DoNotCross

Jak jsem byl namlsaný všeobecným míněním, že tvůrci umně zkombinovalo řežbu z jedničky se skvělým příběhem, tak jsem teď patřičně zklamaný. Hlavní hrdina je pořád dokonale unylý jeliman, který sice pěstmi dělá díry do zdi, ale jinak nemá jak zaujmout. Příběh je vlastně stokrát omletá historka o mocichtivém spratkovi. Což by samo o sobě dokonale stačilo, jenže se to celé bere neuvěřitelně vážně a na osudovost si to hraje tak vehementně, až se budete smát. A finále všechny ty patálie se složitou infiltrací splachuje do hajzlu, protože by prostě stačilo, kdyby se hlavní geroj přepnul do vybíjejícíh módu dříve. Akce je méně, měla na mě ale jako na diváka vetší efekt. Nicméně u závěrečného duelu jsem se už zase řechtal na celé kolo. Kontaktní boje v tomhle podání asi nejsou pro mě. Navíc přehnanost soubojů, která by seděla víc do nějaké komiksárny vůbec neladí s vážně míněnou příběhovou linií. Zklamání.

Tahle parta si mě omotala kolem prstu jediným dílem. Taková pohodová atmosféra na mě sálala snad jen z epizod Červeného trpaslíka. Parta geniálně zahraných postav přichází v každém díle s něčím novým a tak nikdy nevíte, do čeho jdete. Snad jen, že Bernard se bude chovat jako svině, Manny si všechno vyžere a Fran zažije nějakou šílenost. Z počátku mě sice mrzelo, že se prostředí knihkupectví nevyužívá k tvorbě gagů, ale je mi to už upřímně jedno. Takhle perfektní postavy na stromech nerostou a ještě teď, před dokoukání třetí řady, je pro mě už hafo epizod kultovních. Pecka.

Co jednička slibně rozjela, dvojka dotahuje k dokonalosti. Vypadat takhle každý sequel, točily by se jenom samé perly. Kde jednička v akčních scénách trochu ztrácela dech, tady se mnohem více variuje a tak každá bitka přináší něco nového, ať už lokací nebo užitou zbraní. John se z přinasraného pejskaře dostává do polohy štvaného zvířete, navíc se posiluje jeho mýtická aura, takže se svou pověstí a výkony dostává někam mezi Maxe Payna a agenta 47. A na rozdíl od jedničky je tady finále perfektní, navíc s příslibem dokonale nabušené trojky. Prostě perfektně natočený biják o cápkovi, který by partu z Rychle a zběsile vykosil s rukama za zády.

Jsem asi už ta zdegenerovaná generace vychovaná na všudypřítomném explicitnu, protože jsem neustále čekal, kdy začne to opravdové maso. I tak ale se mi obrovská řada výjevů vryla do paměti. Hemžení lidí se postupně otupuje, sáňky s majetkem sebraným z rozbombardovaných domovů postupně nahradí sáňky s rakvemi, ulice zdobí umrzlí. Faktograficky se nedozvíte zhola nic, tak si přečtěte alespoň distributorovu noticku, ať víte, na čem jste. A sledujte odpočatí. Ta imprese za to stojí, jen to chce trochu více pozornosti.

Mentálně postižený degradován na úroveň dobytčete. Přes den se maká, večer se vobluďáci naženou do stodoly. Lidskost utonulá v bahně a hnoji. Rozhodně stojí za vidění. Ale jestli máte tendenci u filmů usínat, na tohle se rovnou vykašlete. Vytrval jsem, ale teď si jdu dát dvacet.

Co se němých filmů týče, mám tak malé, ušmudlané skóre, že můj názor nemůže být kdovíjak relevantní. Ale stejně se tu vykecám. Unavená smrt je totiž boží. Nemám takový přehled, abych to mohl zasvěceně posoudit, ale vzhledem k době vzniku vypráví svůj příběh zatraceně ambiciózním způsobem a navíc úspěšným. (přesto bych asi trochu krátil) Příběh o Smrťákovi, který už toho má plný zuby a tak dá jedné holce šanci přetáhnout svého milého do zpátky mezi živé. Ale samozřejmě to nebude zadarmo a tak se může rozehrát partie tří příběhů, z nichž ten poslední je překvapivě vtipný, což by člověk vzhledem k tématu neočekával. Závěrečná scéna s novorozenětem je neuvěřitelně silná. Ale komu tady vedle Langa musím vyseknout poklonu největší je Bernhard Goetzke. Jeho smrťák je ten nejlepší, jakého jsem kdy ve filmu viděl a skoro se divím, že není známější. Zachmuřená postava, propadlé tváře a fakt, že si musíme třeba barvu jeho hlasu domýšlet z něj dělají dokonalou personifikaci smrti, známou a neznámou zároveň. Scény, ve kterých si smutně do písku kreslí alfu a omegu, nebo přivítá nešťastnou dívku v místnosti plné hořících svící patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem kdy viděl. A to tu mluvím o (němém!) filmu z roku 1922. Fakt skvostná práce, chlapi.

