Film Heleny Třeštíkové je unikátním časosběrným dokumentem, mapujícím čtrnáct let v životě mladé narkomanky a jejího marného zápasu se závislostí. Proč začala brát drogy? Jak sama říká - chtěla se lišit. Píše se rok 1996 a tehdy devatenáctiletá Katka žije v terapeutické komunitě Sananim v Němčicích s nadějí na obyčejný život - touží mít přítele, jednou i rodinu. Happy end se však nekoná. Režisérka zaznamenává ve svém filmu rok za rokem Katčin sestup níž a níž na spirále krádeží, prostituce, fyzického i psychického chátrání, na spirále, přerušované jen občasným vzepětím naděje a odhodlání s drogou ... (zobrazit celý text)
Během celých závěrečných titulků bylo ve velkém sále Světozoru slyšet každičké šustnutí. Všichni najednou ztratili řeč a odvahu to strnulé ticho narušit. Příběh narkomanky Katky minimálně v jednom ohledu znepokojuje víc než osud Marcely a Reného: výrazněji akcentuje fyzickou proměnu protagonistky (kamera dlouze zabírá Katčinu tvář, několikrát při pohledu do zrcadla). V prvních minutách jsem odmítal uvěřit, že sleduji tutéž ženu, kterou zachycuje plakát filmu. Jak někdo může v průběhu čtrnácti roků zestárnout o třicet let? Drogy. Kde mohly u Marcely a částečně i u Reného panovat ohledně uměleckého záměru pochyby, zde je zjevný – varování. Zamýšlené školní projekce tomu odpovídají. Cenou za syrový dokument, který zachycuje i okamžiky známé jen z odvážnějších hraných filmů, bude nejspíše další debata nad filmařskou morálkou. Existuje nějaká hranice, kdy „nečinné“ natáčení cizího utrpení přestává být etické? Neměli bychom ovšem přehlédnout, že stejně jako člověk (zpravidla) dobrovolně začne brát drogy, nechala se Katka s Láďou a později Romanem také dobrovolně natáčet, což jí navíc poskytlo určitou výlučnost v rámci narkomanské komunity. Velmi vítaným prvkem, který jsem u předchozích časosběrných projektů postrádal (nebo si alespoň nevzpomínám, že by v nich byl přítomen), je zaznamenání reakce dokumentovaného po zhlédnutí sebe samého. Pobídnutí k sebereflexi je z pozice filmaře, nikoliv osobního přítele, asi tím nejzáslužnějším možným činem, jež zároveň mnohé ospravedlňuje. Apendix: Když vás po tomto dokumentu přepadne na Hlavním nádraží chuť na kávu a nebudete-li chtít, aby vás přepadl i někdo jiný, asi zvolíte jiný podnik než Fantovu kavárnu. 80%
Oproti původnímu dokumentu V pasti, v němž byly převládající emocí solidarita a naděje, jsem po celovečerní verzi zanechán s určitou formou rezignace i zhnusení. Lítost nad bojující myslí se kamsi vytratila, zbyl jen devastující pohled na rozkládající se tělo (mnohokrát jsem si vybavil Aronofského Requiem za sen). Úpadek a rezignace hlavní hrdinky potlačuje i odstup Heleny Třeštíkové, když v závěru dokumentu zkouší "příběh napsaný životem" alespoň trochu vyretušovat vlastní iniciativou. Drobný přešlap proti dosavadně výtečně vedenému "časosběru". Je to ale jen důkaz o drtivosti téhle "drogové romance", zřejmě jedné z nejsilnějších a nejsyrovějších podob závislosti a sebezničení. Po skončení projekce jsem měl pocit, jako bych se hodinu a půl válel v hnijících odpadcích. Lítost je asi to poslední memento, co za příběhem Katky zbývá... Možná právě tohle mi paradoxně trochu překáželo – že už to není očekávání katarze, ale jen jedna velká krize.
Dokonale didaktická antidrogová prevence, která ale tím, že nepoužívá otravné didaktické metody a svou pozorovatelskou pozicí, má na rozdíl od nich šanci zapůsobit, ideálně na druhý stupeň základky. Inu, verba movent, exempla trahunt. Rozhodně klobouk dolů před humanistickým nasazením, opravdovostí a časosběrnou vytrvalostí Heleny Třeštíkové, u níž necítím kalkul, ale s publikem složeném z homo sentimentalis nesouzním. Ale jak tady čtu v komentářích "syrové, drtivé, brutální, silné" - to jsem u Katky ani omylem necítila. Na rozdíl od školní besedy s narkomanem. Ale to mi bylo dvanáct.
