Morien

Ačkoliv jsem si říkala, že už nebudu ztrácet čas s hate watchingem, tak tady jsem udělala výjimku, neboť už jsem viděla dost dalších adaptací na to, abych chtěla mít úplnou "sbírku". Navíc/bohužel jsem teď přečetla předlohu a tak jsem čerstvě naplněna tím pocitem, že bohatosti a osobitosti knihy se nic nemůže rovnat. Hned od úvodní scény mi bylo jasné, že tahle adaptace mi vůbec nesedne. Ačkoliv to má delší stopáž než většina ostatních filmových verzí, což by teoreticky slibovalo možnost jíti do hlubších fajnšmejkrovských detailů, tak příběh moc nedrží pohromadě. Emocionálně to taky nedává smysl. Sestry jsou prapodivné obsazené. Všechny působí stejně staře a jejich osobnosti nejsou nijak zvlášť rozpracované. Zejména Meg a Beth mi splývají dohromady. Amy vypadá jako dvacetiletá žena a tak její chování dvanáctiletého spratka otvírá všechny kudly ve všech kapsách v okruhu alespoň dvaceti kilometrů. A co se týče Jo - inu, dospěla jsem k závěru, že Maya není ani trochu přesvědčivá herečka. Ve všech rolích působí na jedno brdo, ať už zmateně blábolí u Tarantina, ve Stranger Things nebo tady, nevidím v ní nic než nepo baby, které možná zdědilo vzhled svých rodičů, ale už ne schopnost vyjadřovat různé emoce výrazem očí nebo tak. Teddy je taky zoufale nevýrazný a nezajímavý. Dokonce i matka děvčat je tady pojatá jako spíš odtažitá, chladná a zamlklá. Jako by ve své snaze příběh zmodernizovat a odlišit od ostatních verzí tvůrci zapomněli, že ve své podstatě je/má být příběh Malých žen feel good utopie, a že bez té pohádkové idealizace a vřelých vztahů to nedává smysl, a tak vytvořili něco, kde se lidé sice jmenují stejně, ale v čem se duch předlohy neodráží skoro vůbec. P.S.: Ale s odstupem a trochu paradoxně musím říct, že zdejší teta Marchová Angela Lansbury je asi nejlepší filmová teta Marchová ze všech.

Tak to byla těžká nuda. Má to podobnou energii jako bezrozpočtové nadšenecké filmy, kde nic nefunguje tak, jak má, a tvůrci tam toho motají zároveň příliš mnoho dohromady s pocitem, že je to celé prázdné. Pokus o tajemství, které se divákům jakože pomalu a postupně odhaluje, mi přijde úplně mimo, společně s posledním záběrem. Jaký to má smysl a pro jakého diváka je to vůbec určené? Je to jako Doba ledová, ze které někdo odebral všechnu legraci a s ní důvod na to koukat. Nejvíc mě nicméně zklamalo, jak Země a její flora vypadala (moc) moderně.

(1001) -"Between grief and nothing, I will take grief." Já nevím. Za mlada mi přišlo, že francouzská nová vlna není nic moc pro mě, tak jsem počkala deset+ let, abych získala schopnost ji ocenit, a pořád to asi není nic moc pro mě. Jakože ty jump cuty jsem si užila, ale tento druh příběhu a postav a/nebo jejich podání mě míjí. -"What's your greatest ambition?" -"To become immortal and then die."

Nedávám plné hodnocení jenom proto, že nesouhlasím s premisou, že "Cats die. Music fades, but art is for keeps." Hudba je rovněž umění. Willem fantastický. Sledovala bych ho i sledovat barvu schnout.

"The police investigate murders all the time, and it's our first go. It's not even fair."

Je to strašně, strašně divně sestříhané. Ale brečela jsem, když Kate Winslet řekla: "I ride." A taky jsem doufala, že se plukovník přidá na stranu domorodců. I když si pořád myslím, že pokud Cameron bude pokračovat v chrlení dalších, tak k tomu nakonec musí dojít. A ještě mám tedy potřebu dodat, že se mi to líbilo o dost víc než první Avatar. Neytiri je sice skvělá, ale Jake je (jakkoliv jsem zjistila, že mám vlastně dost ráda Sama Worthingtona, nejvíce ovšem, když mluví s australským nebo zélandským přízvukem) opravdu nepříliš zajímavá - nebo prozkoumaná - postava. I velryba s useknutou ploutví má víc charismatu a dějového zastoupení než on, teoreticky hlavní postava (?). Škoda, že to nebylo ještě víc streamlined jako příběh těch dětí. Všichni mlaďoši fantastičtí. Závěrečnou rage against the machine jsem si nicméně dost užila/oplakala.

(1001) -"Fool you don't go to college to be talkin' to no bitches. Your black ass 'posed to be learnin' somethin'. Can't learn shit talkin' to no stupid ass bitch." Miluji tento film celým svým srdcem. Takový mix Stůj při mně a Kdo chytá v žitě, snad to není moc necitlivé přirovnání. P.S.: Lawrence Fishburna jsem na seznam nejkrásnějších lidí zařadila už dávno a sakra, jak to každým dalším filmem, ve kterém ho vidím, jenom potvrzuje.

Svého času jsem si stěžovala na Zodiaca a srovnávala ho s lepšími filmy, no a teď aspoň vím, že se mi líbil o trochu víc než Bostonský škrtič. Ale ten mě taky bavil. Jenom v něm nebyla žádná taková scéna, jako když jde Jake Gyllenhaal do sklepa s tím divným pánem a celý svět jako by se v tu chvíli scvrkl jenom na tu situaci a divák fyzicky cítí svoje srdce bušit někde v krku a na nic jiného není dovoleno myslet, protože je to tak intenzivní. Tady je sice paradoxně velmi podobná scéna, kdy jde Keira vyšetřovat za divným pánem do sklepa, ale jak jsou obě scény natočené a jak působí na diváka ilustruje velký rozdíl (ve schopnostech autorů). Ale možná jsem k Ruskinovi nefér, protože on se zase tolik o tu thrillerovitost nepokoušel, držel se spíš investigativní linky a lidskosti svých hrdinek. A jako postavy, jejichž práci sleduji, se mi určitě víc líbily Keira a Carrie Coon než Fincherův mírně vyšinutý sausage fest.

Chm, jeden by řekl, že natočit šílené béčko podle námětu z Redditu by nemělo být tak těžké, ale asi je. Komediální načasování vůbec nefunguje. Jakože racionálně mozkem chápu, co z toho měly být vtipné hlášky a tak, ale ve výsledku to tak vůbec nevyznělo. Ale abych nežrala, tak mě celkem bavili Stache a detektiv.

Hehehe. Nebo spíš hohoho. Mno, tady na mě ten ADHD faktor zapůsobil pozitivně, protože samostatně/odděleně bych asi u některých kapitol mnohem víc reptala, kdežto takhle měl můj mozeček pocit, že se tam "pořád něco děje" a spokojeně jsem se při sledování v poloprázdném nočním hotelu bála. Ale doopravdy, Shatner propadající se ve svých vsuvkách do svátečního zoufalství mi přišel neironicky skvělý, stejně jako povídky se Santou a dopplerem.