Payushka

Veškeré pocity a myšlenky musíme kromě dialogů odtušit i z výrazu herce. A tady bohužel Pattinson selhává a strhává s sebou tak trochu i celý snímek. V předchozích filmech mu jeho otupělý pohled a lá nerušte, právě sním pomohl. Jakožto upír získal vhodnou tajemnost, v Nezapomeň na mě pak vystihl prototyp rebela, který ale tím vším pouze skrývá citlivé srdce. Jenže tady kvůli svému stagnujícímu hereckému projevu vytváří barikádu mezi sebou a divákem. Občas je atmosféra ale natolik uvěřitelná, že i Pattinsonův zasněný pohled zničehonic vypadá adekvátně. A navíc ukáže nahé půlky, takže se nedá úplně říct, že by pro film nic neudělal.

Neeson nejen tím, jak hraje, dokazuje, že nikdo (ani tlupa dvaceti vlků) si s ním nebude vytírat zadek. Možná má zpočátku nějaké pochyby o svém životním údělu, v průběhu filmu si ale uvědomí, proč na světě vůbec je. Flashbacků je naštěstí málo, a když už jsou použity, s citem je u nich absolutní ticho, které dokáže na diváka zapůsobit často mnohem více než hlasité výbuchy. Škoda jen, že vlci jsou postupem děje vykresleni spíš jako chladnokrevní zabijáci (a logicky tedy záporáci).

Pro mě osobně byly paradoxně nejzajímavějšími pasážemi Železné lady ty, kdy dáma už v žádném případě není z oceli a spíš se jen zmateně šourá po obrovském domě. Takhle totiž zahrát člověka se stařeckou demencí, to chce nejen kuráž a talent. Jakmile se ale chce film věnovat historickým souvislostem, je bohužel trochu epizodický. A navíc ve snímku o významné političce zobrazit pouze její klady není úplně košér. Meryl Streep však dokáže i tohle zastínit.

Postavy Čtyř sluncí jsou opět ztroskotanci proplouvající horko těžko životem. Za některou smůlu si můžou sami, jiná je jen vyloženě výsledkem souhry náhod. Bohdan Sláma natočil to, co už několikrát předtím, pořád to ale má své kouzlo, nádhernou kameru a příběh tak trochu bez pointy. Takhle nějak vypadá umění po česku.

Nešťastná parta bohémů se snaží za každou cenu žít po svém. Jenže jak jim naruší jejich běžné počínání žena, která navíc brzy onemocní, jako by tihle pánové začali postupně dospívat. Dojde jim, že ač se můžou sebevíc přetvařovat, peníze jsou holt potřeba (a dá se za ně koupit i zdraví). Kaurismäkiho černý humor nemusí být každému blízký a černobílé zpracování působí v dnešní době netradičně a některé diváky může uspávat, Bohémský život ale pořád patří k tomu nejlepšímu z režisérovy tvorby.

Takováhle deprese na vás dost možná dýchla naposledy u Requiemu za sen. Z filmu vyzařuje bezbrannost, lítost, ale zároveň neuvěřitelná síla. Po odkoukání si nejeden divák bude lámat hlavu, jak někdo dokáže vést takový boj jedince proti davu, ale neunavit se k smrti. Snímek ovšem zrežírovala žena a hlavní postavou je nešťastná matka, a tak je možné, že pánské publikum se nevcítí do vyčítavých pohledů Tildy Swinton jako jejich křehká (a po zhlédnutí ještě křehčí) polovička.

V době, kdy jsou kina plná takzvaných filmů pro muže, přichází skutečný a nefalšovaný zástupce. Pryč s vyvaleným poprsím a snahou zavést nevěru jako nutnost pro každého. Okresní přebor je plný vulgarismů, piva, fotbalu a upřímného humoru. I když jste nikdy neviděli seriál, i když nejste sportovní nadšenci a i když vám není tolik let jako hlavním postavám (40 a výš), pobavíte se. Možná film nemá potenciál bodovat v zahraničí, naopak ale něco tak správně českého tady už dlouho nebylo.

Kromě snesitelnějších fekálií a ryze sexistických vtípků humor Prciček dozrál. Najednou se divák přistihne, jak se směje celkem inteligentním hrátkám se slovy nebo si užívá precizně načasovanou hlášku. To tu dosud nebylo a Školní sraz díky tomu získává velké plus oproti svým předchůdcům – připadá vtipný i divákům, kterým už není -náct.

Stephanie Plum je neskutečně roztomilá dáma. Roztomilá se v tomto případě rovná nešikovná. Není schopná si během půl roku najít práci. Když jí nové zaměstnání najdou její rodiče, ke kterým chodí vyžírat ledničku (neumí totiž vařit, jak roztomilé), ani zde se nepřizpůsobí. Neumí si najít partnera, a když už se zamiluje, jde o muže, který ji v jejích 17 letech odpanil na zemi v pekárně a pak jí už nezavolal. Romantika hadr.

Spojení Jiřina Bohdalová a film o rozverném stáří už na první pohled nezní lákavě. Zvlášť pro ty, kteří považují artrózu za sci-fi a ani si neumí představit, jaké to s nimi bude za padesát let. Paradoxně ale Vrásky z lásky umí oslovit nejen jednu cílovou skupinu. Sice se pořád díváte na skotačení dvou důchodců, zároveň se ale naivnímu humoru s chutí zasmějete. Navíc má Jiří Strach skvělý cit pro atmosféru a práci s herci, a tak peníze za tenhle film ani nemůžou být vyhozenými z okna.