Marigold

Random výpisky na téma dark net, groupies a sérioví vrazi nesoudně smíchané s prvoplánovým motivem "navenek krásné, ale uvnitř zrůdné modelky, která žije v klinicky čistém bytě s AI, co vypráví vtipy". Film, který hloubkovou psychologii zaměňuje za vnějškové efekty, nechtěně přitakává bulvární fascinaci násilím a vhled do patologického světa za eklektické střídání témat, o kterých nevypovídá lautr nic. Prázdné gesto, horor leda vacui.

Random kolekce futuristických wallpaperů obklopená robotickými postavami, prkennými replikami a zcela pitomým dějem, v němž absentuje psychologie a základní charakteristika světa. Vypravěčsky je to na úrovni televizní detektivky. Důraz na design to lehce povyšuje, ale tohohle Blade Runnera po pitvě a Minority Report po trepanaci lebky nelze brát moc vážně.

Synonymum pobytu v pedanticky naklizeném, klinicky čistém bytě, kde se člověk nikdy nezačne cítit doma. Film, u kterého přesně víte, kam vás chce emočně dostat a jeho strategie od hudby přes záběrování je tak průzračná a hladká, že jsem na jeho hru nedokázal přistoupit. Problém je i ten, že to dramaticky nejvýživnější si Celine Song nechává na poslední třetinu, ty předchozí dvě jsou taková úhledná overtura. Jenže ten nepravděpodobný love triangle Minulé životy spíš tak sladce ilustrují, než aby dokázaly jít skutečně na dřeň. Jo, newyorská romance s korejským twistem chutná hezky. Chápu hype, ale ten film vyvane příliš rychle už v tomhle životě. O těch dalších ani nemluvě. Podobně laděný Návrat do Soulu mě oslovil víc...

Suverénní debut slow cinema, který trpí tím, že proti skutečným mistrům méně kontempluje obrazem a víc slovy... ale Thien An je talent, který k odkazu Tsai Ming-Lianga může do budoucna přidat zajímavé dovětky. K básnické suverenitě Kaili Blues čínského kolegy Bi Gana mu ale zatím kousek chybí.

Škoda, že z celé řady nadnesených témat (baťovská utopie / dystopie, tolerance, politické řevnivosti první republiky, postavení žen ve společnosti) film žádné skutečně nerozvine a spíš je jen konstatuje. Podobně rozpačitě lavíruje mezi žánrovými vrstvami jinak chytlavě zkonstruovaného příběhu. Úsvit působí stejně bezprizorně jako hlavní hrdinka, jejíž podezřelá "správnost" se zproblematizuje až v závěru. Silné dilema je rozřešeno v komfortní zóně baťovského modernismu velice opatrně. Úsvit obezřetně našlapuje, trochu nemotorně vysvětluje (ta animovaná přednáška pana dochtora o hermafroditismu byl jediný wtf moment), přesto patří k tomu zajímavějšímu, co česká kinematografie za poslední roky vygenerovala. Je tu hodně cítit snaha o jinakost a suverénně řešenou dobovku, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že se film sám sobě občas plete pod nohy ve snaze nejít probádanými cestami.

Nevyrovnaný, tón tomu lítá od mrazivý / vtipný drobnokresby vykloubený doby až k lehčí cringe řachandě, ale k mýmu překvapení se drží jednoznačně na straně prvního. Pekárek je zdegenerovaný chemlonový Švejk, přesně to, co česká povaha udělala z druhdy pronikavý Haškovy satiry: karikaturu s pivečkem a to chce klid a nohy v teple svatozáří kolem bauchu. Žádné my a oni. Jen my cachtající se v blátě, výmluvách a morálních kompromisech, v nichž často nešlo o život, ale "jen" o klidnou existenci. Normalizace tu konečně není vyobrazená jako idylický ostrov rodinných pelíšků vs idiotský systém, ale jako vším a všemi prorůstající rakovina nudy, přetvářky a připrcávání, kterou spolutvoří státní aparát a lidi, kteří uzavírají různé formy tichých dohod - dokonce i když vzdorují. A nad tím vším se s pokojem Buddhy vznáší kurva, bavič a obratný existenční navigátor Standa, který má jednoduchý životní kompas: když to říká Goťák, tak to asi bude pravda. Rok 1989 není tlustá čára. A Pekárci dneska plní náměstí. Nenávidí cokoliv, co se odlišuje od jejich jednoduchý vize správnosti a nohou v teple. Píší svoje zamindrákovaný výlevy na ČSFD. Volha konečně nedělá z minulosti skanzen, ale napomáhá pochopit, v čem nás historie dokurvila a v čem jsme dokurvili my jí - a jak v tom vesele pokračujeme, protože je to v nás, ne v nich. Třicet let to trvalo, ale Pachlovi se to konečně povedlo. Má to všechno nějaký řešení? A mohu vám odpovědět protiotázkou?

