pollstro

Gigantická fantasy filmová hra, která radikálním způsobem boří veškeré tradiční a hýčkané představy o starověku a na místo toho vytváří pohanský obraz plný nespoutané vášně. Bohaté sekvence obrazů, které jsou přetížené kuriózním vykreslením, a jenž se zříká veškerého dramaturgického vyprávění ve prospěch série jednotlivých obrazových vstupů. Felliniho rozhořčení, fascinace barvami a příznaky úpadku hédonistické éry, jsou interpretací skutečného jádra moderní civilizace, která vede ke vlastní úvaze o věčném stavu člověka a kolektivního nevědomí. Velikost celého filmu je ale ukryta v jeho neskutečně hluboké, detailní a vnitřně zaslepené zbytečnosti, která působí jednoúčelovým dojmem snahy o oslovení skrz vnitřní pocit, jenž ve finálním kontextu působí zcela nezajímavým a jednotvárným stylem.

Ženská střední krize o vizi, vzpomínkách a mystice, ve snaze nalezení vnitřní síly za účelem ukončení dosavadního manželství. Felliniho vnitřní představivost ve své době procházela fází neomezenosti, čemuž nahrává působivý ornamentální, dekorativní a blahodární vzhled veškerých scénografií, které svým luxusem, výkřikem, něžností barev a bizarností nádherných kostýmů, vytváří experimentální abstrakci obrazu a symboliky. Takřka fantasmagorie tvarů a barev, jenž zhmotňuje objektivní myšlenky, sny a vize hlavní postavy. Bouřlivá extravagantní barokní esej Felliniho filmového světa, který bohužel trpí stejnotvárnou plynulostí a pohyblivostí, která značným způsobem omezuje divákovo vnitřní osvobození nad pohádkovým světem plného výjimečného umění světla a barev, a zcela hlubokého vnímání veškerých symbolismů.

Felliniho osobní vypořádání se s vlastní tvůrčí, mentální a emocionální krizí filmového režiséra. Magický filmový autoportrét, který je svou komplexností filmového umění stejně tak zábavný. Upřímná a neunavující zpověď kinematografického světa je svým vyzněním celistvý prvek tvůrčí sebeterapie. Finální oslava, vyzvednutí člověka do nadlidské pozice, je znamením toho, že krize nebyla překonána, ale přesto je patrná atmosféra toho, že život je jako festival a je potřeba si ho užít, což umožní naprosté ponoření do velmi specifického světa, který Fellini po celou dobu buduje s neuvěřitelnou grácií. To přispívá k hmatatelné lehkosti celého filmu a i přesto, že jedna z hlavních myšlenek je zoufalství, tak v celkovém vyznění je patrný komediální základ. Svojí strukturou je naprostým unikátem, jenž se distancuje od obvyklých zavedených konvencí. Pomocí magického prostorového pohybu kamerového černobílého obrazu vytváří pocit kontinuálního prostorového zážitku. Mistrovské v každém směru. Zobrazení etapy životní prázdnoty jednoho z největších géniů filmové kinematografie, ve které je tvůrčí proces a samotné umělecké dílo navzájem nekompromisně provázáno.

Zlomový filmový okamžik ve Felliniho kariéře je stěžejním výtvorem nejen daného životního období, nýbrž celé světové kinematografie, který zároveň otevírá zcela novou prezentaci způsobu existence a dokonale odhaluje doslovný pocit Sladkého života. Sociálním kontextem je ekonomický rozmach, naopak politickým  je enormní tíha křesťanské demokracie, a v neposlední řadě kulturním kontextem celého filmového stylu je konec neorealismu. Zdánlivě oddělené a nesourodé epizody, a větší délka filmu znemožňuje nezkušenému divákovi vnímat jeho extrémně strukturovaný nenapodobitelný charakter plný symbolismů. Prostřednictvím propojenosti obrazů a přítomnosti Marcella je Fellini schopen detailně zkoumat vnitřní intimitu v širokém rámci měnícího se světa a života italské společnosti. Svědectví o prohnilém povýšeném světě vyšší společenské vrstvy, kterou všichni opovrhujeme, ale zároveň ji bezmezně závidíme a obdivujeme. Expresivním stylem se mění tón každé epizody a tématu; od subjektivní karikatury po čistý neorealismus. V jednotlivých momentech si lze povšimnout, že sklon ke karikatuře je umocněn sílou morálního vyznění a vždy je v něm obsažen dodatek o vnitřním sebeuspokojení. Z pozice nenápadného pozorovatele pomalu objevujeme a vnímáme veškerou symboliku a způsob vyprávění. Na první pohled se bezchybnost života, plný radosti, luxusu, spokojenosti a úspěchu, postupně stává prázdnější, průhlednější a především nenaplněný. Každá z jednotlivých epizod představuje příležitost, jenž nabízí hlavnímu hrdinu otevřenou cestu ven z prohnilého světa. Avšak veškeré tyto snahy jsou beznadějné a Marcello zůstává nakonec sám, oddán životnímu zániku, stejně tak jako každý z nás.

