czejny

Autorské duo se tentokráte pustilo do příliš těžkého tématu. Žádná dokumentární detektivka se nekoná, jejich pátrání zůstává na mrtvém bodě a místo toho divákům nabízí korektní vyjádření obou zúčastněných stran ve stylu cinema verité. Toto pojetí sice vede k zamyšlení nad obecnějšími otázkami, než je smrt samotná, ale diváka nikam jinam nevede. Všichni přímí účastníci incidentu dostanou zhruba stejný prostor, stejně tak dostanou prostor i jejich známí/spoluobčané, které vyváženě hází špínu na obě zúčastněné strany. Rozhodnutí soudu v celém případu taktéž nehraje nijak zásadní roli. V průběhu nám tvůrci i sami do kamer potvrdí, že to je setsakramentsky těžké téma a nám nezbývá, než souhlasně pokývat hlavou. Co ale bylo hlavní jádro problému? Xenofobní Češi? Špatně nastavený systém? Pospolitost Romů? Nedůvěra v systém? Těžko říct. Škoda, že téma ani nebylo doplněno o žádné hravé (vtipné) scénky, jak jsme byli zvyklí z dřívějších počinů této dvojice.

Už se mi dlouho nestalo, aby mě po zhlédnutí nějakého dokumentu jako první napadlo: "Fakt skvělej soundtrack. Kde se dá sehnat?" A přesně to vypovídá o tom, jak to ti Amíci umí pěkně natočit. Diváka to chytne od začátku do konce. Kouká se na fascinující a dobrodružnou práci novináře, jejímž hlavním maskotem se stává zvláštní postavička Davida Carra. Do toho se průběžně a s velkým důrazem dozvídáme, jak to maj teď noviny těžký. Skoro by se mi autora chtělo nařknout, že v tom je pořádný kalkul. Aby i my jsme nabyli toho dojmu, že papírové noviny by tu měly zůstat, protože to je jednoduše fajn a prostě by to tak mělo být. Přitom jsem z celého dokumentu akorát nabyl dojmu, že s proměňujícím se přístupem k žurnalistice si The New York Times neví vůbec rady, a tak se plácají v tom svém byznysu, občas někoho vyhodí, občas vyzkouší něco nového. Přínos pro diváka téměř žádný. Snad jedině to, co už jsem napsal na začátku. Můžu ocenit leda autorovu schopnost podat poutavým způsobem co nejpovrchnější informace, které chytnou každého, kdo o tomto tématu nikdy neslyšel. A navíc podepisuju to, co zde už napsal viktor.danek.

Láska v hrobě není ani tak dokument o bezdomovectví, jak se na první pohled může zdát. Autor dokumentu se touto společensky ožehavou otázkou nezabývá, spíše ze životní situace a životního postoje dvou hlavních hrdinů těží, co se dá. Sledujeme balancování dvou jedinců doslova na hraně otevřeného hrobu. Chvílemi se snaží o návrat, ale nakonec stejně opět končí na hřbitově. Ve chvíli, kdy jsou nuceni opustit tento prostor, jejich svoboda je narušena a oni pomalu začínají padat do svého předem připraveného hrobu. Nejedná se o klasický dokumentární přístup, o to více si cením, že se s ním setkáváme v českém kontextu. Jde spíše o dokumentaci vnitřních stavů, proto poetické pojetí celého dokumentu nepovažuju za nevhodné.

Pro Kmotra: Dokument Martina Marečka představuje velmi vhodnou prezentaci tolik kontroverzního tématu. Neutváří žádnou zaslepenou agitku, ale nabízí nám svůj pohled na danou problematiku. To, že ve filmu vystupuje sám režisér a obhajuje tu své činy a názory hraje velmi podstatnou roli. Problematika automobilismu ve městě není nahlížena žádným objektivizujícím způsobem, který by mohl tíhnout k (ne)vědomému ovlivňování diváka. Takto se dozvídáme, co autora vedlo k jeho činům, a pokud s ním v něčem nesouhlasíme, dostáváme se do konfliktu s jeho osobou, nikoliv do konfliktu já vs. automobilismus. Téma režisér nahlíží i s určitým nadhledem a ironií a tak budí v divákovi úsměv nad nesmyslností některých argumentů. Důležité ale je, že tato komika je pouhým doplňkem hlavního sdělení a nepoutá na sebe takovou pozornost, jako tomu bývá u dokumentů Klusáka a Remundy. Ať se sdělením tvůrce souhlasíme, či ne, je velice sympatické sledovat osobu režiséra reálně angažovaného do tématu svého filmu. Jediná škoda je závěr dokumentu, na němž je vidět určitá ztráta motivace a nadšení, která způsobuje až příliš neurčité zakončení celé dlouholeté snahy.

