplexní síť vztahů muž x žena, otec x syn, freudiánství x jungovství - přitom velmi jednoduché a přístupné... Mistrovská režie, dechberoucí Mortensen, precizní Fassbender a překvapivě démonická Keira Knightley (nejspíš ve své životní roli). A scénář s dialogy tak svižnými, vtipnými a inteligentními, že tuhle věc považuju za jeden z top zážitků posledních měsíců.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Musím dát plně za pravdu Tetsuovi. Pokud srovnám procedurální rituál Zodiac a tenhle bezpohlavní žánrový pastiš, je jasné, že Fincher plnil studiovou zakázku. Severské detektivky nejsou cool. Jsou pořádně divné. To se téhle verzi vůbec nepodařilo zachytit. Vyšetřování je tu na druhé koleji a co mě u Finchera mrzí dvojnásob - zcela tu proklouzává jakýkoli patologický náboj. To, že si vrah pouští Enyu, je slabá náplast. Anální sex v podobě, v jaké ho film nabízí, může skutečně pobouřit pouze neprošťouchnuté katoličky a těch míst, kde jsem marně hledal Fincherův vklad, bylo víc. Osobně jsem větší část filmu protrpěl - a cosi mi říká, že pokud člověk nezná knihu, některé věci nebudou dávat smysl (v případě detektivky je celkem zásadní motivace vraha a detektiva, což je tady hodně na vodě).
Děti moje (2011)
"Haló tady Clooney, víte, ona ta smrt není jednoduchá věc, hlavně když máte dvě zdravé děti, miliony na kontě, barák na Havaji a ženu, co vám z nuda zahejbala s realitními makléřem..." -- "Já vím, Georgi, ale už mi nevolejte..." Terapeuticky bezzubý a emocionálně instantní produkt otupělý a neschopný si připustit, že skutečná důstojnost smrti ve filmu vypadá trochu jinak než tahle předžvýkaná hřejivá road movie, které absolutně chybí cokoli hořkého a realistického... Mrzí mě, že to musím napsat, ale Clooney je tak trochu Jeckyll a Hyde současnosti - na jednu stranu bystrý kritik současné společnosti, na druhou stranu inženýr lidských srdcí ve službách kapitalistického realismu. Děti moje jdou i přes pár pěkných scén (dialog Clooney - dcera v bazénu či scéna u manželčiných přátel) mimo mě podobně jako Lítám v tom. S filmem, kde v potencionálně nejsilnějším dialogu otec-dcera nahradí tátu rodinná terapeutka, není podle mého vše v pořádku. Ani se světem, který se nad tím dojme. Můj boj.
Kontraband (2012)
V Hollywoodu zavál drsný severský vítr a byl bleskurychle ohřátý na tamní pokojovou teplotu. Zaprdlé rodinné drama o chlapovi, co je sice zločinec, ale dobrej táta a manža, překombinovaný heist (ten film by mohl ve slovníku adjektiv zastupovat právě tuto vlastnost) a prostoduchá morálka, ze které nakonec vyběhne něco tak idiotského, jako že krást se vyplácí a je to cool. Kormákur je solidní režisér, Kontraband má pár solidních scén, ale jinak je to odstrašující příklad toho, jako by mohlo vypadat Drive, kdyby se ho neujal Refn. Prostě zcela tuctová podívaná, u níž zapomenete i na typicky severský způsob snímání "přes překážky" a věčné syrové přeostřování. Forma tuhle naivní věc nemá šanci ubrzdit. Islanďan si prostě nezvládl udržet drsnou tvář a podřídil se mainstreamu. Zbytečnost.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Presne takhle jsem si predstavoval, ze by mohla popkulturni aktualizace Sherlocka Holmese vypadat. Labuznicky zazitek se zcela exkluzivnim gambitem Holmes x Moriarty. Navzdory mnoha chybam prekrasny, intenzivni a saramantne rozvazny blockbuster, ktery ma to, co jednicce schazelo pohrichu nejvic... Dusi.
