Othello

Nějakou dobu mi trvalo obhájit ten barevný kýčovitý look filmu, který upomíná někam k reklamám na Milku, než mi došlo, že film vlastně celou dobu sledujeme prostoduchou optikou dobráckého vesnického blba, pro kterého věci takto prostě jsou, protože je zvyklý nezabývat se problémy, které se ho bezprostředně netýkají. Nakolik je to inspirativní nebo nebezpečné se vlastně ještě sám nemůžu rozhodnout, ale mám, že vzniká určitý trend pozitivních filmů o dobrovolně se izolujících mužích (viz loňský Le otto montagne), kteří nacházejí usebrání sami u sebe. Samozřejmě, že mají i svou životní lásku, ale ta musí být pro účely zápletky ideálně mrtvá.

Přemýšlel jsem nad tím celou noc (teda krom té doby, když jsem spal, která byla pravda celkem výrazná) a zjistil jsem, že jsem doposud viděl v životě jenom jeden boxerský film a to osm let starý Southpaw. Svědkem mi je můj tehdejší tamní komentář začínající větou, že jsem v životě neviděl žádný boxérský film. Proto patrně se nejsem schopný opřít o časté výtky směřující ke klišé boxerských filmů či naopak vynechaných důležitých aspektech boxerských filmů. Pro mě byl třetí Creed sympaticky přímočarou žánrovkou, kde žádný z vedlejších motivů nevyjede zpoza dost úzkých mantinelů, do kterých se musí vejít především zpocená nasvalená klepadla snažící se trefit něčí ksicht. Samotné scény zápasů jsou fantasticky nastříhané, ozvučené, rychlé, dynamické a přehledné, přičemž tím jak jsou neustále komentovány moderátory, tak nám dávají vhled do toho, co se vlastně z technické stránky v tom zápase děje, aniž by bylo třeba mít nějakých výrazných zkušeností s tímto sportem. Postavy jsou i přese všechnu snahu dost jednorozměrné a povinné atributy typu sparringová montáž, proběhnou rychle a jede do nich správně ukecanej rap. Kdybychom se zbavili patnácti minut boxovací holčičky s tváří Billa Cosbyho a umírající mamá, tak je to velmi sympatická tresť toho, co si představuji pod boxerským filmem. Napínavá a úderná v bojových sekvencích, jednoznačná až přiblblá ve svých motivacích. Jinak jsem teda nepochopil v půlce, proč jsou všichni nasraný na Damiana, když v normálním zápase porazil Felixe a dostal titul a taky v čem tkvěl ten dle všeho zásadní twist s fotkou z krimu.

Bezvýhradně zde platí to, co jsem již napsal k deset let staré Réalité, tedy, že cokoli jste se kdy naučili o filmu, je vám zde naprosto zbytečné. Zároveň však, vzhledem k tomu, o kom tento film vypráví, se jedná o zatím nejkonvenčnější dílo, co jsem od Dupieuxe viděl. Míněno především tak, že jsem snad poprvé věděl, co s ním mám od začátku dělat. "A to byl celý ten můj podivný sen." "No to byl teda dost dlouhý sen." 

Všechno se tady tváří, jakoby šlo o něco většího než klasické klišé o silné ženě, která musí přetrhat vazby na toxické vztahy v minulosti, aby se pak mohla stát příkladnou matkou a manželkou. Je to strašně nudně napsané, protagonistka má vlastně jenom texturu a žádný obsah, protože jedná podle tisíckrát viděných kódů a hraje jí Daisy Ridley, která se naučila dělat emancipovanou hrdinku u Hvězdných válek, takže to odehrává celé s jedním nevěrohodně zarputilým výrazem. Průměr tomu dávám kvůli tomu, že občas prosvitne, jak je Burger nápaditý a důkladný režisér, který má v sobě všechno potřebné na to, aby natočil skvělou devadesátiminutou žánrovku. No a pak taky za to, že v amerických bažinách se mohou odehrávat i daleko příšernější příběhy.

