Nathalie

You Will Believe a Man Can Fly...Jeden z nejšťastnějších dnů Jasona Reitmana prý nastal, když Clooney přijal scénář psaný přímo pro něj. Ryan je záletník, notorický bachelor, který žije na oblaku číslo devět a vzrušují jej dvě výzvy: dobytí bájné hranice nalétaných mil American Airlines a sex v letové hladině FL 125. Zatímco spousta mužů má problém vyletět z rodinného hnízda, Ryan má problém dosednout na zem, je totiž doma ve vzduchu, nepolapitelný pták s křídly businessclass, jehož letištní manévry a pro ostatní otravné rituály tvoří osu jeho života. Zemská i lidská gravitace ho tak trochu odpuzují, coby zákazník je loajální až za hrob a kartičky věrného zákazníka jsou pro něj totéž, co pro ostatní fotky dětí v peněžence. Trousí za sebou cynické hlášky jako oživlý Oscar Wilde, vypadá jako Cary Grant, neuznává závazky a s elegantní arogancí dává lidem padáka. Je moderní, ale na rozdíl od jiných není otrokem technologií, na elektronické řešení personálních věcí /výpovědi, rozchody/ má naštěstí staromódní názor a přes odstup od lidí ukazuje svou lidumilnou stránku, protože osobní kontakt považuje za nenahraditelný. Koneckonců, ve filmu to schytá jenom Myspace, ale dost vypovídá můj oblíbený Clooneyho citát: “I would rather have a prostate exam on live television by a guy with very cold hands than have a Facebook page.” Asi tak. Jakmile zaútočí Reitman se třemi postavami, které reprezentují rodinné hodnoty a soudržnost, náš hrdina správně dí, že je to otázka volby, nikoli povinnost pro každého. Zatímco mladá, technologiemi nekriticky nadšená, ale naivní kolegyně mu nutí svou verzi ideálního života a chce z něj udělat sympaťáka s plány do budoucna, krásná spolupasažérka s podobně rozlítaným životním stylem představuje jeho ženské zrcadlo. Jenže u muže vypadá nezávislost sexy, u ženy působí tak trochu jako znouzectnost. Clooney koneckonců lehce reprízuje svou postavu z Coenovic veselohry Intolerable Cruelty a zároveň hraje sám sebe. V polidštěné podobě, no kidding. Ačkoli je Reitman zjevně na straně plápolajícího rodinného krbu, je ochoten poskytnout druhé straně prostor pro žraločí strategie, prázdný batoh a život " v letu" a v zásadě, byť nerad, uznává, že některá divoká zvířata zkrátka potřebují svobodu a k ochočení se nehodí. Dost o tom vypovídá třeba porovnání scén: aféra na jednu noc je roztomile cynická a skvostně stylová, svatba působí jako nucené vlečení oběti k oltáři. Největší síla Up in the Air ale není George. A vlastně ani příběh krocení zlého muže. Jsou to Jasonovy dialogy: chytré, řízné, plné narážek a ironie, konverzační humor se satirickými hroty par excellence, umění špičkování dovedené k dokonalosti, v kině se tomu zasměje každý pátý člověk, ale pro mě definitivní důkaz, že Jason Reitman mi stejně jako Sofia Coppola ROZUMÍ. Smějeme se stejným věcem, všímáme si stejných maličkostí a pokládáme podobné otázky. Někdy si splníte sen sami, někdy Vám ho splní člověk, který bydlí tisíce mil daleko a o Vaší existenci netuší.(projekce) 90%

New York, město letmých setkání, místo, kde se z epizodické náhody stává poetická /MK/, jakoby se Velké jablko urodilo pro filmový materiál se svou pestrobarevnou směsku lidí, z nichž každý odněkud přišel. Nevyrovnaná, ale přesto dokonale souznící mozaika, která mě omámila (nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděla na plátně tolik sex. napětí jako u story Bradley Coopera), rozesmála (Eli Wallach je můj nejmilejší filmový staroušek a půtky s manželkou roztomile záludné) , rozněžňovala (dívenka z parku, co má tisíc otázek), rozplakala (Shia, Julie a tajemný pokoj nebo příběh jednoho portrétu), přemítala nad hrátkami scenáristů ( dvě rozkošně zlomyslné story se zapalováním ohněv venku, které mají původ v tom, že v NYC se musí kouřit před barem/putykou a především Prom Night story s komickou pointou) a mezi tím vším snílkovská dívka s videokamerou, která mezi jednotlivými částmi lehkonoze poletovala jako motýl na cestě mezi Central Parkem a Chinatown... 80% Cause everyone's your friend in New York City And everything looks beautiful when you're young and pretty The streets are paved with diamonds and there's just so much to see But the best thing about New York City is you and me

