pollstro

Milostný trojúhelník je Godardovo snahou přiblížit divákovi symbolismus jakožto formu jazyku společně s jeho osobitým systémem, jenž je potřeba rozšifrovat. Kombinace obrazu, slova a zvuku působí na povrchu náhodně, přesto při detailním rozboru je patrný odkaz směrem k manipulativnímu lidskému chování, které je v našich každodenních životech stěžejním atributem, který vědomě vnímáme a jenž lze vnímat jako esej o sebe klamu.

Jednoduchý příběh o loupeži v ironickém stylu, ve kterém je prostor a čas v převráceném stavu. Gangsterské snění a parodie, která se odehrává ihned ve dvou úrovních reality s působivým množství vizuálních a zvukových prvků. Kontrastní vykreslení a opuštěnost prostředí mimořádně citlivě zachycuje černobílá kamera. Nenápadná, přesto nápaditá komedie, která je v rámci Godardovy filmografie snadno dostupná a poměrně lehko přijatelná, což jednoznačně nelze prohlásit o celé jeho tvorbě.

Godardova filmová výpověď o alžírské válce a mučení na obou stranách, jenž lze považovat za hlavní témata. Ačkoliv se film odehrává ve špionážním prostředí, převážně se skládá z četných panoram města Ženevy, nebo se odehrává v interiéru bytu. Pozoruhodná černobílá kamera je k veškerému dění citlivá a jemná, ale přesto se nelze zbavit pocitu naivního vidění světa, do kterého Godard vkládá svůj osobitý úhel pohledu. Výslech o povaze kinematografie a mnoho narážek na jiná filmová díla, které uspokojí zasvěcené obecenstvo jenž sdílí podobný umělecký vkus a jsou schopni většině porozumět. "Fotografie je pravda. Kino, to je pravda 24 krát za sekundu."

Godard a jeho výraz pohrdání hollywoodským filmovým průmyslem a celkové komercializaci filmu. Zároveň filmová reprezentace jeho lásky k umění, filmům, natáčení a sledování. V celkovém významu film o filmu, který je svojí intelektuálností velmi náročné dílo, jehož velmi specifická, odtažitá a chladná krása dokáže oslovit malou skupinu, která vzápětí ocení odhalující bohatost, množství citací, narážky, dvojsmysly a filmové střípky, které dohromady tvoří fascinující dokument o neúnavné tvůrčí sebereflexi. Sekvence odehrávající se v bytě je svojí architekturou působivou kombinací vztahu mezi filmem a obrazem, jehož omezený prostor Godard skvěle využívá k průzkumu upadajícího vztahu dvou hlavních aktérů.

Dvanáct filmových epizod, které jsou Godardovým prvním pokusem nahradit obvyklé filmové vyprávění. Častá nesouhra obrazu a zvuku, zdánlivé nesourodá a stylisticky volná kompozice filmových aspektů vytváří neustálý pocit potřebné soustředěnosti nad filmových děním. Formální hravost Godarda je působivou reprezentací jeho tehdejšího způsobu práce se zvukem a obrazem. Jeho konzumní vykreslení Paříže vytváří jedinečný a specifický svět popkulturního žití s příběhovou studií prostituce, jejíž účinek je jasný, zřetelný, bez sentimentu a s nádechem náhlosti.

