swinevenca

Asi jsem ještě neviděl film s takhle nehlasitým projevem. Všichni si nejdříve bez emocí užívají a všichni bez zvýšení hlasu přijímají jejich zajímavě napsaný, naruby se převracející život. Ale co taky čekat od rodiny, která pojmenuje psa Otto. Jeho putování je "herecky" úchvatný a dojemný, ale nezajíkal jsem se asi právě proto, že to oproti bezemočnímu lidskýmu světu působilo jako prvoplánová ždímačka a malá domů pro výrobce papírových kapesníků.

Krobote, Krobote. Jakkoli mě bavíš, neber falešného dialektu, vesnické nudy a primitivnosti ani hudby boží nadarmo, sic to napříště poklesem diváků zaplatíš. Hvězda za hvězdy.

Banda tentokrát pořádně tvrdých žabožroutů zachraňuje života si nevážící novinářku. Vizuální a technická stránka je perfektní, scénaristická a taktická příprava je horší, až vyloženě špatná. Taková oddychovka pro pozdní večer, kdy se ještě nechce jít spát, ale ani namáhat hlavu, asi jako když mám po večeři chuť na pár bramburků.

Jako jeden z posledních závodníků se nám v Běhu filmovou džunglí 2016 představuje Oscarem ověnčený Zemeckis. Ambiciózní režisér se rozhodl, že spokojen bude s časem pod dvě hodiny. Start je svižný. Máme tu seznámení, zakonspirování, zamilování, atentát, porod, mezičas je výborný, s limitem by neměl mít problém. Ale pozor, v druhé půlce se nám Zemeckis ztrácí, zatímco čas běží. Stihne to? Chvilka napětí a ANO, Zemeckis se vynořil v cíli a limit je splněn! Pojďme se nyní na jeho trasu podívat s elektronickou tužkou. Aha, tak vidíme, že Zemeckis si v první polovně závodu cestu kolem většiny checkpointů zkrátil, proto ten rychlý čas, ale ty zkratky byly ještě v toleranci. V druhé polovině přichází osudová chyba, můžeme vidět, že cestou k předposlednímu kontrolnímu bodu zvanému "odhalení" zbytečně kličkuje, poskakuje z jednoho břehu La Manche na druhý, v jednu chvíli to hrozilo diskvalifikací. Tady hodně ztratil, a tak musel závěrečnou pasáž doslova přesprintovat, nezbyl čas na nějaké emoce. Máme z toho výborný čas, ale nakonec slabší umělecký dojem, nicméně na místo v první desítce by to mělo stačit. A co na to říká sázkařská komunita? "Pittjebůh" píše: Brad je z formy, s jeho botoxovým kamenným ksichtem si i slabá Marion určitě poradí a vyhraje.

Vnucuje se mi srovnání se Zemeckisovým Mužem na laně, středem obou životopisných filmů je pár minut trvající událost se známým koncem. I když má více než 85 let starý Východní hvozd výhodu v hrdinské a ne v bláznivé hlavní postavě, nemůžu se zbavit dojmu, že souboj vypravěčských elit jednoznačně vyhrál. Mistrně zvolená posloupnost zveřejňování příběhu, i s přispěním výkonů Hankse a Eckharta, udržuje napětí a emoce po celou, příjemně kratší stopáž.

U knížky jsem těch emocí spotřeboval víc, ale ani jsem nepočítal, že by mě to citově tak odrovnalo i na plátně, když příběh znám. Odrovnala mě ale vizuální stránka, protože moje fantazie oproti filmovému provedení byla asi tak chudá, jako kdyby se efekty pro film dělaly v MS-DOS a monstrum namluvil Macaulay Culkin. A jako bonus si Conor střihnul i několik scének pro zasmání v jinak smutnym díle.

Číst až po 22.hodině: Zrodil se nový kult, tenhle seriál z produkce HBO změnil svůj žánr a určitě spustí celosvětové šílenství. Perfektně propracované charaktery postav, jedinečný a napínavý příběh, úchvatné efekty, světová výprava,...Shit, splet jsem si seriál. Tady jde jen o prdel, někdy a pro někoho to brutálně funguje (takřka stoprocentně u Suchánka a Hoffmana), někdy a pro někoho je to brutálně laciný. Zasmát se, hodnotit zlatým středem a srát na analýzy. P.S. Všechny vulgární výrazy v tomto komentáři se do té doby bezúhonný autor naučil až při sledování seriálu.

Zábava hustá, postavy hustý, ale přeci jen byl výslednej koktejl trochu řídší.

Bohužel jsem se přesvědčil, že starýho trutnovskýho kozla losangelskýmu jazzu nenaučíš, ani když bude Emma valit kukadla a střídat jedny šatečky za druhýma. A byť pro kozla jako já, co ho snad už žádná čerstvá zamilovanost nečeká, měl v sobě ten ne úplně originální příběh něco hezkýho až nostalgicky komickýho, snáz než na melodie si vzpomenu na to, jak mě film nejen při hudbě nezřídka nudil. Dozvěděl jsem se, že Gosling umí zahrát i Michala Davida, že úspěch na umělecké periférii se vykupuje životní láskou, že na světě je víc barev, než jsem si po Velkém Gatsbym dovedl představit, i to, že teorie relativity by se dala na názorně ukazovat na dvouhodinových filmech.

Pokračující sešup, místo jednotlivých případů spolu kolegium britských krimičinitelů hraje zamotané psychohry, jejichž vysvětlení na konci dílu má nastavit euforický pocit, že ta hodinu a půl trvající blbost žádná blbost nebyla. Ale jakkoli nechybí spád, Sherlockovy rychlé dedukce ani humorné situace, ta euforie zemřela s Moriartym.