Na fiktivní trailer z roku 2007 přiložený ke slavnému double feature Planet Terror/Death Proof jsem již zapomněl, protože v tu dobu jsme s kámošema každýmu na kalbách co hodinu pouštěli tehdy sousedský fiktivní trailer na Machete, tehdy i s výstižným českým dabingem. Tehdejší upoutávka na Thanksgiving vycházela z estetiky 80s slasherů, do které se ale prý Eli Roth nechtěl nakonec zamotat, tak tento film pojmul jako současný remake onoho fiktivního filmu, který byl jakože zničen. Dobře, ale teda proč je to tak hmatatelně devadesátkový? Tím myslím vztahy mezi postavami, charakter městečka, bouchačky, způsoby chování hrdinů, jejich účesy, obličeje i způsoby chování. Jsou zde scény, které vyloženě napovídají, že o tom, že se bude ten film odehrávat v současné době, se došlo až nějak během natáčení a jedna za všechny se odehrává v policejní stanici, kde mají všichni policajti CRT monitory s Windows 98, krom externího detektiva, který najednou má celý dva flatscreeny.  Naštěstí se tenhle bezelstný přístup k problému otiskl do nálady celýho filmu, který je příjemně lehkonohý, nesnaží se nad nic povyšovat a chápe, že by nás nemělo zajímat, jak jsme si vědomi následování nebo ohýbání žánrových pravidel, protože jsme tady proto, abychom si vychutnali jak někomu lodní příď prorazí v detailním záběru lebku. A za to fakt dík.

Vlivem netypické tvůrčí svobody, které se Luc Besson těší z důvodu toho, že si filmy produkuje sám, umožňuje vzniknout dost výjimečnému úkazu, totiž autorskému scénáři, který působí jako špatně adaptovaná kniha. To se projevuje tím, jak někde naznačuje témata, se kterými již nadále nepracuje (bývalý manžel psycholožky), uvádí do příběhu výrazné postavy, ke kterým se už nikdy nevrátí (okradená aristokratka) či pracuje s až komickými zkratkami, které jakoby měly shrnovat původně vývojově delší charakterizaci (redneck rodina upomínající až někam sem). Zároveň neustále vychyluje rytmus a dává váhat, na jaký film se vlastně díváme. Výsledkem je něco, co se nedá obecně doporučit, ale pokud se díváte na deset filmů tejdně, tak si fakt imo můžete užít, jak je tohle odchýlený od všech tabulek. A třeba vám to po posledních zkušenostech může vrátit naději, že dokážou být pořád filmy s čoklama, který neupeklo CGI. Pro ty ostatní tu je pak Caleb Landry Jones, jemuž predikuju wicked hereckou kariéru po vzoru Phillipa Seymoura Hoffmana či Joaquina Phoenixe.

D&D lze hrát v módu naprostého ponoru do fiktivního světa, úcty k jeho pravidlům a odlišnostem. A nebo jako třeskutou zábavu plnou hlášek, zlehčování, odkazování a kdesi všeho. Osm z deseti her vypadá skutečně jako ta druhá varianta, ale ty, skrze které se odhalí skutečné schopnosti Dungeon Mastera a hráčů, ty, na které se vzpomíná ještě leta, za těmi stojí ten první mód. Že v současné éře popkulturní infantility si studio vybere tu druhou variantu mě vůbec nepřekvapuje, ale samozřejmě trochu mrzí. Ten hlavní problém je stejně jinde. Film Dungeons & Dragons je už čistě korporátní vysoustružený produkt, za kterým nestojí žádná autorská vize, nýbrž týmová práce pokorných námezdníků velkého studia. Jinak se těžko dá pochopit, proč by moloch nalil do dvou režisérů interiérových komedií 150 mega na adaptaci uměle vytvořeného světa s lorem rozsáhlejším než je historie planety Země. Ať jdou s timhle ale do píči fakt, protože ten film nemá ani stopu nějaké duše či potřeby vybočení ze současného mainstreamového úzu. Je v něm krásně vidět, které jsou scény, za kterými stojí (mimochodem dost kompetentní) tým věnující se bojové choreografii, stejně tak je v něm ale vidět, kdy přebírá kompletně otěže CGI, která většinou působí úplně odtrženě od zbytku filmu (nehledě na to, že je fakt hnusná a nikdo nemá tendence to nijak maskovat). A pak jsou zde ty scény s živými herci, opírajícími se ve vyleštěných a super čistých kostýmech o papundeklové kulisy, které mě vrátily někam do časů Princezny Fantaghiro. Žádná práce s druhým plánem, očividná umělá světla, hmatatelně narychlo vyrobené kulisy a chodníky posypané na poslední chvíli vrstvou štěrku, ach jo. Tenhle problém koneckonců komentuji u mnoha jiných současných blockbusterů a jsem trochu nervózní, jak si při jeho popisování připadám stále více sám, za což asi může nějaká změna vizuálních nároků další generace diváků, která vyrostla na obsahu Quantity TV. Že z toho ale tady tečou vyhlášení boomeři, to mi nějak nehraje a slibuju, že budu zkoumat zdali ten problém není někde u mě. Ale vážně ten film už po několikátý proklikávám, a nedokážu se zbavit pocitu, že je to sestříhanej televizní seriál s dvacetimilionovym budgetem. Asi se zabijte, fakt.

