D.Moore

Ale kdepak, vůbec to není tak hrozné, jak by se mohlo při pohledu na zdejší hodnocení zdát. Problém je hlavně v tom, že cílová skupina Emoji ve filmu chodí spíš na základní školu než na ČSFD. Film je poměrně nápaditý, ale zároveň průměrný, chce přijít s něčím novým, ale zároveň krade u Raubíře Ralpha, Lego příběhu i Toy Story... A jeho poselství, že vše vyřeší správný emotikon, se mi zdálo dost bezradné a pro děti snad až nebezpečné. Ale jak jsem řekl, děti tohle řešit nebudou a dobře se pobaví.

Pět hodin chladu, hnusna, mraziva, bezútěšna, zmaru, strachu, bezmoci a beznaděje a především bezohlednosti a neustálých neuvěřitelných lží. Nevím, jestli jsem někdy viděl něco podobného, z čeho by mi bylo tak zle, ale od čeho jsem se zároveň nemohl odtrhnout. Pravá fascinace hrůzou. Kéž by se člověk poučil.

Proč má tenhle dokument skoro dvě a půl hodiny? Odpověď je snadná - méně by bylo moc málo. Film totiž potřebuje nějaký čas, aby diváka zavedl do té prazvláštní atmosféry, nechal ho nasáknout na jedné straně uvolněnou a na druhé straně pevně sešňěrovanou Amerikou sedmdesátých let, seznámil ho se společností lidí, kteří filozofují po snídani/obědě/večeři LSD a jako účinkující nebo diváci jedou s Bobem Dylanem turné, které možná ani neexistovalo (i když spíše ano) a možná mělo úspěch (i když spíše ne) Díváte se na to, cítíte, že to bylo něco neopakovatelného, a chcete tam být. To je to velké kouzlo Rolling Thunder Revue. Kolem charismatického Dylana v klaunských líčidlech se točí velké množství postav, některé z nich jsou velmi bizarní lidé prožívající velmi bizarní příhody, o zkouškách i na koncertech to šlape, z Dylanovy tvorby cítíte přesně tu váhu, kterou měla a má stále, no a nakonec... Nakonec je vlastně úplně jedno, jestli je většina z toho pravda, skoro pravda či výmysl, protože jde o to, že i to, co se nestalo, se v tomhle Scorseseho-Dylanově světě klidně stát mohlo. Čekal jsem trochu tradičnější dokument, dostal jsem spíše něco ve stylu Pátrání po Sugar Manovi. A ani v nejmenším mi to nevadí.

Moc pěkné, vedení zkušeného Jiřího Barty je znát a studentský snímek Matouše Valcháře působí velmi profesionálně. Závěrečná myšlenka, že si nakonec budou všichni rovni, ať kreslí, co kreslí, se mi líbí, ačkoliv tedy nijak převratná není.

A Muži v černém 2 jsou rázem o něco lepší film, protože tohle je bída v ještě více směrech, které kromě chytrého příběhu, chytrého humoru, překvapení nebo zajímavých postav chybí hlavně snaha být čímkoliv víc než letní podívanou pro fanynky Chrise Hemswortha v nezajímavé poloze sexy trouby. Od samého začátku jsem se sice nenudil, neboť postava Tessy Thompson vypadala slibně, jenže postupně mě to celé zajímalo méně a méně, až jsem si najednou všiml, že mě to nezajímá vůbec. Další díl nepotřebuji... A vlastně jsem nepotřeboval ani tenhle. Jako by se zapomnělo, že Muže v černém nedělají jen obleky, mimozemšťani a hudba Dannyho Elfmana. Velká škoda, že se raději nepokračovalo retro příběhem s mladým agentem K v podání Joshe Brolina, který na to rozhodně měl.

