Othello

"The first MCU movie to have an uncensored use of "fuck", in its gerund form." Jo, sorry, to sem byl já. Nenávist overload. Pokud někdy vznikne muzeum toho, co na současném mainstreamu nesnáším, tak chci, aby jeho hlavním exponátem byl ten chodící bobr nebo co to bylo do chuja za CGI rybu, co poslouchá Radiohead a jde vyzvednout komicky sebedestruktivního Chrise Pratta, co se vylejvá v hospodě do hoven kvůli smrti postavy, kterou jsme v minulém díle dvacet minut oplakávali, aby ji série pochopitelně opět vrátila jen tak k životu. Pokud mi nevyjde to muzeum, tak alespoň by někdo mohl postavit zábavní park Gunna a Waititiho s nafukovacími balónky a tak, ve kterém se bude mapovat proces, skrze který se drzí vtipní režiséři stali devótníma šlapkama MCU univerza, ve kterém už nejde o nic a nijak. Tu vaši nejlepší akční scénu mimochodem natočil už před dvanácti lety tak nějak mimochodem Zack Snyder a byla lepčí. 

Na Johana se sice celkem dá dívat, za což může zasazení do fotogenické, odlehlé, norské pobřežní vísky Titram (mimochodem reálné, ve které se film opravdu natáčel), ale jakmile vám dojde, o co se film snaží (časosběrná freska s svérázném podivínovi a la Forrest Gump či švédský Stoletý stařeček), dojde vám, jak ten film šíleně selhává. V honbě za dosažením toho správného podivínského hrdiny, skrze kterého je nám vysvětlováno, že divní jsou ve skutečnosti všichni kolem, totiž není schopen vůbec vykreslit charaktery postav nad rámec jednorozměrných lidských gimmicků. K různým motivům (třeba ty výbušniny), se vrací úplně náhodně a proto není schopný k čemukoli a komukoli zde vybudovat nějaký vztah. Celé to působí jako špatně zadaptovaná kniha, protože většina elementů ve filmu je jen zvláštně nakousnutá a nikam nedovedená. Trochu podezřívám film, že původně měl být daleko drsnější podívanou, kterou nakonec někdo sesekal do hebčejší, rodinné podívané.

První láska a ztráta nevinnosti v hororových kulisách, kterých by byla hloupost nevyužít, když máte alespoň na okamžik možnost zbavit se zmatené tíživosti reality a stát se strašidlem. Je to coming of age se vším všudy, včetně postav k vylískání, jednoho posledního léta, bicykly a všudypřítomnou vodou. Leč pod ní chytají za nohu podivné ruce, v jezerech plují mrtvoly, dívky na cestách nemají puls, kdosi chodí za chatou a na večírku breakujou duchové. Miluju to.

"Tak co, buzeranti, budete něco kupovat?" Vida, nejlepší film, co jsem viděl v rámci letošní Letní filmové školy, jsem fskutečnosti popatřil až při cestě zpátky vlakem na tabletu. Docela signifikantní u snímku, který je natolik vytržený ze současného českého filmového kontextu. BANGER. provokuje mimo jiné svojí dějovou prostotou, nevěrohodnou naivní rytířskostí hlavní postavy tváří v tvář vlastní chybě i přeskakováním z komických dialogových výměn do naturalistických nočních můr rekreačního narkomana. Jenomže on vlastně ve všech těchto aspektech (jakkoli nevěrohodných optikou "normálního" světa) dodržuje tu současnou hip-hopovou mentalitu, která dokola omílá příběhy o dealerech se srdcem na správným místě, kteří se z nuly snaží vypracovat až na vrchol (který zde okupuje člověk, který působí, jakoby na sobě měl nataženou hlavu jinýho člověka a je to tedy castingově perfektně vybraná mentorská postava pro tenhle sureálnej rozbitej svět pod světem). Zároveň jsou si ale stále vědomi jeho pozlátka a mají svoje těžiště v realitě, ať už je to hood, family nebo hoe. Vyprávění BANGER.u si fantasticky dopomáhá v současnosti pro internetovou komunitu známými videovskuvkami a memy, které aktuálně dotvářejí kontext jeho světa, ale zároveň on pomáhá přežít zase jim do dalších let, protože internetové fenomény přicházejí a odcházejí, kdežto BANGER. tady s náma bude ještě dlouho, protože je to nakonec vlastně dost citlivá, výstižná a zároveň stylově radikální cesta pražskými 2020s, která narozdíl od mnoha jiných českých mladých filmů, jenom nepřejímá jazyk západní žánrové tvorby, ale je napřímo napojená na aktuální pražský noční zeitgeist, kdy je citlivá k mnoha jeho elementům. V tomto si ale pořád myslím, že srovnání s Refnovým Pusherem není kdovíjak na místě, protože ten se často odehrává ve velkých celcích zmáčené Kodaně, která je tak jedním z jeho nejvýraznějších prvků. Zde, i díky specifickým pravidlům pro natáčení na telefon, jsme stále uzamčeni ve velmi úzkém zaostřeném pásu, žádná scéna nemá prostorovou expozici a město zde je tak nepříjemně chaotickou, organickou masou. V neposlední řadě mě potěšilo tepání do přesluhujících pražáckých elit typu David Černý, Petr Novotný či Bruno Ferari, kteří jsou zde vykastrovaní na připitomnělý klub Pátečníků, který k čichání vlastních prdů potřebujou dvě géčka na večer, aby zapomněli jak nikoho relevantního nezajímaj. "David Černý vole, vypadá jak vandrák, vole dělal ty mimina." "Ty píčo more jaký mimina, co mi to tady řikáš?!"

