kratina

Saxana a její ořemínkované nožky jsou zde naprosto k sežrání, škola čarodějnic je na plaketu J.A. Komenského a Kraus v roli Mikyho, výstavní spratek, je na pár facek (což je v pořádku, to taky má být). A scéna, kde Miky mlátí Honzu pažbou vzduchovky do břicha je gore mého dětství. Normálně jsem pak v noci křičel hrůzou ze spaní, no nekecám... A vůbec: „Tohle je aspoň poctivej blázinec! Dostaneme všichni svěrací kazajku...“ :-)

Zajímavě uchopený (a ve finále i depresivně utopený) námět na film. Hořká romance v jednosměrné ulici. Plus poznání, že i v srdci sebevětší lidské svině, zde STBáckého zmetka Antonína, dřímá touha po naplnění svého života něčím jiným než jen ubližováním lidem. Touha po lásce. Ale čas ubíhá nemilosrdně nám všem a prázdnota dokáže nehezky dusit. Potom, aby se člověk nesesypal, je nutné sáhnout do zadní kapsy a zadýchat si do pytlíku.

Čekal jsem psychologický zápas kočky (a kočička, to Ellen Page je!) s myší, zde tedy s myšákem-prasákem, ale bohužel nic moc. Navíc ten překombinovaný a nevěrohodný závěr... Víte co, pane S(l)ade? Ty koule si klidně nechte, ale vraťte mi vstupné! Jako memento tento příběh nefunguje. Aneb jak úspěšně vykastrovat nadějný námět na film.

Je to hravé, je to dravé a při každém zhlédnutí mi to něžně okusuje bránici (ano, viděno již několikrát a nestydím se za to). Navíc většina vedlejších rolí je na Lva - nebo aspoň na Janského plaketu :-) A Luděk Kopřiva? To je pan šoumen. „Neměli jsme utíkat! Upíři by nám odpustili.“ Aneb jedna „herečka“ (tenkrát ještě ne tak velká koza) Džambulka, jeden Civalův odpad! a stádo ovcí vrazí upírům kůl do srdce, přibouchne nad filmem víko rakve a na tom poskakujícím víku rakve pak zdejší uživatelé obkročmo sedí, dokud film nevypustí svou hříšnou duši. To jste tedy opravdu odvážní upírobijci! „My ty upíry ZMASAKRUJEME !“ Však? 90%

„Šustění bankovek“ mě tam nijak nerušilo, to už tak nějak ke světu hazardu patří, no ne? Film mě docela bavil a párkrát jsem si kupodivu i pěkně porozjímal. O propadu gamblerů na sociální dno nebo o tom, oč lepší je být v Kostarice úředníkem či policejním náčelníkem než chudákem ze smetišť v bočních uličkách. Tedy, pokud člověk není chamtivý a nešroubuje požadované úplatky zbytečně vysoko. Jen škoda, že nedostala víc prostoru ta „prověřovatelka“ Rebecca. Nejlépe vleže, že? :-)

Když jsem šel tenkrát z kina, málem jsem si nad tím hlavu ukroutil a měl jsem jen jedno velké přání. Aby se mi o tom filmu v noci nezdálo. To už by vážně bylo na hlavu! Jo, a měl bych si koupit taky takovou káču. Užitečná věcička...

Její sestra: Dám ti hodinu! Dám ti tolik hodin, kolik budeš chtít!" Velice zvláštní a krutý příběh o jedné ztracené duši a o draze vykoupeném poznání, že se srdcem na dlani se žít nedá...

Úchvatné a podmanivé, to samozřejmě. Snad jen malé zamyšlení. Kolik podobných nádherných obrazů, nad kterými se v Barace člověk dojímá, jindy v každodenním životě mlčky a bez povšimnutí míjí, zcela ponořen do svých starostí...? Vyjděte někdy v noci z domu ven, na zahradu, a v tichém úžasu chvíli pozorujte mraky, líně plující temnou oblohou, jen na okrajích ozářené svitem měsíce, který se za nimi ukrývá... Všechno je zázrak, když máte oči otevřené a dokážete se na chvíli zastavit.

Mráz přichází z Kremlu :-) Klasika všech klasik. A po osmašedesátém jedna z nemnoha okupantských věcí, která mým rodičům vůbec směla přes práh (spolu s ruskou zmrzlinou, ruskou vodkou a Puškinem, samozřejmě). Mimochodem, nechat Babu Jagu nadabovat chlapem byl geniální nápad! Mistr František Filipovský byl pan dabér.

Depresivní filmy nemá člověk důvod zhlédnout opakovaně. Zvláštní ovšem je, že Apokalypsou, naprostým válečným zmarem, rozkladem osobnosti a depresí par excellence, jsem prošel už několikrát. Nevím proč, asi že je to tak šíleně dobře natočené...