Marigold

Literárně-filmová nuda na Baltu s podezřele malým myšlenkovým výtlakem.

Hezký a působivý příběh, který je ale scenáristicky vyumělkovaný. Aldis Hodge ve scénách ze střední působí trochu jako Lála Pešek ve školních škamnách. Téma systémové nespravedlnosti je pojaté tak, aby se jen rámcově dotklo rasismu a spíš se ohání obecnými frázemi. Brian je ale nesporně charismatická a zajímavá postava, která v téhle nearly hagiografii oběti americké justice vlastně při vší šablonovitosti funguje.

Peter Berg natočil film, který zachycuje krutost středoškolského fotbalu, kde se dospívající hráči můžou dotknout nebe, na které už pak nikdy nedosáhnou. Zkusil přitom zkombinovat charakterovou studii a styl vyprávění / snímání, který známe od Michaela Baye a jeho blockbusterů. Neposedná, dynamická, perspektivy měnící kamera, koláže, výpustky... funguje to tak napůl, podobně jako post rockové pidlikání Explosions In The Sky, které jakoby patřilo k trochu jinému filmu. Hrdinové nepodrží míč dlouho na to, aby se na ně člověk skutečně pověsil, jejich osudy jsou skečovité až schematické a ani dramaticky to není nejlépe vystavěný film. Některá témata (třeba rasové pnutí mezi Panthery a Kovboji) jsou vysloveně underwritten. Z hlediska fotbalových scén ale patří k nejlepším / nejrealističtějším, jen by tam linebackeři a running backové nemuseli lítat jako supermani vzduchem. Je v tom něco chytlavě 90s, ale jako drama to prostě končí těsně před red zónou. A do end zóny tomu zbývá pěkný kus.

Disney myslí na fotry, i když na tom prodělá myšákův kabát, hodný. Ne, není to žádný Logan s bičem. Mangold vystřihl staromilsky bezpečnou jízdu po známých kolejích, které se už trochu třese brada v akčních scénách a, ruku na srdce, připomíná rozhovor s dědou, který vám po pětisté opakuje stejnou historku z války, co už nápadně zavání nastupující senilitou. Tempo a gradace po fajnové první třetině upadnou a film tak potřebuje kardiostimulátor nostalgie. Ten mu naštěstí v posledních minutách vpálí takovou dávku, že bič opět práskne. A ne, nemyslím tu krásnou nažehlenou metaforu člověka, který žije z / v minulosti. Ale mnohem spíš tu něžnou scénu dvou lidí, který už nejspíš bolí úplně všechno. I can relate to that!

Opatrné a selektivní heslo z Wikipedie, které psychologizuji nahrazuje patetickými vnějškovými "obrazy z dějin". Nejvíc se mu daří tam, kde opustí svoje jednoduché morální univerzum a soustředí se jen a jen na přežití a vůli, která oba Mašíny v tomhle filmu definuje asi nejvíc. Není to tak upocené jako jiné české pokusy o reflexi zlých padesátých, byť to trpí podobnými neduhy v charakterizaci doby a služebníků režimu. Na to, aby Bratři skutečně něco vypověděli o ožehavém tématu násilného odboje a morálních voleb, až moc pietně kličkují a schovávají se za klavír a něco, co by se dalo definovat jako "dějinná nutnost". Solidní režii, kameru, střih a herecké výkony jim nicméně nikdo neupře.