Apollo 18 (2011)
Výtečný nápad a velmi dobré zpracování - bohužel mezi stylem a tím, co sledujeme, zeje nedostatečná propast pozorovatelského chladu. Daří se tu sice vytvořit jistý dojem realismu, ale už nikoli jakékoli angažovanosti diváka do děje. To však může být úmysl - film se tváří jako důsledný mockumentary, měl však být ještě důslednější a vyvarovat se různých klišé v ději i v obraze. Ještě pár stupňů mrazu a byl to vynikající voyeurský experiment s tak populárním žánrem, v němž by se přihlížející klinicky kochal krutým měsíčním experimentem. Takhle vzniklo něco na pomezí pozorování a snahy o zaangažování, čemu na jedné straně chybí ultimátní autenticita (např. už samotný fakt, že záznam sledujeme, je z hlediska logiky zcela nemožný), na straně druhé zase precizní načasování a gradace, tak podstatné pro žánr. Apollo 18 rezignuje na vlastní bohatý potenciál a loudá se zlatou střední cestou.
Juha (1999)
Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň.
Poupata (2011)
Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí.
Věc: Počátek (2011)
Není to zlé, jen naprosto a úplně zbytečné, protože prostor, který nechává otevřený prolog jedničky, je na prequel nesmyslně úzký. Tvůrci jsou navíc až příliš uctiví a málo sebevědomí, vzniklo tak něco na pomezí prequelu a remaku, který dojíždí na neschopnost evokovat mrazivou a skličující atmosféru původního filmu, ale i na to, že se rozhodl pro ženskou hrdinku a tlačí tak Věc blíž k Vetřelci - což je typ hororu, od nějž se radikálně Carpenterův opus odlišuje především zaměřením na kolektivní psychologii a paranoickou atmosféru. Heijningen Jr. zůstal hodně při zdi, nic nepokazil nic nevytvořil... nechápu, proč se nenatočilo pokračování ve stylu vynikající PC hry The Thing. Tam je potenciál o mnoho větší...
Santiniho jazyk (TV film) (2011)
Ne, Strach nezvolil zrovna ten pravý klíč, hlavně k filmu, který pojednává o svátosti mlčení. Ne že by Santiniho stavby nesnímala kamera pohledně, ale je to estetika reklamních spotů Unesca, nikoli Urbanův svět, v němž se modernita slívá s anachronismem, mýtus se skutečností a fabulace s pravdou. Něco takového je do televizního filmu nepřenosné a pokud něco Santiniho jazyk zachraňuje, pak že patří k těm dějovějším autorovým prózám. Tudíž alespoň něco z napětí se do filmu přelévá, byť tu chybí klíčová dimenze literárního stylu, bez nějž se Urbanova díla mění v sérii podivných šestákových historek s popletenými motivacemi postav. Pokud však tenhle solidně sehraný, nasnímaný a ozvučený film dostane do staveb jednoho z největších architektonických géniů alespoň pár zvědavců, pak měl jistě smysl. Sice úplně jiný než kniha, ale i tak... Sedmikostelí se však namouduši začínám bát, Strachova snaživá televiznost se k urbanovskému světu vůbec nehodí.
Válka Bohů (2011)
Je to naštěstí jiné než 300 - a z hlediska mytologického vyprávění mnohem dospělejší a rafinovanější. Co tomu škodí jsou přesně ty momenty, kdy to opouští svéráznou divadelnost Tarsema Singha a snaží se to prodat jako jednoduchý mainstreamový produkt pro fanoušky Snyderova bicepsového cirkusu. Každopádně tenhle amfiteátr (to, co někteří označují jako chudost a nedostatečnou epičnost, já označuju jako sevřenost a úmyslnou "scéničnost") poskytuje celkem solidní porci estetické rozkoše ze svébytného pohledu na antickou mytologii (i když ji používá jako účelovou texturu, dokáže na rozdíl od většiny podobných filmů vytvořit zdání koherentního univerza - paradoxně když si vezmete 300, Souboj Titánů a Tróju, odpovídá Válka bohů antickému předobrazu nejméně). Bavilo mě to, místy dokonce moc.