Jakmile se někde objeví pojem francouzská nová vlna, těžko si lze představit jiného ikonického zástupce, než nestárnoucí klasiku U konce s dechem, nebo například Nikdo mne nemá rád. Film, jenž si právem získal světovou pozornost, která cílila na zcela způsob filmové tvorby. Odvážný styl, nekompromisní odmítání tradičních režijních pravidel a nekonvenční přístup, který mohl z počátku působit jako nezkušenost začátečníka, aby byl v následujících letech uznán jako důmyslný záměr autora o zdůraznění charakteru filmu. Godard velmi efektivně zhmotňuje myšlenku natáčet život tam, kde se skutečně vyskytuje. Svůj filmový debut prezentuje jako film bez pravidel, které s nesmírnou radostí a duší francouzského života porušuje. Nezapomenutelná scéna odehrávající se v hotelovém pokoji jakoby narušuje celkový časoprostor a vývoj příběhu, přesto tento okamžik patří mezi nejkouzelnější okamžiky světové kinematografie. Stát se nesmrtelným a pak zemřít, trvá celkem devadesát minut, na konci nich se Belmondo stává začínající světovou hereckou hvězdou. Šarmantní, stylové, odvážné a oproštěné od všech svazujících prvků. Na základě toho film získává neuvěřitelný pocit svobody.

Chladné a arktické dobrodružství o lidské síle a vytrvalosti, která v kulisách minimalistického ledového pekla nabízí jednoduchý, přesto uvěřitelný přímočarý survival o boji mezi člověkem a přírodou. V emocích prostořeké a jednoduché, přesto v klíčových okamžicích neuvěřitelně silné, upřímné a neúprosné, jelikož film cíleně rezignuje na veškeré žánrové klišé, proto je výsledný zážitek tak intenzivní.

Bažinatá, gotická a jižanská atmosféra New Orleans s velmi specifickou černoškou atmosférou kolem hoodo rituálů, je svojí špinavou a záhadnou atmosférou natolik podnětným mysteriózním thrillerem s hororovými kulisami, který v prostředí temné magie, rituálů a kouzel, nachází svoji obrovskou, až překvapující sílu. Částečná satira o rasismu a neustálý cynismus na pozadí je osvěžující, přesto trvalá vlastnost, která v pevné konstrukci působivého vykreslení prostředí a dostatečné charakteristiky postav, působí překvapivě. Všudypřítomná mystériozita, strach a nervozita kolem celého tajemství příběhu nechává diváka do posledního momentu v neustálém očekávání, které vrcholí natolik chytrým, hravým a šokujícím dějovým zjištěním, které jednoduše posouvá celkový filmový zážitek chtě nechtě o jednu úroveň výše. Solidní a precizní žánrový zástupce, který skvěle buduje atmosféru až do šokujícího finále s nádherně chytrou pointou.

Nenápadné napojení nápadu Nezvratného osudu do současného moderního prostředí generace chytrých telefonů. Debut postavený z několika známých motivů teenagereského hororu, který umí obstojně a hravě pracovat s jednotlivými specifikacemi žánru, ve kterém tedy nepřináší zcela nic nového, či inovativního, ale přesto se jedná o obstojný model, který plní svůj prostý účel volnočasové hororové zábavy.

Noční půda, roční období, slunce, déšť, den a noc. Veškerou sílu těchto aspektů Fellini rozpoznává s grácií a nechává se unést představou, že v noci začne měsíc vydávat slabé hlasy, kterým bohužel je málokdo připraven naslouchat, jelikož křik postmoderního světa, plného řvoucích reklam a okolního šumu, zcela nekompromisně přehlušuje poetické ticho a klid duše. Konzumní společnost, kterou Fellini ve svých filmech v prostředí Říma vždy a velmi rád kritizoval, se začíná stěhovat na předměstí a do okolních měst, kde vytváří novou formu chaosu, který lze charakterizovat nekomunikativností, sobectvím a duchovní chorobou. Fellini v posledním filmu své tvůrčí režisérské kariéry útočí na současnou společnost s návrhem úniku do uklidňujícího ticha, které slouží jako prostředek k uzdravení, jelikož právě psychika je zdrojem veškerého klidu a moudrosti. Svým způsobem velmi speciální forma filmového obrazu, která společně s vírou v osobní a básnickou fantazií jednoduše nenašla podporu u diváků a světových kritiků. Fellini se jednoduše nacházel v životní fázi, ve které odmítal a popíral veškeré negativa související s celkovým pohledem na tvorbu filmu. Smutný, ale zároveň pravdivý fakt.