Payushka

Je to hodný taťka od rodiny, řeknete si. Fajn chlap, kterýmu ale nevadí pašovat drogy do ulic, kde si je může píchnout třeba i spolužák jeho vlastních dětí. Zásadnější vyprofilování postav ve filmu nemá moc místo. Jsou jednoduše rozděleny na ty hodné a zlé, dojde i na klišé, kdy jeden druhého očekávatelně podrazí, a myšlením spadají do kolonky "vidlák, který neřeší to, co se stane, až se ráno vzbudí".

Nápad to není zrovna dvakrát originální. Na osudech a příbězích jedné obyčejné rodiny ukázat, jak se Československo a následně Česká republika změnily během posledních třiceti let. Jenže pokud máte nadmíru sympatickou obyčejnou rodinu, která je vám i lecčím blízká, máte vyhráno. Tak postupuje Soukromý vesmír první polovinu svého děje, kdy divák nadšeně poslouchá popisy táty rodiny – především jeho komentování politiky stylem “my jsme měli důležitější věci na práci, stavěli jsme dům”. Když se ale snímek zaměří na jejich rozmazleného syna, už ztrácí důvod, proč by ho měl někdo sledovat. Koho by bavilo pozorovat osudy polo-anarchisty, který žije strašně nezávisle, ale přitom by bez peněz rodičů na tu svoji marjánu neměl…

Martin Scorsese přišel s dost netradiční myšlenkou (alespoň v Hollywoodu). Děti jsou také inteligentní diváci a nestačí jim jen animovaná 3D veverka. Nestačí jim vizuální stránka, chtějí také příběh či postavy, se kterými se můžou ztotožnit. A mají rodiče, kteří s nimi nechtějí chodit do kina jen z donucení. A tak natočil nesmírně chytrý dětský film, který si užije i rodič a jeho přesah ocení zase dědeček s babičkou. Snad jen by nemusel diváka vláčet dlouhým úvodem a mohl by ho bez problémů hodit do příběhu hned na začátku.

V českých televizních vodách nejsou Mupeti moc známí. Sezame, otevři se sledovalo méně dětí než Večerníček, a tak se nejde divit tomu, že tuzemsko nekopíruje obrovský úspěch v Americe. Zatímco zaoceánští kritici nešetří chválou a sázejí nejvyšší hodnocení jedno za druhým, Češi jsou střízlivější. Čím to? Bohužel není film ani moc kvalitní, jako spíše vzbuzuje nostalgické pocity v těch, kteří na show vyrostli.

Sam Worthington přibral a nasadil look taťky od vedle. A docela mu to vychází. Tentokrát i vypadá, že zřejmě umí hrát, a dokáže v divákovi vzbudit jakési sympatie. Jeho brácha Jamie Bell ho ovšem přehrál, a to nemusel znovu baletit (nebo snad…?). Muž na hraně by byl výborný film, který sám sebe nebere úplně vážně, pokud by mu to vydrželo až do konce. Jenže jakmile někde použijete scénu "já jsem tvůj otec" a dotyčný nemá černou helmu, pohybujete se na tenkém ledě, který velice pravděpodobně praskne.

Díváte se na rozjuchaný plakát několikrát projetý Photoshopem a říkáte si, že Signál možná bude příjemná oddychová komedie. Jenže ouha. V polovině snímku se humor lehce přiškrtí a až do konce spíš dosípává, doprovázen dramatickými prvky. Jakmile ale pro nějaké drama nebudujete psychologii postav už od začátku a myslíte si, že bohatě stačí "Bolek Polívka se tváří smutně", pak z toho vyjde něco nepříjemně polovičatého.

Stud určitě není film pro každého. Stejně jako v Hladu se zde setkáme s táhlými záběry, kdy se jen nabízí údiv nad tím, jak si herci dokázali zapamatovat tak dlouhé repliky. Zároveň ale takové záběry mírně unavují a zpomalují tempo celého snímku. Kdo se však přes to dokáže přenést a nebo se zaměří hlavně na herecké výkony a podprahové sdělení o zoufalství jednoho člověka (nebo snad celé generace?), užije si čiré umění.

Stačí se zamyslet nad rozvržením obou hlavních postav. Reynolds hraje zoufalého agenta CIA, jenž by se rád něco naučil, jenže to by nemohl sedět na zadku v tajném vězení bez vězňů. Washington je pak bývalý agent, který roznáší špínu na své ex-kolegy a prodává ji za tučné sumy. Už teď tušíte, že Reynolds zřejmě k nějaké té praxi přijde a že Washington nebude tak špatný a zlý, jak se o něm tvrdí. Charaktery jsou jasně načrtnuté už v prvních momentech filmu a divák přesně ví, jak se budou jejich osudy dál ubírat. Neexistuje překvapení nebo originalita. Bohužel ale ani jakákoli chemie mezi oběma herci.

Můj týden s Marilyn jde odlišnější cestou než velkolepé životopisy. Razí názor, že povahu člověka poznáte spíš z jednoho týdne, kterému se film intenzivně věnuje, než kdyby vám jako encyklopedie předkládal jednotlivé události v životě osobnosti. Tím pádem je svěží, neúnavný a v lecčems více obohacující než klasický životopis. Nemusel by ale z Marilyn dělat modlu a nejlepší herečku světa…

Pokud se plánujete podívat na film Tohle je válka!, musíte počítat s několika základními prvky. Logika tu neexistuje. Nečekejte realistický náhled na život agentů CIA. Připravte se na předvídatelnost a nespravedlivý konec. Kupte si popcorn a nehledejte ve filmu narážky na francouzskou novou vlnu. McG natočil to, co mu jde. Odlehčenou ztřeštěnou komedii, která si uvědomuje svou vlastní stupiditu, ale i právě díky tomu dokáže pobavit.