Moneyball (2011)
The Social Network meets baseball. Aniž bych předem znal jméno (spolu)scénáristy, čul jsem v tom Sorkinův rukopis. Je to opět nesmiřitelné, bezohledné, ukecané (směrem k tématu), místy chladně odtažité, přitom obetkané respektem k "solitérovi", který změní svět (baseballu). Požitek z filmu exponenciálně naroste s povědomím diváka o hře jako takové. Ale i když víte o baseballu stejné kulové jako já, pořád jsou tu hodně živě napsané a zahrané postavy, jejichž vztahy a komunikace zaujmou. Ten film na mě nepůsobil tolik na rovině racionální (nerozuměl jsem mu v detailech), ale po stránce emoční prostě funguje (místy až překvapivě, dospěle infantilní vztah Billyho a jeho dcery mi nevím proč evokoval Coppolové Nowhere). Navíc vyjma několika klišovitých zpomalovaček musím ocenit, jak spartánsky to celé působí. Žádné ultimátní feel-good. Prostě jen "daddy, you´re such a loser"... Pozoruhodná výpověď o tom, jak se dají věci měnit a (opět) snímek, který je o vzpouře proti těm, kteří říkají, že to jinak nejde. Coincidence? You decide. :-)
Sráči (TV film) (2011)
S tímhle si Sedláček ostudu neudělá, byť Koblovského ultratelevizní snímání a hlavně hnusné svícení mě málem odehnalo od obrazovky. Ale celkově to kupodivu funguje, hlavně díky výborným hereckým výkonům (to si prostě režisér umí pohlídat) a ostře skeptickému podtónu. V ranku českého televizního filmu nadprůměr.
Vendeta (2011)
Co k tomu dodat? "MacGuffin" natažený v úvodu na celou hodinu, takže když konečně dojde ke zvratu, není zbylé půl hodiny co dělat. To, že postavy běhají z místa na místo, vyměňují si nespojité hlášky (zato je často opakují), Vetchý pláče, lesem běhá Justin Bieber, k tomu duní Mozart a celé to zavře středoškolsky naivní pointa a Jan Skácel... jako cože? Postavy mají psychologii prvorepublikového snáře (s výjimkou Chmely jsou převážně apatické nebo brečí), děj je v klíčových okamžicích nelogický a prokládaný účelovou "drsností" (která však v besídkovém hereckém provedení rozesmívá). Thriller se prostě nedělá tak, že divákovi na začátku všechno vyzvoníte a pak se jen zoufale pokoušíte ještě něco dodat. Proč asi nikdo nemůže prozradit ani kousek zápletky? Protože Vendeta je tak špatně vystavěná, že jediná nápověda bortí celou konstrukci. Schválně si zkuste celý příběh převyprávět. Jde to jednou větou a ta bude více než surreálná. Ne, tady skutečně žánrovky končí jako Kajínek, T.M.A. nebo Nahota na prodej. Vendeta je lautr ten samý případ jako Viditelný svět - včetně toho, že Štrbova kamera zachraňuje, co se dá (odpad jsem nedal jen díky ní)... P.S.: Ta mladá Hrubešová potěšila. Hraje stejně dobře jako Markéta a pokud se příště při svlékání natočí na kameru, bude to všechno ok.
Třídilové (2011)
Ale ne, středoškolská slohovka s pitomými stereotypy a přehrávajícím Ornestem... Rádoby "světový" look je docílený spíš kamerovým filtrem než způsobem nasnímání a nápaditým střihem. Nemá to úplně špatný spád, ale tak nějak to končí celé na jedné hromadě. Asi zas ten mýtus o lokálním myšlení, nebo co.
