nash.

Je to sice už tak trochu vaření z vody, navíc s částečně novým obsazením, nicméně je tu stále ještě přítomno ono specifické spessartské fluidum pohodové zábavy, která nelpí na logice ani fyzikálních zákonech. Příběh je sice řídký a slouží spíše jako kostra pro několik variací téhož tématu v různých časech, ale na druhou stranu je to vše proloženo řadou vydařených, byť nijak třeskutých, vtípků (trubadůrská soutěž, pás cudnosti) a některých vůbec ne špatných písniček. Své kouzlo má i z dnešního pohledu úsměvná vize budoucnosti.

Australská romantika jejíž forma je stejně pohodová jako její obsah a kulisy. Malé městečko, daleko od běžných starostí a nervozity velkého města, ideální místo kde může chlapík jako Danny začít nový život. Většinou se člověk u podobných filmů baví tím jak se ústřední dvojice potká a co ji přitom potká, Rhys Ifans a Miranda Otto však vytvořili tak příjemný a dokonale si padnoucí pár, že jim člověk celou dobu drží palce, užívá si spolu s nimi jejich společné chvíle (třeba projížďku na motorce), a prožívá s nimi jejich pocity a sbližování. Zkrátka neuvěřitelně milý a lidský film, který by snad mohli v lékárnách předepisovat proti depresím.

Už to sice není tak výborné jako když jsem to viděl coby kluk, ale stále to má své kouzlo a zůstává nejlepší částí spessartské trilogie. Sympaticky bezstarostná duchařská komedie, která si nedělá hlavu s logikou a místo toho na diváka hrne maximální pohodu, nebývalou lehkost a vtípky, ktreré jsou někdy jen milé, jindy zase lehce kousavé ale i dnes většinou srozumitelné.

Moderní varianta slavné Fantastické cesty, takže místo záchrany života významného vědce je potřeba v těle umírajícího teroristy zlikvidovat ukrytý nanodetonátor, který v případě jeho smrti odpálí jadernou bombu, místo krásné Rachel Welch je tu odměřená černoška (Robin Givens), místo papundeklu pixely. Jinak je vše při starém. Cesta krevním oběhem, který připomíná velké tunely plné plujícího smetí, cesta bušícím srdcem, útočící bílé krvinky. Na levný film určený pro DVD to sice není až tak špatné, má to švih, na svůj rozpočet slušné efekty, několik zajímavých momentů a sympaticky ujetou Teodoru Ivanovu v roli Natalie, ale na druhou stranu má film také řadu vad. Výtky tak směřují k některým nezvládnutým hereckým partům, občas hloupým dialogům, vzhledu pilotní kabiny Helixu, který místy připomíná scénky z Malého televizního kabaretu, nedůslednosti řady scén a lapsům jako je jsou bílé krvinky leptající kov, celá pasáž kolem přepadení konference nebo absurdní závěrečné "oživnutí" teroristy.

Neuvěřitelné. Německá komedie, která je vtipná. Dokonce třeskutě vtipná. Parodie na mayovky a další westernové klasiky nabitá od první do poslední minuty vtípky různého kalibru a přesně cílící všemožná žánrová klišé a charakteristické prvky „mayovek“. Od úvodního rituálu pokrevního bratrství až po závěrečný odjezd do dáli, od drobností jako je ořezávátko na šípy až po atomovky jako je „Máte poslední přání“ nebo indianajonesovská jízda důlním vozíkem. Svižná a ve svém tempu nepolevující jízda, která i přes záměrně infantilní podání ani okamžik neprudí. Navíc plná nezapomenutelných figur z nichž nejrazantněji na bránici útočí überteplý Vinetač a überpadouch Santa Maria. Od teď už nikdy mayovky nebudou stejné jako dřív. Howgh.

Nečekaně příjemná a pohodová golfová romantika s ležérně okouzlujícím Costnerem, několika kouzelnými dialogy a výbornou finálovou scénou o dvanácti míčcích. Nenudí, nevnucuje se a přitom kolem sebe šíří nenápadně uvolněnou náladu.

Není to ani příliš akční, ani člověk napětím nepoposedává, přesto mezi levnými béčky patří k těm lepším. Nikde z něj netrčí očividné lapsy, nápad se slepým agentem a experimentální operací je zajímavý a dobře použitý, překvapivé zvraty nejsou tak průhledné jak bývá zvykem. Není to zdlouhavé, nesnaží se hrát si na víc než nakolik stačil rozpočet. Zkrátka docela povedený malý film, který neurazí.

Kterému jinému filmu symbolicky věnovat 666 komentář, než klasice satanských filmů. Ačkoli uznávám jeho význam v historii žánru i vliv na jeho další vývoj a neupírám mu několik děsivých momentů, zejména těch postavených na spojení zvrhlostí a malého dítěte, jako celek u mě nikdy nefungoval. Nejen nedostatkem napětí a marnou snahou probudit strach, ale také pojetím posedlosti, které mi už kdysi připadalo takové kolotočářsky laciné a dnes, po letech, stáří filmu tenhle pocit ještě umocnilo. Totéž platí o snaze psychologického vykreslen postav, kterým jsem příliš nevěřil to, co se mi o nich Friedkin snažil říci (s výjimkou Maxe Von Sydowa, který byl jako Merrin úžasný). Mnohem lépe a působivěji s napětím, strachem, projevy posedlosti i psychologií postav pracoval třeba výborný Derricksonův film V moci ďábla.

Jednohubka, která sice není ani třeskutě vtipná, ani třeskutě originální, ale ani to nepředstírá. Prostě pohodová zábava pro večer ve dvou, která jako bonus přidává Prahu a fandům Čechomoru Františka Černého, hrajícího v baru své Deja vu, za což má film malé plus, takže se nakonec na ty tři hvězdičky dostane.

Po lehce škobrtajícím úvodu se rozjíždí překvapivě svižná, pohodová a zábavná komedie o tom jak se taky dá řešit finanční krize. Jim Carrey a Tea Leoni vytvořili dokonalou dvojku, která perlí zejména v části pomalého úpadku rodiny na finanční dno a během prvních pokusů o loupež, které nemají chybu a patří k tomu nejzábavnějším z celého filmu („Tys to vážně udělal? Vyloupil jsi je?“ „Ne, ale měl jsem limču a nezaplatil.“)