A závěrečné ďábelské tóny z kytary Jimiho Hendrixe zní dál. Dokument, kterému dozajista svědčí velké plátno (a proto ho musim vidět ještě jednou z něčeho většího než z monitoru nojbůku) a kde přebírá nadvládu hudba nade všemi starostmi. Díky lidem a díky době zde hudba není pouhou výplní ticha, ale skvěle doplňuje sociální podtext celého dokumentu. Slova v písních všech vystupujících promlouvají k návštěvníkům a ti si z nich jsou schopni něco odnést. Ne jako my dnes, kdy slova k hudbě většinou považujeme něco jako další nástroj v kapele. (A není se čemu divit, když můžou vzniknout songy o deštníku - ano, nemám rád Rihannu.) Dokument zároveň neni tak povrchní a neukazuje návštěvníky festivalu pouze jako bandu zdrogovaných mániček, ale ukazuje i takové, kteří neujíždí na nějakém svinstvu nebo kterým ten bordel a bambilion lidí kolem leze na nervy. Na druhou stranu jsou mladí lidé ukázaný jako výjimečný dav, který nepřebírá inteligenci toho nejblbějšího z davu, ale naopak se chovají spořádaně, a během festivalu nenastane žádný větší problém. Možná v tom byl trochu záměr tvůrců, aby toto vyznění dokument měl, ale čert to vem. Chtěl bych bejt mánička v tý době a chtěl bych se válet v bahně na Woodstocku...

V čem je lepší svět Susanne Bier? V kontrastech? Dětské otázky, střídají otázky dospělých. Malé až banální problémy se dostávají do fáze, kdy začíná jít o život. Dojemně nasnímaná krajina, ve které hraje hlavní roli perfektní práce se světlem, přihlíží šedi lidských problémů. Pomstít se? Nebo nastavit druhou tvář?...Dost filozofických otázek. I když jsem po celou dobu bojoval s pocitem, že dílčí témata už jsem viděl mnohokrát v různých provedeních, nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že jsem doposud neviděl lepší drama o lidských konfliktech (a jejich okolnostech). Lepší drama, které by se bezrozmyslu stavělo na něčí stranu. Africká linka příběhu nejdříve působila jako pokus o umělé vykreslení charakteru otce Eliase, ale později se zde odehrává konflikt, ve kterém už nejde o jednu dobře mířenou ránu basketbalovým míčem. Paradoxně o lidských konfliktech bychom našli pomalu každý druhý film, ale málokterý dokáže s tímto tématem pracovat - pojmout ho jako hlavní myšlenku. Většinou se setkáváme s konfliktem jako s něčím samozřejmým. Zde samozřejmý není. V tom je lepší Lepší svět Susanne Bier.

Výborný námět. Lidé s mentálním postižením zkoumají naší politickou scénu těsně před volbami. Nic nedovede politiky vyvést z míry víc, než prosté otázky, o nichž si každý myslí, že na ně každý zná odpověď. Navíc sympatické zahrávání si s mimozemskou sférou, když se jeden z aktéru ptá kolemjdoucích, kdo z politiků je největší mimozemšťan, když v tom se za ním na celoplošné obrazovce zjeví mistr Paroubek. Milé, vtipné, vede k zamyšlení. Škoda, že některým politickým stranám nebylo věnováno zrovna příliš prostoru, v němž by se mohli ukázat v ostřejším světle.