Scény z národně-socialistického manželského života a film, jehož koncept je tak utažený, až mě zanechal podivně netečným. Nápad změnit továrnu na smrt ve 2D kulisu, kterou kamera Łukasze Żala skrze hloubku pole doslova tlačí na "rajskou zahradu" u Hössů, je dusivý, tísnivý, ale taky vede k určité monotónnosti a hrozí, že si na to divák přivykne podobně jako postavy na všudypřítomný zápach, křik a sten. Ústřední duo nelze polidštit natolik, aby tvořilo psychologický kontrapunkt k tušeným hrůzám Holocaustu, v rutinách Hössových tak pro mě bylo něco mechanického, co mi usnadňovalo se od naléhavosti Glazerova světa odpojit. Banalita zla precizně a doslovně ilustrovaná. Vzpomněl jsem si na podobně koncipovaný a distancovaný film Michael Markuse Schleinzera, který ale začne být skutečně působivý ve chvíli, kdy postava blazeovaného pedofilního násilníka dostane soupeře v podobě oběti, jejího silného protipohledu. Glazer na konci volí podobný princip, ale boří při něm čtvrtou stěnu způsobem, který v sobě má víc intelektuálního kalkulu než přirozené síly. Uvědomoval si Höss morální dosah svých činů, nebo je dokázal skrýt do rétoriky průmyslové výroby a dějinné nutnosti? Tady někde vede hranice možností Glazerova filmu. Zóna zájmu je ve stále silné záplavě "Holokaust porna" film důležitý svojí jinakostí a odvahou změnit perspektivu, vystavit diváka zkušenosti "kognitivní disonance", kterou zakouší přímí aktéři zla. Je i zajímavou reflexí ústředního ideologického pojmu Lebensraum, který v podání paní Hössové nabývá podoby úhledné zahrádky hnojené popelem mrtvých. Podstatně víc mě nicméně baví film z dálky reflektovat, než ho přímo na plátně prožívat. V tomhle ohledu stavím výš koncept Saulova syna... a četbu neskonale zrůdných Laskavých bohyň, které šly do psychiky architektů Holokaustu mnohem hlouběji než Zóna zájmu.

Učebnicová ukázka dobrých záměrů, ze kterých přílišná modelovost, scenáristická jalovost a režijní / výtvarná přepjatost udělala dokonalý exploaťák. Ústřední situace a pavouk morálních zkoušek jsou vystavěny tak okázale kostrbatě, že postava Wila působí spíš jako prázdná schránka procházející modelovými volbami a dilematy, kterými tvůrci demonstrují složitost situace okupovaného národa. Figura protagonisty není konzistentní, tím pádem není uvěřitelná, podobně jako není uvěřitelné režijní pojetí, které nejasně lavíruje mezi naturalismem a přehnanou výtvarnou stylizací. Doba i postavy tak skutečně působí jen jako přeludy průměrného scenáristy a jejich trajektorie jako pimprlové divadlo nevalného režiséra. Černá kniha, ze které někdo vytrhal všechny dobré kapitoly, Saulův syn, kterého někdo připravil o veškerou znepokojivou energii. Zbývá děravý morální thriller, jehož naléhavost je tvořená samými vykřičníky a žádným významem.

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu.

Toledano a Nakache jsou zkušení hitmakeři, takže vědí, jak točit s lehkostí, jak si pomáhat hudbou a jak vést herce k výkonům, které se snadno konzumují. Přesto jejich novinka působí dramaturgicky těžkopádně, když má problém se základními motivacemi a logikou chování postav. Samozřejmě si vypomáhá tím, že to je přece jen satira na zmatečnou současnost a její klimatickou a sociální úzkost. Jenže bohužel není úplně jasné, kam a koho Těžký rok vlastně míří. Je to taková klasická komedie-sedativum. Problémy se používají jako kulisy a humor jako příležitost vyhnout se přemýšlení o vážných věcech. Navíc je to humor hodně na první signální, kterému úplně chybí nabroušený, odlehčený, ale trefný humanismus Výjimečných a Nedotknutelných. Oproti oběma filmům navíc Těžký rok působí dokonale odtrženě od reality. Tohle je (s plným vědomím stereotypnosti) líné dílko francouzských padesátníků, kterým se nechce moc přemýšlet nad tím, o čem vlastně točí. Takže si budují takový bezpečný prostor plný klišé a situací, které v důsledku nedávají smysl a vedou jen k midcultově bezbarvému finále. Konzumní pokrytectví se blbě povýšeně paroduje dílem, které je samo o sobě jeho dokonalým produktem. A jsme zas u toho.

Český Tiger King? You wish. Karlos z tohohle zmateného a povrchního dokuportrétu vychází vlastně jako nudný patron, jehož sportovní přínos se omezuje na nic neříkající sestřihy a slovní proklamace, “že toho u nás hodně pro MMA udělal” a osobnost na sled banálních historek o muži, co chtěl bílý dům a krásnou dívku. Vrchol režijní invence je voiceover existenciální GPS a pár montáží, které by možná uživily sítě Oktagonu, ale ne celovečerní formát. Attila byl sice blboučký dokument, ale měl aspoň nějakou primitivní energii a strukturu. Karlose tak knockoutuje v prvním. Nic nového.