Já jak mám pořád Menzela spojeného zejména s Vesničko má středisková, kterou ale napsal Svěrák, tak mě vždycky u jeho dalších filmů překvapí, že ty postavy tam mluví jak dementi. Respektive novovlně deklamují s patrně chtěnou snahou ctít předlohu, být citovatelné a provokativně tepat. Předlohu jsem nečetl, ale zjevně zpracovává dost ambiciózní téma, které šlo jen těžko pokrýt skrze herce typu Abrhám, Hanzlík nebo Hrušínský, kteří bohužel permanentně vytrhávají z děje svojí provařeností, což jde poznat i dle reakcí diváků, které nejvíce chválí toho daného herce v oné roli místo toho, aby se spíš řešilo jak film zpracovává takové velké, výstižné a nebezpečné téma. Já musel převážně obdivovat, kolik postav a děje je schopný Menzel nacpat do čtvercového rámu, přičemž nejvíce ve mně zanechá dojem nejspíš ta podmračená podzimní atmosféra zámku a jeho okolí.

"Já rozumím, že se vám přihodila nehoda, jejíž následky si ponesete pravděpodobně minimálně celý život." Invalid má parametry prvotřídního nadšeneckého filmu, za kterým stojí parta dvacetiletých kluků. Že teda ve skutečnosti za kamerou stál profesionální tým otřískaných čtyřicátníků a státní prachy je teda jiná věc, ale proč bych měl všechno řešit já? Karáskův film zpočátku moc důvěry nebudí - vtipy se trefí tak jeden z osmi, postavy jsou papírové, dialogy dvojnásob, hercům to z pusy taky úplně nejde a taková ta slizká hra na bezpečnou "politickou nekorektnost", kterou perfektně ilustruje Rom v nazi uniformě (hýk hýk) spíš straší tím, že tohle bude takové to upatlané hraní na legraci, která bude vycházet z toho, že se budou bez skrupulí ve filmu říkat věci "jak se opravdu mají." Po prvotním šoku se ale začne obrušovat mnoho dosud velmi ostrých hran a to zejména tím, že postavy jsou skutečně akorát karikaturními figurkami bez vývoje, tak celkem záhy na nich lze aplikovat všemožné running jokes, čemuž jdou na ruku někteří herci, kteří z nějakého důvodu jsou po chvíli překvapivě dobře usazený ve svých rolích (ústřední Hološka a jeho změny nálad!) a dokaží přirozeně prodat i tu poslední "pyču". Invalid navíc obsahuje hromadu vizuálních, kontextuálních vtipů, tedy věc, kterou si většina tuzemského komediálního mainstreamu nemůže stále ani nechat vysvětlit a snaží se odkazovat na devadesátkové (czex)sploatace tím, jak se snaží do děje vměstnat veškeré tíživé aspekty tamní společnosti, od rasových segregací, liknavosti státu, přes korupci, nacistickou minulost či fetišizaci historických symbolů. Pochopitelně, opět po vzrou nadšeneckých klučičích filmů, to zde totálně odnášejí ženské postavy, které sice mají fungovat jako katalyzátor děje, nicméně v tomto případě jsou spíše omluvou za něj a stejně jako to mají protagonisté filmu, tak i jeho tvůrci je sice mají rádi, ale zároveň jsou radši, když jsou někde pryč.