Těšil jsem se. Trailery slibovaly středověkou řežbu, špinavý vizuál a osudové charaktery z předlohy. A krapet kecaly. Kurzel a Shakespeare se tady zuřivě perou, stejně tak divadelnost s filmovostí. Dokud jejich souboj končí remízou, oplývá film tím nejlepším s obou forem a je absolutním skvostem. Ty původní repliky možná s počátku trochu tahají za uši, ale herci je umí prodat náramně a do té vlhké, osudové atmosféry prastarého Skotska nakonec sednou jako prdel na hrnec. Vyprávění je pomalé, ale uchovává si vnitřní náboj a napětí. Fassbender to táhne neuvěřitelně a jeho dilema je téměř hmatatelné. (škoda, že Shakespear nenapsal taky Pomstu sithů) V závěrečné třetině ale Kurzel svůj souboj o vůdčí postavení s Willem projíždí a finále se utápí v dialozích, ačkoliv má teda nakročeno parádně a cinefilovo srdíčko zaplesá. Ale zdaleka ne tolik, jak by mohlo. Use your fists and not your mouth! I tak to tady opětkuju, protože mě to po deseti minutách vcuclo a nenechalo vydechnout, dokud se s Macbathem nešel pomazlit sousední lesík. Ale jestli čekáte vybíjenou ve starých kulisách, pusťte si 300. Tohle je okecávačka. Ale náramná!

Těšil jsem se. Jakkoliv bylo jasné, že Drive byl vlastně omyl a Refn mnohem raději točí mnohem hůře uchopitelné filmy. Tady jsou ale karty rozdané jasně, ačkoliv bych asi taky těžko někomu převyprávěl děj. Scénář je tady spíš vodítko pro vytvoření opuletních scén, dojde i na nějakou tu audiovizuální onanii, jen naštěstí ne v takové míře, jako v Jen bůh odpouští. Je to hypnotické, pomalé, melancholické a je tam pár myšlenek, které se mi líbily a nutily mne k zamyšlení. Chvílemi se to ovšem zakucká a začíná nudit, naštěstí se rejža vždycky vytasí s něčím, co vás vytrhne z letargie. Závěrečná scéna s očičkem mi přišla spíš nechtěně směšná, což výsledek v mých očích trochu sráží. Rozhodně to byla ale zajímavá, vizuálně vypulírovaná jízda světem, kde se stírá rozdíl mezi živými a mrtvými a krása je to jediné, na čem záleží. Což si bohužel myslí i Refn a trochu mu to brání v rozletu. Ale jsem hodně zvědavý, s čím přijde příště. Pořád je to něco, co stojí za to vidět. A samozřejmě i slyšet! Martinez je bůh, to už je ofiko. Bez něj by to celé mělo poloviční účinek.

Já normálně nevím, jak to mám ohodnotit. Moje rozpětí je momentálně někde mezi odpadem a čtyřmi hvězdami, přičemž všechny mezistupně bych si dokázal obhájit. Vtáhlo mě to, na druhou stranu někdy taky dovedlo k posměšnému smíchu. Často mi bylo vyloženě fyzicky nepříjemně. Koukat na Redmayna, jak si laská svoje mužské bradavky a strká penis mezi nohy, aby se přiblížil nedosažitelnému přání, nepatří zrovna mezi věci, které jsem chtěl v životě vidět. Jakkoliv Redmayne hraje úžasně a musí se mu přiznat kuráž, že vzal roli postavy, která se snaží zbavit své mužské podstaty na všech úrovních. Nevím, jestli tady s holkou z Dánska ještě někdy hodím řeč a vytasím se s nějakým hodnocením, protože zážitek to byl dost nepříjemný. Ale zážitek to byl.

Jako zatrvzelému fanouškovy Hvězdných Válek mi zrovna tenhle spin-off byl letos dokonale u zadku. Karta se ale nakonec obrací a v mých očích vítězí Zvířata. Pravda, celé je to vlastně o ničem a jestli se ta série bude budovat opravdu takhle pomaloučku po lehoučku, tak těch filmů bude alespoň deset. Na druhou stranu potěší, že budování univerza hraje druhé housle a hlavní prostor mají sympatičtí gerojové. Jak jsem Redmayna nemusel, tak tady si mě omotal kolem prstu a musím před ním smeknout, protože je to zatraceně všestranný herec. Zbytek je taky super, Dan Fogler je vyloženě k sežrání a udržuje ty ujeté kouzelníky alespoň trochu při zemi. A ano, ačkoliv je ten film vskutku o ničem, tak mi to došlo až na konci a dřív jsem neměl proč potom pátrat, protože jsem se krásně bavil. Neumím si sice moc představit, kam se to vydá teď, ale tohle obstojí samo o sobě. P.S. James Newton Howard čaruje!