Ivi06

Jediný film v Cannes, u kterého jsem vážně trpěla a říkala si, jak je možné, že něco takového na světově nejprestižnějším filmovém festivalu promítají… Přiznám se, že jsem na film šla, aniž bych věděla o čem to bude… takže začátek vůbec nebyl špatný, naopak vypadal velmi slibně... silná mlha na mostě, hromadná bouračka… těšila jsem se co přijde… klidně bych brala korejskou verzi Mlhy, a pak se tam objevili ti načipovaní vraždící psi a moje brada klesla ve velkém WTF úžasu, což myslím nejhanlivěji jak to jen jde… hrozný brak! [Festival de Cannes 2023]

A já se přiznám, že až na posledních 15min, mě to bavilo :) Ono je to asi celé trochu přitažené za vlasy, a ten konec obzvlášť, ale když s tím budete počítat a když se na tu vlnu naladíte a rozhodnete se na tu hru přistoupit, tak vás to podle mě neurazí.  Asi tam skutečně je spoustu nelogičností a absurdit, já se je asi rozhodla tolik nevnímat... nebo je odpustit. Co mě každopádně iritovalo hodně, byla postava patnáctileté rebelské Selmy, tu jsem měla chuť pořádně profackovat. Nevděčný ukňouraný spratek... Moc se mi to líbilo vizuálně, ta scéna kdy Selma vybíhá s koňmi z lesa, a za nimi ta černá oblaka - nádhera. [Festival de Cannes 2023]

Mám docela jasno v tom, na jakém místě a v jaké době v minulosti bych nikdy nechtěla žít: americký krvežíznivý divoký západ a dvůr Jindřicha VIII… ty intriky, paranoia… já mám ráda svůj klid a na tohle bych fakt neměla nervy. Každopádně mě vždy Jindřich VIII a jeho ženy naprosto fascinovali, ráda jsem koukala na Tudorovce, takže na jakékoli filmové zpracování téhle doby vždy ráda kouknu, a tenhle film je povedený. Je velmi komorní, nenápadný, a celou dobu mě bavil, na čemž má zásluhu hlavní herecké duo Alicia Vikander a Jude Law. Aliciu už jsme mohli jednou vidět ve skvělém historickém dramatu Královská aféra, kde byla skvělá, ale tady je ještě lepší, role jí krásně sedí. Pro Juda je to docela obrat, ze sympatického hezounka se zde stává obtloustlý, nerudný, paranoidní mrzout, myslím, že mnoho lidí ho zde ani nepozná. Musím také vyzdvihnout nádhernou výpravu a kostýmy, to byla pastva pro oči. Pro milovníky historických dramat film určitě doporučuji. [Festival de Cannes 2023]

Film Bonnard, Pierre et Marthe ve mně zanechal velmi podobný dojem jako Le Temps d'aimer, také z kategorie Cannes Première 2023: kvalitně natočený, sympatický, vizuálně krásný, přesvědčivě zahraný film, ale přesto zapomenutelný a průměrný. [Festival de Cannes 2023]

Na May December oceňuji nejvíc originálnost. Téma vztahu zralé dospělé ženy s mladým chlapcem, propíraného v médiích, jsem možná kdysi viděla v nějakém televizním filmu, ale určitě ne na velkém plátně. A už vůbec jsem nikdy neviděla téma přípravy herečky na roli ve filmu, inspirovaného skutečnou událostí. Ta má právě ztvárnit onu zralou ženu, a proto se, v rámci rešerše, na chvíli vetře do jejich životů a soukromí. Velmi povedená kombinace. Navíc skvěle zahraná. Nejkurióznější na celém filmu je hudba, protože je možná až přehnaně dramatická. Člověk čeká nějaké brutální drama, vyhrocenou scénu, a nakonec přijde něco zcela běžného… Pro ilustraci: nejvíce mi utkvěla v paměti scéna, kdy Julianne Moore připravuje v kuchyni občerstvení na zahradní slavnost a v momentě, kdy otevírá lednici a začne do ní dlouze zírat, začne hrát ta brutálně dramatická hudba, takže člověka napadne, že tam našla uříznutou hlavu, nebo že se třeba chopí nože a podřeže si žíly… a ona jen prohlásí „asi máme málo hotdogů“… Ve výsledku je to velmi komické a takových scén je tam více. Nějaké to drama tam ale je, Julianne i Natalie jsou tam obě skvělé, a jak jsem říkala, je to celé velmi originální. Také mě velmi bavila role Charlese Meltona, mladého otce, který začne svůj život a vztah se svou výrazně starší ženou analyzovat, zpochybňovat. [Festival de Cannes 2023]