Na volné trilogii, ve které se Helena Třeštíková vrací ke konkrétním "případům" (přiznejme si, že na ty filmy nechodíme kvůli těm osobám, o nichž pojednává, ale kvůli tomu, abychm viděli, jak "nevyzpytatelnost života překoná mnohé fikce" a abychom si potvrdili přednastavený názor), mi přijde nejpozoruhodnější práce s pojímáním času. Nejde o to, že všechny filmy jsou časosběrné dokumenty, které jsou sestřihem ohromného množství materiálu, kdy je nutné si domyslet elipsy a pozastavovat se nad neovlivňováním dokumentovaného "materiálu", ale že i přes svou časosběrnost ukazují vliv času na jedince. Zatímco Marcela dráždila svou pasivitou a ukazovala, že na některých jedincích se změna režimu výrazněji nepodepsala, když je samotné širší společensko-kulturně-politický kontext nezajímá, a René byl ukázkovým příkladem neschopnosti se adaptovat na změnu režimu a okolnosti o světě za mřížemi jsme se spolu s titulním představitelem dozvídali prostřednictvím médií (televize a knih), tak Katka nabízí vyloženě fyzický zážitek, který je dán tím, že sledujeme, jak se na nenapravitelné narkomance podepíše čas. Toto pozorování rozpadu je ale narušováno kýčařskými výjevy čvachtání se v potůčku (neuvěřitelně laciná symbolika), ve kterých čas jde dál, jenom hrdinka zůstává stále na místě, a výrazným zasahováním do osudů pozorovaného objektu (kdo že jí to zajistil tu doktorku?, kdo že jí platí za to, že se nechá dokumentovat?, kdo že to neukazuje souvislosti - shánění drogy, zajišťování peněz na ni nezákonnou činnosti?). Z ostatních hodnocení a komentářů jasně vyplývá, že jde o "zážitek". Otázkou je, jestli důležitost dokumentu spočívá pouze v tom, že je vhodný do škol jako nedidaktická pomůcka, nebo nás nutí přemýšlet, přehodnocovat názory a zaujmout nějaké stanovisko. Obávám se, že ne; jde - v lepším případě - o fascinaci z rozpadu, resp. - v tom horším - kýčovité dojímání se nad vlastní empatií.
U sledování dokumentů si vždykcy říkám, jakou náturu jejich tvůrci musí asi mít: silnou. Hodně silnou. Zaznamenávají až neskutečné příběhy a nemohou do nich nijak zasáhnout, nijak je ovlivnit. Jen se na to dívat a obraz předávat ostatním. Helena Třeštíková patří mezi ně - kouká na třicetiletou Katku, která si do břicha, v němž roste nový tvor, píchá heroin a nekomentuje to. A já ji za ty časosběrné výjevy obdivuju. // Čtrnáct let ze života narkomanky Katky je vtěsnaných do 90 minut působivé podívané. Nedalo by se ani spočítat, kolik hektolitrů Katka vybrečela. Ale přitom nevyvolává soucit... Pláče sama nad sebou. Uvědomuje si, co MUSÍ udělat... ale taky si uvědomuje, že na to zkrátka nemá. Katka je ztracený případ (a je stále V pasti, jako tomu bylo před několika lety). Ale tento dokument ztraceným rozhodně není.
Marcela byla zlomená žena, které život naházel klacky pod nohy a nešlo ji nelitovat. Katka je naproti tomu kráva, která si život ničí čím dál víc zcela vědomě a dobrovolně, a ani se nesnaží s tím něco dělat, a nelitoval jsem ji ani v nejmenším. Narozdíl od Terezky (její dcery (*2008)) - doufám, že ten film nikdy neuvidí. Film je s přibývajícími minutami stále více ubíjející a lze ho sledovat pouze s notnou dávkou cynismu. Uvítal bych více záběrů z Katčiných mladších let, kde bysme se dozvěděli, jak a proč vlastně do závislosti spadla. Většina stopáže je ale z posledních tří let, kdy už je z Katky naprostá troska a zrůda, neschopná ze sebe vymáčknout smysluplnou větu. Jako varování před drogami to asi fungovat bude (a určitě bych to pouštěl dětem ve školách), ale dospělým platícím divákům film nic nového neřekne._______dodatek: po malé úvaze nakonec hodnocení zvyšuji na 4, protože narozdíl od dost zbytečného filmu o zapomenutelném debílkovi jménem René má tento film nějaký smysl.
Kdyby to byl celovečerní hraný film, budu mu vyčítat útočení na diváka otřepanými klišé a příběhem se stokrát viděnou zápletkou. Zajímavé, jak skutečný život může být občas klišovitý a Katčin život (v tom nejhorším slova smyslu) nepřekvapivý. Dokonalá ukázka o špinavém, bídném a svým způsobem zbytečném životě závislých lidí a o úpadku jedné sympatické lidské bytosti až na to nejhorší dno.
