Faidra

Kleopatřina úvodní slova v komentáři bych s dovolením trochu pozměnila. Když se k vám slečna Depka nakýbluje, jsou jí nějaký pozvání zcela u...kradnutý a její úvodní slova zní nějak takhle: "Čau, jmenuju se Deprese, mám tě moc ráda a budu tady s tebou bydlet. Hele, určitě ti nebude vadit, když si tady udělám takovej malinkej pokojíček jenom pro sebe a vystěhuju pár blbostí, my si přece spolu vystačíme, nemám pravdu? Takže mazej, Radosti, kdo je na tebe zvědavej! Vodprejskni, Spánku, seš beznadějně nemoderní! Naděje, ty seš taky pěkně sto let za vopicema, padej! Štěstí, stejně seš hmyz jenom pozlacenej, takový šmuky tady trpět nebudu! Energie, jestli se nevystěhuješ do zítřka sama, tak si mě nepřej! A vy, Záliby, akorát kradete čas! A ty mě tady taky neštvi, Apetite, stejně je každej s BMI nad 15 beznadějně out! Tak, to bysme měli. Co na mě tak koukáš? Že jsem ti nedala na výběr? Ale houby, se mnou máš takovejch možností! Provaz, prášky a chlast, žiletku, ruskou ruletu s šesti kulkama v zásobníku, nebo co takhle vyjít si na menší procházku? Z balkónu šestýho patra, chachacha! Ale jestli chceš jenom obyčejnou, staromódní simulaci pekla na zemi, tak si nedělej starosti a klidně jenom lež s ksichtem v polštáři, já se o všechno postarám. A tvoje okolí mi s tím pomůže, koukej, už se sem trousej a říkaj ti, jak se máš sebrat a bejt v pohodě. Kdyby ti blbci věděli, že to je jak říkat beznohýmu, aby se šel proběhnout, ale my to víme a bude to takový naše malý tajemství mezi námi děvčaty. A teď to pořádně rozjedem!"

Z předpeklí vypuštěný Ralph, nevidoucí anděl Emily, (ne)spoutaný gurmán Lecter, povinně traumatizovaný Norton, William Blake a tygr, tygr planoucí lesem černým za noci. Kousek, kterému Scottův Hannibal stěží funí na záda skrz náhubek...

Lososovi je souzeno přesunout se ze sladkého do slaného, pak putovat tisíce kilometrů, začasté při té příležitosti končit v tlamách medvědích i lidských, jedinkrát si vyměnit genetickou informaci a zemřít. Zatím to vypadá, že podobný osud potká i snímek nejen o jejich adaptabilitě v poušti, ale nerada bych, aby dopadl jako ryba na suchu, protože přehradu vybudovanou z tak nesourodých prvků jako melodrama, romantická komedie a politická satira překonává skokem nadmíru ladným. I když ani ne tak zásluhou nesourodé dvojky roztomile ichtylského ichtyologa a Emily coby chodícího oxymóronu - výkonné byrokratky, jako díky bezkonkurenční Kristin, která podle všeho navštěvuje stejný klub jako sir Humphrey Appleby...

Víte, co dělal Chuck Palahniuk, než napsal Klub rváčů? Byl vzteklej. Víte, co dělal Mudr. John Watson před jistým osudovým setkáním? Podtrženo sečteno, zatímco jeho přátelé byli vesměs mrtví nebo missing in action, he was missing action. Stačila ovšem jedna nevinná otázka a zatímco u jiných osudových setkání zpravidla zní: "U tebe nebo u mě?", tady zněla: "Afghánistán nebo Irák?" Odvysílaná Study in Pink je sice po všech stránkách modernější, osobitější, stylizovanější a elegantnější, postrádá Sherlocka v riflích a obsahuje nejzásadnější dvojku seriálu (Mycrofta a deštník), ale už tady je ten ohromný potenciál cítit až na kontinentu a já si marně lámu hlavu, co brání našim TV stanicím natočit něco podobného. "Idiots," zněla by nesporně Sherlockova odpověď.

SPOILER Faidra k manželovi po zhlédnutí: "No, musím říct, že remake byl o něco lepší. Seber si tu čelist z podlahy, miláčku, chci tím říct, že tam upálili Nicolase Cage zaživa."