Vše pro dobro světa a Nošovic. Název, který dále v komentáři kvůli jeho délce nepoužiju už ani jednou. Krom toho, že to nesouvisí s filmem jako takovým, tak Klusák nepředvádí jakýsi objektivní fraškoidní dokument jako tomu bylo u Českého míru. Zaměřuje se na téma, ke kterému už samotným ironickým názvem vyjadřuje svůj postoj. Přiklání se na stranu vesničanů, kterým pracovití Korejci postavili na jejich polích obří kolos plyvající automobily značky Hyundai. Klusákovo zpracování nám předkládá osud vesnice v trochu dramatičtějším světle, než tomu bude doopravdy. Nicméně díky tomuto pojetí si můžeme položit otázku, do jaké míry by dnes vesnice měla být tvořena zemědělstvím a do jaké míry je souvztažnost vesnice a zemědělství jen přežitkem z minulého režimu. Svým zpracováním, které hojně využívá filmařských prostředků, aby dosáhl svého cíle (= zesměšnění Hyundaie s úlisným tiskovým mluvčím za zadkem), zachází s mistrovskou obratností. Aby ne, když tuto techniku (někdy ne příliš vhodně) si osvojil v Českém snu a míru. I samotní hlavní aktéři, na které zaměřil svůj objektiv kamery, tentokráte působí lidštějším dojmem než výstřední typy v Českém míru, kteří se předháněly v tom, z koho vypadne trapnější žvást. Na tomto díle Klusáka je sympatické, jakou cestou se vydal. Že zaujímá k tématu jasnější postoj a projevuje svou iniciativu. Pokud na této cestě vydrží, rád si počkám na další dokument.

Seriózní muž, jehož hlavní hrdina seriózním mužem tak docela není, dává připomínat na hořkobolné drama Muže, který nebyl. Coenové dávají protentokrát vale žánrovému rozpitvání několika postav najednou a od prvních okamžiků se zaměří na postavu jednu, na tu svou. Už od samého počátku je jasné, že Larry Gopnik by dost dobře mohl být ztělesněním morality, ovšem navzdory svému osudu musí dělat rozhodnutí a činy, které tak dobře nechápe a které jdou proti jeho naturelu. Je uzavřen ve své postavě, která má plno otázek. Už ze své podstaty jeho povolání fyzika ho předurčuje k tomu, aby na otázky dostával jasné odpovědi. Ovšem tyto odpovědi se mu nedostávají ani z jednoho směru a na Larryho útočí dál nové a nové otázky. Bratři Coenové brilantně popisují stav člověka, který nechápe a hledá. Vše předkládají na stříbrném podnosu, jasně čitelným rukopisem bez větších dramatických odchylek. Divák stejně jako postavy je kladen před otázky, na které hledá odpověď. Ovšem poslední záběry doznají stejného cíle, který potkal Larryho Gopnika...další otázky, na které myslíme, že známe odpověď, když v tom přichází otázky další a další.

Jak tak koukám na zdejší komentáře, abych zapadl, musím napsat buď sáhodlouhou analýzu, nebo to celé zhodnotit jednou větou. Hmm, ani jedno. Satanské tango bezpochyby bude patřit k mým hodně silným zážitkům z kina, při projekci jsem neusnul a myslím, že o sobě můžu říct, že jsem byl aktivním divákem, který o snímku a osudech jednotlivých postav přemýšlí. Ale stále se nemohu zbavit dojmu, že tolik natahovaná délka filmu má pouze experimentální opodstatnění. Když jsem přemýšlel nad jinými rolemi času v tomto eposu, nepřišel jsem na žádné rozumné vysvětlení, v němž bych si nemohl říct, že podobného cíle by nešlo dosáhnout i s kratší stopáží. A beru-li čas ve filmu jako experimentální hříčku režiséra, přijde mi 7,5 hodiny jako velká daň za jakousi zkoušku s divákem. Na druhou stranu dokážu ocenit inovační pokusy a jsem rád, že jsem si mohl díky Satanskému tangu prožít plnohodnotný filmový život s osudy maďarských osadníků, jejichž ošlehané tváře větrem a deštěm mluví za ně víc než jejich slova. Možná to je ten pohled, kterým Béla Tarr chtěl, aby film k divákovi promlouval, kdo ví.