D.Moore

Clooneyho skvěle hravá režie plná nápadů podle mě ne přímo zachránila, ale určitě trumfla Kaufmanův přece jenom tak trochu prázdný scénář. Sam Rockwell je ovšem úžasný jako vždy.

Málem jako od Johna Carpentera. Dobrý nápad, dobré provedení, béčková atmosféra, ale pořád se v ní dá najít i přesah k zamyšlení, jakkoliv přitažené za vlasy se to občas zdá. Proč ne? Navíc ten svět má rozhodně potenciál k rozvíjení, tak uvidíme, jestli se časem dostanu k dalším dílům.

Animace je tak úžasná, že jsem ji po chvíli už ani jako animaci nevnímal, naopak jsem se občas málem pozastavil nad tím, že ta zvířata mluví - to je zkrátka stoprocentní filmové kouzlo, nic menšího. Podobně mě naposledy ohromily třeba opice v nových Planetách opic, akorát s tím rozdílem, že tam to nebylo pouze o nich. Ve Lvím králi to už je výhradně o digitálních zvířatech a prý i o digitální krajině a vůbec všem, co vidíme (nechce se mi skoro věřit). Opravdu úžasné. Ale co by to bylo bez dobrého příběhu, že - v tomto ohledu se příliš neexperimentovalo a vsadilo se na osvědčenou jistotu, tu a tam rozšířenou o milé drobnosti (více prostoru pro Timona a Pumbu byl určitě dobrý tah), což vlastně platí i pro prověřenou Zimmerovu hudbu a písně Eltona Johna. Kromě několika dodaných "vtipů pro pokročilejší publikum" dělá ze Lvího krále dospělejší podívanou hlavně režie Johna Favreaua. S digitální kamerou by si mohl podobně jako Steven Spielberg v Tintinovi sice dovolit cokoliv, ale spíše se drží při zemi a žádné veletoče neprovádí. Vše vypadá jako natočené v opravdové přírodě s opravdovými zvířaty (za záběry pouště by se nestyděl Lawrence z Arábie), a když Favreau tu uzdu popustí, dočkáme se třeba úžasné scény s chomáčem chlupů, která pomrkává na Forresta Gumpa, nebo několika (v rámci přístupnosti) hororových pasáží. Zkrátka se to povedlo a zatímco novou Knihu džunglí jsem neměl od kina potřebu vidět znovu, v případě Lvího krále dost silně tuším, že to bude jinak.

Zajímalo by mě, jestli by všichni kritici "amerického patriotismu", kteří na tenhle film nadávají, byli tak ukřičení, kdyby hlavními hrdiny nebyli Američané, ale třeba Italové nebo Poláci. Myslím, že ne. Clintu Eastwoodovi je podle mě fuk, odkud ti kluci jsou, zajímalo ho jejich obyčejné hrdinství a to, kde se v prostém člověku vezme odvaha "něco prostě udělat". Spíše než oslavný chtěl podle mě natočit motivující film, a to se mu povedlo. Vlastní odvahu pak Eastwood ukázal, když do hlavních rolí obsadil přímo ty tři kluky, o kterých vypráví, a spolu s armádou různých hereckých koučů to zařídil tak, aby před kamerou vypadali přirozeně. Což se povedlo. Jejich obyčejné dětství a vcelku běžné starosti s volbou povolání a výletem po Evropě dost ostře kontrastují s tou vypjatou hrůzou ve vlaku, kterou Eastwood natočil svým typickým stylem chladného pozorovatele.

Úžasně zahraná pitva dvou mladých zamilovaných duší - pokud jde o jejich obavy, předsudky, strachy, rozhodně si nemyslím, že je pro pochopení příběhu zapotřebí znát historický kontext, protože některé věci se prostě nezměnily. Líbilo se mi, když scénář zůstával u náznaků a nemusel všechno jasně vysvětlovat a dopovídat, o to víc mě ale zklamaly oba časové skoky, které od chytré, hořké romantiky uhnuly k těm nejohranějším klišé.

Chtělo to alespoň lepšího režiséra a triky, které by nevypadaly jako z videohry, když už je scénář tak směšný a herci nudní (kvůli Garymu Oldmanovi se na Útok z hlubin rozhodně nedívejte, budete zklamaní). Bohužel. Tahle hra na Toma Clancyho nevyšla.

No, třetí řada možná nijak zvlášť neprohlubuje mytologii Druhé strany a tak podobně, to je fakt, ale vůbec mi to nevadilo. Hlavní postavy vyrostly, stali se z nich teenageři a mlátí s nimi puberta, a tomu se seriál přizpůsobil. Je tedy zběsilejší, o dost komediálnější než předchozí řady (přičemž kromě slovních přestřelek mezi puberťáky hodně těží i z jejich střety se zoufalými dospělými), na nic nečeká a šlape na to více než kdy dříve. To, co si minule tvůrci schovávali na finále, se tentokrát děje už někdy v polovině, je to drsnější a musím říct, že kolikrát o dost napínavější a hororovější. Hlavní devizou jsou nicméně pořád postavy, zajímavě se vyvíjející (úžasný Steve a vše, co zažije s Dustinem, Erikou a Robin!), přirozeně uvěřitelné (El a Mike, El a Hopper, Hopper a Joyce), tajemné (Billy)... Scénář má v rukávu spoustu trumfů, a tak jimi nešetří a vykládá je na stůl, kdykoliv může. Z herců musím vyzdvihnout bezvadného Davida Harboura, z ostatních tvůrců skladatele Dixona a Steina, kteří se tentokrát silně inspirovali Philipem Glassem.

Viděl jsem dva filmy Brada Peytona s Dwaynem Johnsonem, oba byly pitomé a moc mě nebavily. Tenhle je také pitomý, ale bavil mě o něco více. Odsýpal a šlo v něm opravdu jen o to, aby se monstra pomlátila a hlavní hrdinové přežili, to vše pokud možno efektně a heroicky. Z tohoto pohledu se mi na Rampage dívalo mnohem lépe než na letošní Godzillu 2, ačkoliv žádný skvost to také není. Ale co.

Jan Vyčítal je skvělý textař, jeden z vůbec nejlepších, ale ne vždy jeho textům sluší, když je zpívá on. Posluchači i diváci od něj čekají spíše jeho typický humor vyhnaný do absurdních výšin (titulní Pivní džíp), parodie (skvělé Boty proti jízdě), čundráckou nostalgii (Neklaunova zpověď), anekdoty (Santa Claus) nebo rýpání do minulého režimu (Ovoce z Lenina) než romantiku jako Dívka jménem Flora. Nechápejte mě špatně, je to krásná píseň, kterou dá práci vyhnat z hlavy, ale Vyčítal ji prostě nedovede podat tak, jak by to dovedl třeba Robert Křesťan nebo Pavel Bobek.

"Kaaafeee..." Ukrutná komedie, ale rozhodně ne pro každého. Jarmusch se nezapře, a tak je humor sušší než suchý, ale pokud jste na jeho vlně, je zároveň neodolatelný a od začátku do samého konce nabízí jednu příležitost k výbuchu smíchu za druhou. Bill Murray a Adam Driver jsou naprosto úžasní a apatie, s jakou všichni zúčastnění přistupují k příčinám i důsledkům zombie apokalypsy, je neodolatelná stejně jako Iggy Pop coby nejlepší nemrtvý, jakého kdy filmové plátno hostilo.