Sicílie. Místo, kde se zastavil čas. Kde si lidé stále rozumí, setkávají se, pomáhají si. Místo, kde si výborné čerstvé jídlo mile tyká s vynikající tamní kávou. Kde se o útesy bijí vlny do zvuku klapající promítačky promítající večer starý film na jeden z místních ve skále usazených domů. Kde dětský smích vytváří neviditelné vlnky k polední sklence červeného vína, která, společně s místním vyhlášeným mořským vzduchem a všeobecnou dobrou náturou obyvatel vyléčí i stodvacetiletého dědu lebedu s průstřelem zad brokovnicí tak, že za pár dní zase šplhá do schodů jak říjná žaba. Sicílie. Přijeďte si odpočinout! ..... ale co to?! zlá barbershop banda se proti této všeobecné harmonii staví čelem a neváhá se uchýlit k nejpochybnějším prostředkům. A to vše jen proto, že místní mafián se rozhodl, že si z malebné vesničky "vytvoří resort s hotely a casinem!" Muhahaha! Je čas, aby skromný ale nejlepší americký turista předstoupil, rozmlátil všem vejrostkům držky a zbytek obstarala CIA jak za starejch.____ Hollywood  očividně uslyšel na nějaké daňové úlevy pro filmaře v Itálii, takže se tam za tenhle rok podíval Vin Diesel, Russell Crowe, Tom Cruise či jako v tomto případě Denzel Washington. Ve všech případech je v oněch filmech vykreslena Stará země jak z dětské knížky - plná slunce, staré architektury, romanticky členité přírody a prakticky postavena jen z jídla, vína a dobrých časů, takže nemám důvod si nemyslet, že studia zde mají nějaký notičky k tomu, jak s prostředím pracovat, aby přilákaly do země turistický dolary. Třetí Equalizer je ale v tomto kontextu ještě perverznější. Nejen, že jeho značná část je vysloveně natočená jako upoutávka na ozdravnou dovolenou, ale zároveň na pohodu podepírá italský přístup k migraci tím, že znázorňuje africké utečence jako doslova pašované amfetaminy využívané ISIS, které se pak rozprostřou po Evropě a způsobí miliony mrtvých (ostatně mi nějak uniklo, jak ty propašované drogy souvisely s tím teroristickým výbuchem na římském nádraží). The Equalizer jakožto série vycházející z hrdě rasistických vigilante filmů 70. a 80. let na to má asi větší právo než kdo jiný, ale nemyslím si, že by se k tomu chtěla uplně napřímo přiznat. Takhle je to akorát usranej dědkovskej film o tom, jak nám, chudákům z prvního světa, pořád něco ruší naši rekreaci a holt se budeme muset smířit s tím, že abychom měli klid na dovču, musí chcípnout nějaký lidi..... Ale vlastně co to kecám, vždyť tam v tom filmu jednou Denzel podá ruku nějakýmu Khalidovi, co tam nosí zelí, tak vlastně nic, všechno v pořádku.

Patrně z toho důvodu, že neproniknutelného Ferrariho sledujeme často optikou žen, které ho obklopovaly, je ten film zvláště odtažitý a z nedostatku vhodnějšího slova mě napadá pojem "pustý". Mann s Messerschmidtem bohužel některým scénám nejsou schopni odpárat ten pocit toho, že za támhletou čárou končí filmový plac a problém digitálního snímání, které má tendence vytvářet úzké ostřící pásy, které zdvourozměrňují obraz je zde o to patrnější, o kolik je režisér střídá se svými typickými ultradetaily na hlavy postav, skrze které stále informuje o prostoru. Na všechno dá zapomenout naštěstí naprosto neuvěřitelný Adam Driver, jehož výkon přesně splňuje moje nároky na to, že během sledování zapomenete, že se díváte na toho onoho herce. Díky tomu se vlastně i těším, že na to půjdu podruhé, protože při mé první projekci jsem se při scéně ústřední bouračky zrovna byl vyčůrat.

Klišovitý indie příběh o klaunu Pagliaccim, který sice vyrábí koláčky štěstí, ale přitom sám štěstí složitě hledá, je zaplněný origami postav bez jakéhokoli charismatu, které mluví a dělají věci na tlesknutí. V půlce filmu jedna z nich vezme do ruky mikrofón a začne zpívat smutnou písničku. Natočila to UI.