Pryč jsou syté barvy a rozjuchané choreografie Lesterovy klasické verze. Bourboulon nechává svoje hrdiny rýt rypákem v hlíně a blátě, D'Artagnana v první scéně doslovně. Ubylo humoru, to ale neznamená, že trio, co je ve skutečnosti kvartet, postrádá osobitý vtip a šarm. Obsazení je dobré, výprava řádně ošuntělá, kostýmy špinavé a děj prolezlý intrikami. Odchylky od Dumase jsou obhajitelné, je zřetelné, že nová adaptace chce do hry víc dostat zákulisní pletichy a trochu odstavit milostné motivy, což je v pořádku. Škoda, že některé dějové zkratky mají trochu rozháranou logiku, ale po pár pochybách, jestli celá ta protestantská legrace pod Paříží není jen zbytečná odbočka, nakonec vítězí pocit, že ve dvojce se vše může zúročit v bezva podívanou. Nakonec mi tak vadí jen drobnosti, hlavně to, že Richelieu je postava bez výrazu. Ale všechno ostatní štymuje. Jednozáběrová akce nahradila hravé choreografie fyzičností a mušketýrská parta si rychle sedne. Velmi důstojný příspěvek do dumasovského kánonu!

Pro děti infantilní vývar z Lego Movie, pro dospělý pár hitů jejich mládí, pro Nintendo fans kolekce Easter Eggs. Tak akorát dost, aby se člověk 90 minut nenudil, zároveň tak akorát, abych zítra vůbec nevěděl, že jsem na tom byl.

Partitura zahraná se zdrcující přesností a citem pro detail. Trochu raného Östlunda, trochu matematické přesnosti Hanekeho, trochu panelového lyrismus Malgorzaty Szumowské. Pokud se tu šermuje manifesty Nové intimity: takhle to má vypadat. Nekompromisní, zdrcující debut // sociální sonda do každodenní xenofobie // drama o tom, jaké je to vrátit se domů a být tam (sám sobě) cizincem. Kus street rapu, kus Chopina. Vůbec nechápu, kde se talent jako Kocur vylíhl, ale je mi jasný, že jeho další filmy budu sledovat na špičkách.

Ne, tohle fakt nejsou jenom vlogy. Manskyj totiž povyšuje Titarenkovy syrové záznamy z pekla a předpeklí v rafinovaně rytmizovanou a gradující výpověď o dopadu války na běžné životy několika dobrovolníků ze zdravotnické jednotky. Zároveň do pravidelného střídání záznamů z bojiště a dokumentárních scén ze zázemí dokáže propašovat celou řadu zajímavých vedlejších témat, mezi kterými dominuje jeho dlouhodobá obsese "stopami impéria". K syrovým výpovědím o ukrajinské a ruské identitě z idylického prostředí zázemí vytváří infernální scény z fronty mrazivý kontrapunkt. Tichá síla Východní fronty spočívá přesně v tom, že se nesnaží stylizovat a navádět, ale nechává dunět autentické scény a promluvy. Po úvodním pocitu, že půjde jen o aktuální reportáž, jsem Východní frontu opouštěl s tíživým, bezvýchodným pocitem, jaký člověku nekonečné srolování twitterovými videy opravdu nepřinese. Tohle je dokument, jaký byl potřeba!