Anonym (2011)
Nejde ani tak o to, že ten film je v mnoha věcech úplně mimo (nic proti anti-stratfordiánům, ale já prostě víc věřím Stephenu Greenblattovi), ale v tom, že je mimo strašně nudným a nenápaditým způsobem. Je tak konvenčně hollywoodský, že není ani trochu subverzivní, nepřináší nic víc, než recyklaci stokrát viděného. Ano, William Shakespeare to dělal též... ale mnohem lépe. Ještě, že na to scénárista v závěru přišel a sám nám vysvětlil, proč na jeho výtvor nemá cenu chodit. Jo a Rolko natočil po stránce výpravy a reálií mnohem hezčí film než Paul W. S. Anderson, pokud by to někoho zajímalo. Ale jinak - moc málo ufonů a moc složitých emocí.
Invictus: Neporažený (2009)
Film přechlastaný patosem, v němž řádí neviditelná ruka scenáristického osudu a bohužel i velmi zjednodušující a plochá řešení klíčových scén. Zvláštní, jak i to ragby pak vypadá jako pimprlové divadélko. Každopádně moje láska k tomuto sportu chuligánů, který hrají gentlemani a též úcta k výkonům Morgana Freemana i Matta Damon z toho udělala snesitelný zážitek. Takovou politicko-společenskou pohádku. Ale nešť, jen se obávám, že tohle je spíše odvrácená strana Clintova prostého stylu režie.
Dluh (2010)
Půl filmu je fascinujícím výletem do srdce temnoty a půl filmu mechanickým zametáním zaschlého bláta historie pod úhledný žánrový koberec. Mattyho výklad má něco do sebe, snad bych jen dodal, že chemie agentů Mossadu a Vogela je nesmírně funkční a jiskřivá. Bohužel, jen dokud jsou všichni mladí. V roce 1997 z celé té magie zůstane pouze úporný a tezovitý thriller s nechtěně komickou koncovkou, která zazdí to krásné chvění z Východního Berlína. Každopádně scénami "gynekologického" výslechu a únosu Vogela přes čáru Madden zabil, nejen na své poměry, ale i na poměry žánru. Luxusnější starou školu jsem neviděl... no snad od Mnichova. [70%]
Tintinova dobrodružství (2011)
Klukovské snění filuty Spielberga, kterému podtrhává koberec jen zbytečná megalomanie, jež místy zabíjí prostor pro jemnou finesu. Ale jinak jsem se na téhle vlně vezl od začátku jako malý parchant. Tintin je krásně jednoduchý, radostný a přímočarý film, na němž nemá cenu cokoli sáhodlouze rozebírat. Steven vyhmátl něco, co mě kdysi drželo hodiny a hodiny bez dechu při četbě dobrodružných románů. Krásnej biják.
Lovci hlav (2011)
Žánrová perverze na norský způsob. Heist, drama o chlápkovi, co má mindráky, exploatace, thriller... Tyldum si s tím spojením tak úplně neporadil, chvílemi je jeho pojetí nepříjemně televizní a sterilní, ale některé pasáže jsou bezmála božské (hlavně část se sračkami a traktorem). Nesbo je nepochybně šikovný autor – příběh se tváří záměrně tupě, aby v závěru překvapil (v mantinelech žánru) solidními twisty. Filmu by možná prospělo víc nadhledu a lepší dialogy. Zábava, kterou nabízí, je totiž na pomezí guilty pleasure. Aksel Hennie v titulní roli je něco mezi Christopherem Walkenem a Stevem Buscemim... jeho soustředěný a uvěřitelný přerod ze zakomplexovaného trpaslíka v chlapa na pokraji sil mě nutí téhle bezbřehé a režijně ne úplně ukočírované podivnosti udělit 4*.