Římská prostitutka jenž se dostává do popředí zájmu diváka. Navzdory všudypřítomnému zklamání a celkovému ponížení je atmosféra a víra v naději na lásku a štěstí silným filmovým atributem, který svojí nenápadností rezonuje celým příběhem. Na první pohled zdánlivá roztříštěnost sledu epizod je ve skutečnosti pevně odolná narativní sktruktura vyprávění, jejímž středem je hlavní postava. Fellini obratným způsobem diriguje odlišné tempa a epizody, přičemž je působivě propojuje a odděluje, ale vždycky se vzájemně doplňují a kontrastně protínají. Prázdnota hrdinky je klíčovým aspektem, který se daří naplňovat hlubším realistickým cítěním daného okamžiku, přesto se nevylučuje, že výslední lidskost a životodárná milost je pouhou předehrou osudové milosti plné naděje. Z toho důvodu je závěrečná scéna právem považována za ikonickou.

Obsahově a tematicky pokračující-navazující na předchozí Felliniho tvorbu. Vědomě sociální, neorealistické v obsahu a minimalisticky poetický realismums plný životaschopnosti, který se distancuje od zavedené italské konvence zobrazení podvodníků jako legračních figur komického dobrodružství, přičemž k vážnému klasickému gangsterskému filmu má taktéž daleko. Bez přítomné sentimentality s působivými scénami, které tvrdě a zřetelně vykreslují každodenní ponurý život skrz realistický popis okolního prostředí a osamělost. Zároveň při hlubší analýze je sociální kritika a křesťanská perspektiva zajímavým obsahovým prvkem na pozadí.

Atmosféra táhnoucí se celým filmem má určité skryté tajemství, které vytváří melancholie a pocit vnitřní viny, která stojí za tím, když dva zcela rozdílné lidi spojí navzájem osud, aniž by sami věděli, proč se tak stalo. Tato myšlenka se rozvíjí skrz celý film a produkuje velmi specifické obrazy, do kterých Fellini působivým stylem vkládá své myšlenky. Vyprávění je přizpůsobené lehkosti celého příběhu, je harmonickým způsobem založené na malých detailech, jejich jemných tónech a nepatrných okamžicích, které přirozeně zapadají do skromně primitivního příběhu, který je třeba přijmout i přes jeho zvláštní křehkost a umělost některých momentů. Felliniho filmařská báseň končí záměrně otevřeně, přesto podstata a tragédie vyznění věčně selhávajícího muže je i po tolika letech aktuální.

Režisérská sólová prvotina samotného Felliniho, jenž je hořkou komedií o snové iluzi poválečné Itálie, která se tak stává jeho základním stavebním filmařským prvkem, který značným způsobem hraje významnou roli v jeho následujících filmech. Autorsky velmi tematické a stylistické prostředí - sny prostých obyčejných lidí, touhy, ironie a sentimentálnost klíčových okamžiků. Navíc jako prozíravý a provokativní pozorovatel dává celému konceptu určitý nádech trefné frašky.

V rámci uměleckého vývoje Felliniho tvorby velmi stěžejní dílo plné výrazných autobiografických prvků reprezentující společenské postavení a změny Itálie v 50. letech dvacátého století. Maloměšťanská satira podpořena osobními vzpomínkami z dětství, aneb působivá studie obsahující jemné gagy, jenž dodávají italskému neorealismu zcela nový rozměr. Každodenní reprezentace lidských životů se stává postupně poetická, melancholická, tragikomická a místy i satirická, přesto ve finále láskyplně utvořený příběh o mladých lidech, jenž se ocitají v slepé uličce svých životů, ze které neví, jak se dostat pryč. Nebýt roztříštěnosti epizodického vyprávění a obrovského počtu postav, ve kterých se divák těžko orientuje, byl by celkový prožitek znatelně lepší.

Poetická vize se silnými vnitřními slovy a obrazy, se kterými se Tarkovskij loučí se světovou kinematografií. Kontrastující materialismus ve světě s opačným proudem osobní víry, jenž je naplněná duchovním prospěšným hledáním skutečného smyslu života v otázkách samotné vůle a životní oběti. Do jisté míry působí Oběť mírně absurdním, přesto tajemným způsobem, který v sobě ukrývá náznaky kombinace surrealismu a realismu, kterou navíc obohacuje existencialistické filozofické myšlení. Navíc hlavní postava prokazatelně reprezentuje Tarkovskijho alter ego, které je jeho skutečnou posmrtnou obětí, kterou předkládá svému obecenstvu jako symbol životní oběti. Bohužel vše působí až moc cíleně, přímočaře a jednoúčelově, což lze v mnoha směrech považovat za nesouvislou, rutinní a přehnaně přesnou nudnou práci, ve které ale mnozí velmi uspokojivě hledají hluboké umělecké dílo, plné vzdělaného filmařského přístupu plného poeticky smýšlející vize.