X-Men se vrátili tam, kde začínali, a Dark Phoenix je super film hlavně díky tomu, že mu stejně jako prvním dvěma Singerovým snímkům tak záleží na postavách. Prim opět hrají dialogy a emoce a akční scény slouží hlavně jako efektní cesta vedoucí právě k tomu, co mutantí ságu kdysi odlišilo od ostatních komiksových filmů a udělalo z ní dospělou podívanou s prostorem pro zamyšlení. Kdyby se scénář Dark Phoenix podařilo napsat a natočit v roce 2006 namísto Posledního vzdoru, byl by to úžasný závěr trilogie. Takhle je to úžasný závěr trochu rozkolísané a zmatené ságy, která se sice postupně jaksi ztratila sama v sobě, ale vždy se dokázala najít. Po herecké stránce nemám co vytknout, z příběhu bych samozřejmě kromě Jean rád vyzdvihl chybujícího Profesora X, no a režijně mě Simon Kinberg potěšil stejně jako scenárista - teď nemluvím jen o božím vlakovém finále, ale hlavně o tom všudypřítomném napětí a oprávněném pocitu osudovosti, který se mu (i díky Zimmerově hudbě) podařilo vyvolat.

Úžasný seriál. Trochu Černé zmije, trochu Monty Pythonů, trochu Kanclu... Válečná porada může náhle vypadat jako klasická pondělní porada s plány na tento týden, odsouzení na smrt se mohou pozastavovat nad logikou obětování, rozmlouvat ji popravčímu a pak se nechat popravit s dobrým pocitem, že se alespoň ozvali, nově příchozí otroci si mohou stěžovat na mizernou gáži. Kromě toho, že jsou Norsemen ukrutně vtipní, jsou ovšem i dost mazaní - to když divák zjistí, že například epizody typu aettestup nebo holmgang, které ho už jednou rozchechtaly až k slzám, vlastně nebyly jen pouhé epizody a tvůrci je rádi využívají znovu, aby je opatřili druhou, ještě lepší pointou. Bavil jsem se každou půlhodinu a zároveň mě také zajímaly postavy a jejich (mnohdy dost nepředvídatelné) osudy.

Děj mě nepřekvapil snad ani jednou, ale příjemným překvapením byl pro mě Eugenio Derbez, mexický komik s perfektním citem pro vtip, který zvládá polohu sebevědomého nablblého gigola stejně jako odcizeného bratra a strýčka a místy hraje podobně jako Pierre Richard. Ona vůbec celá ta komedie je příjemně francouzského střihu a dobře se na ni dívá, ač není ani trochu převratná.

Nebere se to tak vážně, jak jsem se bál, ale zároveň to ani není taková zábava, jako kdyby film natočil Roland Emmerich. Je to nadprůměrný a samozřejmě že v základu dost hloupý film, jenže to mi vůbec nevadilo. Vytknout ovšem musím to, co je skoro nejdůležitější - plán hlavního záporáka, který vše způsobil a který nedává ani kapku smysl, což by se ale ani takovýmto filmům stávat nemělo.

Tenhle film je pro mě v několika ohledech stejný případ jako předchozí – když už vím, co od něj čekat, mnohem víc mě baví. Ano, pořád mě mrzí, že se nenavázalo na styl Garetha Edwardse, jenže příběh jako takový vlastně není o moc hloupější, jen je podaný velmi, řekněme, přímočaře a díváme se na něj úplně jinou optikou. Minule hráli prim lidé, zatímco monstra rozpoutávala zkázu, která ovlivňovala lidské osudy, a Godzilla v pravou chvíli lidem pomohl(a). Tentokrát hrají prim monstra, zkázu rozpoutávají v ještě větším měřítku, lidé jsou na vedlejší koleji a v pravou chvíli pomohou opravdovým hlavním postavám, jimiž jsou Godzilla a Mothra. Potěšilo mě, že doma na televizi jsou souboje titánů o dost přehlednější, než byly v kině, a užil jsem si tedy i několik docela zábavných detailů a nápaditou choreografii (doslova miluji ty momenty, kdy se digitální monstra pohybují tak, jako by šlo o zápasníky v gumových oblecích), nepřestala se mi líbit hudba Beara McCrearyho s Ifukubeho motivem a ačkoliv toho možná budu litovat, musím říct, že se těším na souboj s Kongem.