claudel

Rozhodl jsem se trochu prozkoumat filmografii Rubena Östlunda. Po zhlédnutí Čtverce jsem nabyl dojmu, že jde o kreativního a pozoruhodného režiséra. Nejdříve jsem si zvolil V moci davu, čímž jsem se vrátil lehce do období vysokoškolských studií, konkrétně sociologického semináře, jejž jsem považoval za jeden z nejlepších předmětů. Jednou jsme hovořili dlouze o davu a jeho síle, moci, agresi a mnohdy nevysvětlitelné energii a patologii. V tomhle filmu jsme měli možnost vidět spoustu názorných ukázek, nejvíce mi uhranula scéna s dvěma čárami ve škole - mnul jsem si oči, říkal jsem si, zda nejsem unavený anebo už mám slabší zrak, až mi došla pointa. Ostatně učitelka ve mně vyvolávala nejvíce ambivalentní pocity.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 13. Pomalou Rosalie to začalo, zběsilým Royal Hotelem to skončilo. Můj poslední film na festivalu běžel svižně od začátku do konce a i když byla drtivá většina stopáže zaměřena na jeden zaplivaný bar, kde se bezuzdně chlastá a oplzle kecá, nemohu říct, že bych se nudil. Samozřejmě by z toho mohl vzniknout úplně jiný film, anebo ještě větší bláznovina, avšak Kitty Green má právo si to pojmout po svém a buď se líbí nebo ne. Mně se to v zásadě líbilo, i když bych to sám pojal zvláště v poslední čtvrthodině dost jinak.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 12. Jessicu jsem bohužel neviděl naživo, na projekci se objeví, až budu sedět v letadle. Na plátně mě opět potěšila a přesvědčila o tom, že je jedna z nejlepších hereček na světě. Velmi těžkou roli osudem zkoušené ženy, jež svým chováním ovlivňuje především svoji dceru, zvládla opět bravurně. Zajímavého parťáka si vedle ní střihl Peter Sarsgaard v roli, jakého jsme ho snad ještě neviděli. Psychologické drama o životních traumatech, které může překonat jedině láska?!

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 11. "Spousta jeptišek kouří a spousta děvek se modlí"...Dočkal jsem se pětihvězdičkového filmu a moc bych mu přál, aby získal hlavní cenu. Název trochu svádí k filmu o lásce, ale jak řekla Isabel Coixet na tiskové konferenci, její filmové dílo je spíše pěstí do břicha. Pojmenoval bych jej jako film o tom, co všechno jedna žena vydrží a přitom nepřijde o rozum. Od začátku do konce vynikající a dechberoucí i v mnoha detailech. Jemná a něžná Nat versus nehostinný dům s nenávistným pronajímatelem, cizí prostředí v zapadákově někde v La Rioja, zanedbaný a utýraný pes coby nevyžádaný dárek a do toho přijde obr s přezdívkou Němec s "nabídkou, jež se neodmítá". Největší filmový zážitek v San Sebastianu se vší krásou, něhou, vášní, bolestí, zmarem i nadějí. Mads Mikkelsen získal v Laie Costě silnou konkurenci v závěrečné taneční scéně.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 10. Když jsem studoval program festivalu a dozvěděl se, že zde bude promítán nový film v titulní roli s Danielem Auteuilem, neváhal jsem ani vteřinu. Un Silence okamžitě představoval prioritu, která mi nesmí uniknout. Mí oblíbení Francouzi s mým nejoblíbenějším francouzským hercem opět nezklamali (nutno samozřejmě podotknout, že film byl natočen v koprodukci s Belgií a Lucemburskem). Zvolili si zatraceně těžké téma, které není příjemné nikomu. Naštěstí bylo podáno tuze decentně bez jakýchkoli explicitních scén. Nejdramatičtější scéna filmu byla navíc natočena za zvuku jemné hudby, aby bylo násilí co nejvíce potlačeno a diváka nerozrušovalo. Daniel Auteuil coby komplexní herec se obtížné role zhostil tradičně na výbornou, musím však taktéž vyzdvihnout výkon Emmanuelle Devos v roli tiše trpící matky.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 9. Tak konečně jsem na festivalu přičichl také k místní tvorbě. Myšleno místní - baskické. Režisérka sice pochází z Katalánska, ale mezi herečkami nalezneme rodačky z této hrdé země. Celý příběh se odehrává v Baskicku a částečně v jihozápadní Francii, kde Baskové ostatně rovněž žijí. Je úsměvné, kolik známých seriálových herců a hereček jsem již zde ve festivalových snímcích viděl. V tomto případě je z hereckého ansámblu jednoznačně nejznámější hvězda Papírového domu. A v roli utrápené maminky hlavní hrdinky je k nepoznání. Jsem rád, že jsem si zrovna tenhle příběh vybral, zase jsem se něco nového dozvěděl, ostatně jako spoustu už od prvního dne, kdy se v Baskicku nacházím. Je zřejmé, že na režisérské stoličce seděla žena, záběry jsou citlivé, erotika umělecky pojatá, je to natočeno tak, že by to stěží nějaký muž svedl. Obě hlavní představitelky vyzařují správnou mladistvou energii, elán a nesmírnou sílu v těžkých okamžicích, v nichž se ocitají. Dominují ženská témata, která jsou však i v dnešní době pořád aktuální, stačí se podívat k některým našim sousedům...

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 8. Zvolené téma se mě osobně dotýká, ale bylo tak chladně podáno, že jsem celému příběhu byl na míle vzdálen. Pořád jsem čekal, kdy se výborná dramatická hudba setká s dramatickým gradováním příběhu, ale to se nedostavilo prakticky nikdy a ve mně tak spíše převládlo zklamání z obsahu. Nejvíce se mi líbila postava Elizabeth v podání Natalie Portman, dlouho jsem ji nikde neviděl, pokud pominu Thora, o to více jsem si díky tomu mohl vzpomenout na její slavné role. Julianne Morre je samozřejmě také tradičně výborná a překvapila mě vedlejší role Charlese Meltona známého díky Riverdale. Snímek, který by si zasloužil více silných emocí, protože ty by měly být základem pojednávaného příběhu.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 7. Film plný rozchodů, rozvodů a milostného trápení. Naštěstí tvůrci dokázali všechny smutné a bolestné scény vždy následně náležitě odlehčit humorem, vtipem, narážkou. Trudný pocit však zůstává a mě osobně neopouštěl během celé stopáže. Na rozlučku se svobodou, jež je ve snímku vylíčena, bych asi nikdy nedokázal odjet.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 6. Energický a rychlý začátek, který náhle zastaví tragický střih, pak vše zpomalí a potemní. Film ale energii opět nabude, přesto působí dost civilně, citlivě a komorně. Na debut velmi dobrý počin kolumbijského režiséra a scénáristy a já debutům vždy hodnocení trochu zvedám.

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 5. Tento film není možné sledovat v unavenosti nebo vyčerpanosti. V podstatě jde o tříhodinovou konverzačku v divadelním pojetí. A pak už je jen na nás divácích, jestli nás ta konverzace a zvolená témata baví nebo ne. Hodně zvláštní byla druhá část, kde neustále někdo s někým telefonoval, těch telefonátů bylo bezpočet. Když si všechny čtyři části poskládám, musím se ptát, co nám tím vším chtěl Cristi Puiu sdělit. Možná šílenost a zmatek, které nás provázely v době pandemické.