Nejlepším a nejsilnějším momentem celého filmu je jeho černobílý začátek. Po druhé světové válce ve Francii, byly ženy, které měly něco společného s Němci (kolaborantky, milenky, udavačky, či pracovnice), veřejně lynčovány: pomalovány hákovými kříži, oholeny do hola, byly donuceny podstupovat ponižující pochody hanby. Takto se seznamujeme s hlavní hrdinkou Madeleine, která se poté snaží začít nový život se svým malým synem. O léta později se seznamuje s mladým, bohatým studentem jménem François, který se také snaží o nový začátek a o útěk od jisté části života, kterou postupně během filmu odkrýváme. Jejich pouto a láska je ve filmu krásně a delikátně vykreslená, ale nepřináší nic nového. Mnohem zajímavější pro mě osobně byla linka komplikovaného a chladného vztahu Madeleine se synem, která měla velký potenciál, takže je obrovská škoda, že nebyla uchopena obratněji a více do hloubky. Myslím, že by to film pozvedlo a odlišilo od ostatních. Začátek filmu byl silně poutavý a dramatický a velmi mě navnadil. Zbytek byl pak příjemný, kvalitně natočený, dobře zahraný, ale zanechal dojem nedotaženosti a průměrnosti… [Festival de Cannes 2023]

Na tento film jsem se těšila, protože Cate Blanchett bývá zárukou kvality a dostupný obsah filmu přislíbil zajímavý příběh. Domorodý chlapec se dostává do odlehlého kláštera, který vede sestra Eileen. Ta v něm postupně začne vidět mnohem více, než jen obyčejného chlapce… to se ale ke konci kamsi vytratí… Bohužel jsem byla zklamaná, protože i přesto, že byl film celkem milý a chvílema vtipný, byl to trochu bizár, který místy hodně připomínal Zelenou míli, a který jsem ve finále asi prostě jen nepochopila. Možná bych tomu byla schopná více porozumět, kdybych byla více Bible znalá? Těžko říct. Herecky to bylo určitě víc než v pořádku, Cate standartně dobrá, stejně tak i zbytek hereckého ansámblu, i když zrzavo-blonďaté háro „nového chlapce“ mě trochu iritovalo… Vizuálně to bylo poutavé a má to krásnou hudbu (několikrát mě napadlo, že ta hudba je pro tento film až příliš příliš dobrá). Ale…. Bizár no… [Festival de Cannes 2023]

Banel a Adama je příběh páru, který se snaží budovat společnou budoucnost, která je ale v rozporu s jejich sociálně předurčeným osudem. Zatímco Banel odmítá svou stereotypní ženskou roli a je v každé situaci autentická, bojuje o právo být sama sebou, Adama se snaží dělat to co je správné, i když to nesouzní s jeho vlastními přáními. Adama je středem Banelinina vesmíru a její nekompromisní snaha plnit si své sny je sympatická jen do určité míry. Je uzurpovaná, jde si velmi tvrdě za svým a je schopná čehokoli, aby dosáhla svého cíle. Přiznám se, že mi zde postavy nebyly moc sympatické, a Banel už vůbec ne, i přes to, že jsem schopná jí v některých situacích plně pochopit. Vizuálně je film moc krásně natočený, je doprovázený příjemnou hudbou, a příběh jako takový není vůbec špatný, nicméně nemůžu dát vyšší hodnocení, něco tomu chybělo. [Festival de Cannes 2023]