Letem světem biografie Schwarzeneggera v pojetí hájení principů amerického snu. Ono vlastně taky jak jinak. Dneska už bezpečně přežitý motiv neustálého pronásledování vlastní ambic je v jeho případě takovou kouzelně nablblou storkou o tom, jak Arnold kamkoli přišel, tam zjistil technické aspekty úspěchu a za nimi se hnal, aby jich dosáhl. Tenhle forrest-gumpovský příběh o tom, jak chlapci na začátku někdo řekl "Běž!" a on prostě běžel, vlastně krásně zobrazuje ustřelenost (post)Reaganovské Ameriky, ve které začal showbyznys překonávat veškerá dosavadní průmyslová odvětví a jeho největším zástupcům pak nabízel prakticky nekonečně možnosti jak se realizovat nebo naopak jak selhat a padnout. Fór je, že dokument tohle vlastně vůbec nereflektuje, naopak předkládá ten ukázkově americký příběh člověka, co z vířivky, s doutníkem v držce, kouká do dálky a vzpomíná na to, jak si stačilo jít pevně za svým, aby dosáhl všeho co chtěl. V současné době je to vlastně osvěžujícím způsobem anachronický přístup, který mohou vážně brát jen nešťastníci závislí na motivačních videích. Pro všechno ostatní by to alespoň mohlo sloužit jako vyplnění některých bílých míst ve Schwarzeneggerově životě, případně jim udělat nějaký pořádek v chronologii jeho života. Btw pokud si první díl, vzpomínající na jeho body buildingová léta, jen tak dějově ostrouháte o veškeré pozlátko, zjistíte, že celá tato éra má dost jednoznačné příběhové oblouky: "Chtěl jsem být nejlepší, tak jsem hodně cvičil. Pak přišla ta soutěž. Ale tam jsem byl druhý! Tak jsem celý rok cvičil ještě víc. A pak jsem byl první!" Wow, great story, Mark.

Film založený technicky jen na formálním odkazování k lepším časům série. To umělé "propojování" záběrů se zaostřeným předním i zadním plánem a jakoby rozmlžených přechodem mezi nimi na digitální kameře, u které víme, že zvládne dneska v pohodě vyostřit oboje zároveň, mi přišlo vyloženě zoufalý. Jako hezky se to tam místy morduje a Úsměvy Alyssy Sutherland by Svěrák asi neudejchal, ale nad rámec série to nevykračuje vůbec nijak. Akorát to působí všechno zvláštně izolovaně, "mimosvětově" a nejznepokojivější mi tam přišlo pátrat po tom, proč Morgan Davies skoro celý film vypadá jako kdyby s ním nikdo na place nekomunikoval a on nevěděl, co má dělat, tak tam nějak kouká, postává a tváří se celou dobu naprosto stejně.

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci.

Být koncem šedesátých let mladým dravým filmařem musela být pohoda. Bylo možné sešít tři své krátké filmy dohromady a jakkoli ty spolu kdovíjak dobře nekooperovaly, mohli jste každýho odpálit s tím, že Nová vlna píčo a jít na panáka. Ale tenhle první Scorsese toho má naštěstí v sobě víc. Už ve svém debutu si uvědomuje, že pokud věnuje dostatečnou energii druhému plánu a specifikám daného časoprostoru, může si vyprávět prakticky co chce. A tak když se zamilovaný pár prochází po kouřících střechách Queens, parta přátel vykořeněně jezdí po New Yorku a hledá coby či když během milostné sekvence slyšíme křik dětí a ruch ulice z pod okny, tavíme se tam v tom špinavém kotli spokojeně s nimi, nehledě na to, že byste nejradši všechny postavy co nejrychleji postříleli. Barman je unavený, podpaží zpocená chlastem a všude je kouř.