Dokonale didaktická antidrogová prevence, která ale tím, že nepoužívá otravné didaktické metody a svou pozorovatelskou pozicí, má na rozdíl od nich šanci zapůsobit, ideálně na druhý stupeň základky. Inu, verba movent, exempla trahunt. Rozhodně klobouk dolů před humanistickým nasazením, opravdovostí a časosběrnou vytrvalostí Heleny Třeštíkové, u níž necítím kalkul, ale s publikem složeném z homo sentimentalis nesouzním. Ale jak tady čtu v komentářích "syrové, drtivé, brutální, silné" - to jsem u Katky ani omylem necítila. Na rozdíl od školní besedy s narkomanem. Ale to mi bylo dvanáct.

Sumo sumárum: velká tuková revoluce v jednom malém filmu.

TOP 3: 1. Pocta Martymu 2. Pan Stark přijímá cenu za Holmese 3. Pan Žervé si dělá srandu z Gibsonova sosání a AnGelinina sběru sirotků

Existuje vůbec teoretická šance, aby se z člověka, který viděl film Herkules, nestal Herodes?

Byla jednou jedna (de)generace aneb kocovina z flower power. Nancy Meyers znovu posunula tachometr romcom na vyšší obrátky: tentokrát točí padesátku a šedesátku (ačkoli Martinově postavě může být šedesát jedna a půl i osmdesát devět, jsme přece v nestárnoucí Kalifornii) a mezi postelí a pekárnou uspořádala kurz pro ženy po přechodu s tématem Jak být rozvedený. Mammamiovsky rozjuchaná Meryl Streep explicitně vyjadřuje intimní touhy, exmanželsky skotačí s nesnesitelně samolibým a zároveň životem uondaným slabochem Baldwinem (jehož několikrát odhalené, notně zanedbané tělo působí jako repelent sexuálního apetytu) a před svými kamarádkami vede Vagina monology, zatímco architekt Steve Martin je v příběhu oním ideálem: senzitivní ťulpas, který své milované splní, co jí na očích vidí (a současně se podvědomě (správně) obává, že mu uteče za arogantním machem s citlivostí elektrické sbíječky) Místy to připomíná české zvěrstvo Líbáš jako bůh, s tím rozdílem, že funkci komického zcizujícího elementu má místo Bartošky John Krasinski. Nicméně dojem, že Poledňáková a Meyers uvízly v časové výduti, odkud loví umělohmotné postavy, slabé muže (muž je podle ní idiot nebo ňouma) a horují za právo starší generace na sex, ve mně zůstal, a to i přesto, že Hans Zimmer vykradl svůj soundtrack k Prázdninám, že jednotlivé, zejména situační vtípy místy fungují a po stránce herecké i vizuální je Pas si simple o několik set tříd výše. Vlastně není čemu se divit: takhle to dopadá, když romantické komedie točí osoba, která si hříchy mládí prožila v éře květinových dětí a volné lásky, vznikne American Pie pro duchodce:) P.S. Pařížské publikum hlasitě zareagovalo až v momentu, kdy se na plátně začalo žertovat na téma cizoložení po francouzsku. Tleskalo a smálo se. Asi samo sobě. České publikum se smálo asi čtyřikrát častěji.

Nejdriv jsem tipovala sedesatky. Pak sedmdesatky. Posleze jsem slevila na osmdesatky. A pak jsem uvidela YouTube a doslo mi, ze americky zapadakov a spravne vybrana clona umi nevidane. Brusle leti tryskem vpred, cas leti tryskem vzad a ja poletim tryskem znovu. Protoze jsem maniak do brusleni. Protoze me bavi travit cas s Ellen Page. Protoze Drew Barrymore nebyla takhle roztomila od E.T. Protoze hazim klice do obili. 90

Virtu? really?

Jingle bells, Arnold rulez, guilty all the way.