Vzpomínam, jak jsem před deseti nebo kolika lety chodil se skolou na protidrogove besedy poradane jistym tenkrat malo znamym aktivistou Pavlem Bemem. Korme toho, ze tam par znamejch lidi reklo nejaky vesely historky a nekdo z divaku napsal par sprostejch dotazu, to byla trapna nuda, jejiz jedinej ucinek byl, ze jsme se ulili z vyuky. Skoda, ze neco jako Katka nenatocil nekdo driv, protoze tenhle film je dokonale depresivní i působivej a minimalne 95% lidi odradi. Driv mozna mohl zachranit i Katku samotnou, ted uz ji asi nezachrani nic.
Tenhle film člověka dokáže znechutit a co hlavně, zůstane mu dlouho v paměti. Katka samotná vzbuzuje směs nejrůznějších i protichůdných pocitů. Člověku je jí skoro líto, je to prostě chudák holka, která si drogama už úplně odvařila mozek, na druhou stranu si za to přece může sama, no ne? Kdo ví, jak je za její stav zodpovědná výchova a prostředí, ve kterém vyrůstala, ale nakonec si za to každej vždycky může sám. (Čímž neřikám: "mně by se to stát nemohlo." To rozhodně ne). Ona je navíc přesně ten člověk, kterej se ze závislosti prostě nikdy nedostane, protože na to má moc slabou vůli. Ta i kdyby nefetovala, tak by se asi mohla stát objektem nějakého dokumentu o flegmaticích, no ale skončila v drogách a to spolu s její laxností vytvořilo smrtelnou kombinaci, od které už se asi neoprostí.
Z těch tří filmů trilogie Marcela-René-Katka se mi tento zdá být nejsilnějším, přičemž za kritérium silnosti jsem ex post zvolil čas, který jsem strávil koukáním do levého horního rohu sálu biografu Scala (Moravské nám. 3, Brno, 602 00, GPS: N 49° 11.832 E 16° 36.501 :-) ), tedy koukáním do míst, které zaručovaly, že zorné pole mého zraku bude v dostatečné vzdálenosti od plátna... U Katky to bylo zatraceně často... Nemám nervy na souvislé sledování lidských trosek, kterak si píchají do žil jedy a procházejí úděsnou fyzickou i psychickou proměnou. Zvláště, když kamera až nepříjemně zabírá detaily propadlých tváří, špinavých rukou apod. Nemám na to nervy, ale na druhou stranu rozhodně nechci přivírat oči a předstírat, že ten problém tady neexistuje, hrát citlivku a mrtvého brouka. Tento film patří do škol a jeho jednoznačným cílem musí být poukázat na důsledky mladických diacetylmorfinových experimentů a dalších podobných nerozvážností. Po řemeslné stránce nelze filmu opět nic vytknout. Časosběrná metoda je úžasná věc a v tomto případě také mnohonásobně zesiluje účinek na diváka. Film mi vyznívá pesimisticky a bezvýchodně. Katka je v pasti drogové závislosti a nemůže z ní uniknout. Divák, který nemá její zkušenost si může ťukat na čelo a nechápat, nicméně Katka naopak nemá zkušenost normálního člověka a droga je pro ní vším. Nic jiného nemá, neumí... Bez drogy by jí čekalo neznámo, kterého se musí podvědomě hrozně bát. Nehledě na příliš silnou fyzickou závislost. Začalo to slastí po prvním píchnutí, teď už si píchá jen a jen aby ji nebylo zle... Divák se může nad Katkou pohoršovat, ale ta je už v podstatě za své činy neodpovědná... Film má sice otevřený konec a možná bude v budoucnu následovat pokračování, nicméně dá se odhadnout, že happyend je v některých případech nemožný...
Z trojice Marcela-René-Katka určitě nejsilnější a nejdepresivnější kus. Fragmenty ze života feťáků a squatterů, běžně vídané v ulicích velkoměst, tady tvoří jen vstupní bránu do míst, kam se v životě pravděpodobně nepodíváme.. a nechceme podívat. Třeštíková stvořila až do řitě vraženou sondu sebedestrukce, spíše fyzickou, než psychologickou nebo emocionální, ačkoliv dobrou náladu rozhodně mít nebudete. Zachytila tvář drogového démona a stoicky natáčí ženu, která si i krátce před porodem vráží jehly kam může. Bezradnost feťáků, kteří obvykle o konci s drogou dokáží jen mluvit, špína jejich světa a nastávající matka, která má v průběhu těhotenství i po něm ke své dceři jen tak "blízko", jak jí to dovolí fet - to vše tady hraje prim. Hnusný film. 9/10