Ano, Tony Stark je arogantní, rozmazlený a poživačný ochlasta a děvkař... a proč to všichni říkají, jako by na tom bylo něco špatného? Podstatné je, že má srdce na pravém místě, tedy s menší dopomocí, a s pomocnou rukou na konci vlastního ramene je už maličkost změnit se z neřízené střely ve střelu s dalekým dosahem. Kterážto střela vítězí na body dokonce i s Miss Unylost Paltrow, která z toho šoku dokonce začne předvádět cosi jako city. Jen kdyby akční scény měly šťávu těch pracovně-tokavých, ale dám na maminčinu radu, že člověk nemůže chtít všechno. Ale třeba už změnila názor - koneckonců, svoje původní doporučení, že nemám potlačovat své emoce, taky po čtvrtém rozflákaném talíři a druhém spolužákovi odvezeném na chirurgii odvolala.

Při vší úctě, ani čekání na Godota není taková nuda jako četba místních komentářů, zabavilo mě akorát tipování, který uživatel bude pobouřeně kázat proti homofobnímu ladění snímku a kterému bude naopak stříkat homofobie z pera, ehm. O těch druhých si myslím své "své" = "když mi něco nevoní, nestrkám do toho nos ani jiné orgány"), k těm prvním jen tolik, že označovat Cruising za homofobní propagandu znamená zaměňovat symptom za příčinu, což je, jak každý medik ví, základní chyba k diagnóze, vedoucí časem k nevyhnutelnému exitu. Ve výsledku je totiž daleko zhoubnější trvat na tom, aby se jisté věci zobrazovaly výhradně v pozitivním světle, protože pozitivní diskriminace nepřestává být diskriminací, zato je velice účinnými klapkami na očích, které zužují zorný úhel do tunelového vidění, a že je něco dobré pro drožkářskou kobylu ještě neznamená, že je to dobré pro lidské mraveniště. Tím, co staví Friedkin na pranýř, je naše netolerance a potlačování všeho, co se nám nehodí do krámu, do tmy, a naši následnou fascinaci tmou, kterou jsme sami způsobili a přesto fňukáme, že nám někdo zhasl. Jenže jak zpíval Johnny Cash, What's done in the dark will be brought to the light, a jak pravil Fritz, hledíš-li dlouho do propasti, pohlédne i ona do tebe. Zda se jí to, co vidí, bude zamlouvat nebo ne, toť otázka pro posthamletovský svět... Od Friedkinova mnohoznačného rozloučení s érou, v které bylo HIV jen náhodným nesmyslným shlukem písmen, se dá čekat leccos, musím se ale přiznat, že jsem nečekala, že Achillovou patou, na kterou bude Cruising kulhat, bude zrovna Al. Kdyby místo poněkud bezvýrazného proplouvání polosvětem zvolil kurs podobnému tomu, s kterým křižoval Mořem lásky, bylo by to za plný počet.

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala.

Úvodem mi dovolte poděkovat té dobré duši, kterou napadlo tady oddělit starou a novou verzi. České nebo počeštělé polistopadové muzikály jsem viděla přesně dva a hodlám u toho setrvat, protože z ostatních se osypávám už po ukázkách, v případě letos občankou obdařeného Draculy ale musím říct, že ať už si o představitelích myslím cokoli, faktem zůstává, že tady odvedli kus profesionální práce a trio Svoboda-Borovec-Hes se postaralo o hodně působivý zážitek. Nová verze je už kromě ódy na nevkus a veletrhu marnosti akorát smutným dokladem toho, že nehryzneš dvakrát do jedné tepny a rychlokvašky jsou fajn v láku, ne na jevišti.

Zase jednou za čas ochotně, ráda a brutálně nadhodnotím, protože málo platné, bez exkluzivního dua Gosling a ten méně slavný Pitt by to byl thriller, jakých je dvanáct do tuctu večerních programů televizních stanic. Ale oni tam jsou, hrajou jak ďábli a popravdě tak zachraňují filmu zadek a hereckému stavu čest, jejich zkušenější kolegové se jimi totiž nechali bez odporu převálcovat. Nutno dodat, že Sandře a Benovi jejich role moc nepomohly - scénáristé si z nějakého mně záhadného důvodu myslí, že trauma a hlavní hrdina (zvlášť, pokud se jedná o detektiva) k sobě patří jak modelka k hokejistovi, zatímco otravnější klišé aby pohledal. Zato atmosféra je bezchybná a dusí vás na oleji napětí zvlášť ve chvílích, kdy si hlavní antihrdinové ujasňují - jak se u nás v lepších kruzích říká - že nastal čas buď srát nebo vypadnout z hajzlu. Musí se jim nechat, že do toho jdou s plnou parádou, ne jako můj první partner, který se nechal slyšet, že jestli ho opustím, tak mě zabije. Děsnej chlap, nikdy neuměl dodržet slovo.