Už mnohokrát jsme na filmovém plátně měli možnost vidět hrůzy, které se děly v koncentračních či vyhlazovacích táborech. Tentokrát se netradičně podíváme z druhé strany zdi, na život osvětimského velitele a jeho rodiny. No a je to nechutná dokonalá idylka: nádherné bydlení, překrásná zahrada s bazénem, dům plný služebnictva, takže Hössovým skutečně nic nechybí. To, co se odehrává za zdí, je divákovi servírováno jen v malých „ledabylých“ detailech: malý synáček si hraje na krásné rozkvetlé zahradě a za ním za barákem vidíme pouze stoupající páru od vlaku, který přijíždí do Osvětimi…, celá rodina slaví na zahradě narozeniny a za nimi je vidět, že je spalovna v plném proudu…, koupou se v řece a najednou k nim připlouvá popel vypuštěný do řeky… Všichni moc dobře víme, co to znamená, a Jonathan Glazer s tím počítá. Touhle formou se mu povedlo vytvořit dokonale mrazivý kontrast. Zároveň přináší obrázek šťastné rodiny, což je něco, nad čím jsem již mnohokrát v minulosti přemýšlela, protože mi to přišlo vždy velmi kontroverzní… moc dobře víme jaká monstra dokázali být příslušníci SS, ale zároveň to mohli být, a pravděpodobně i byli, milující otcové, což je tady přesně nádherně vykresleno. Rudolf Höss – sympatický taťka (nebýt uniformy, nelišil by se od Vašich kamarádů), a pak zvedne telefon a začne řešit, jak zefektivnit konečné řešení židovské otázky… účastní se společenské akce, manželka se ho zeptá, kdo tam všechno byl a jeho odpověď? "Lidi mě moc nezajímali, celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak to tu celé zplynovat, asi by to bylo logisticky náročné"... docela si to pohrálo s mým žaludkem. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je film natočený, působí to trochu dokumentárně, a u závěrečných titulků jsem si utrpením skoro utrhla uši z doprovodné „hudby“, ale ve finále to byl velmi silný zážitek. [Festival de Cannes 2023]

Má první projekce na festivalu v Cannes a rovnou docela silný zážitek. Sledujeme zde každodenní praxi pracovníků záchranné služby v New Yorku, a také jak tato práce ovlivňuje jejich duševní zdraví a osobní život. Hlavní hrdinové Ollie (Tye Sheridan) a Gene (Sean Penn) jezdí k nejrůznějším případům, my si tak můžeme udělat bohatou představu o rozmanitosti a náročnosti jejich výjezdů (od potíží s bezdomovci, domácího násilí, nechtěné pomoci u narkomanů, po pouliční přestřelky a mnoho dalších). To, s čím se záchranáři musí všude potýkat ve mně vzbuzuje velký obdiv obecně (i na domácí půdě samozřejmě), ale mám pocit, že ta Amerika je úplně jiný level. Tento film je na jednu stranu pocta těmto lidem, ale zároveň poukazuje na to, jak strašně moc nevděčná práce to je a jak velkou daň si, čím dál tím častěji, vybírá. A pak je tu i otázka „božského“ rozhodování, jestli v některých případech má nebo nemá smysl zachraňovat…? Nechci víc prozrazovat, tento film je sice náročný, ale rozhodně stojí za to. Moc mě zaujala hudba od Nicolase Beckera, Quentina Sirjacqa… a co se týká hereckých výkonů – Sean Penn klasicky velmi dobrý, ale Tye Sheridan vede, ten mi zde přijde neskutečně dobrý. [Festival de Cannes 2023]