sportovec

Taková normální rodinka přenesená na konec prvorepublikové éry i dnes plní to, co tehdy. Baví, vzrušuje, těší. Nespoutané mládí, jemuž nic lidského není cizí, spolehlivě překonává některé stereotypní topornosti-klišé tehdejší tvorby. Jedna z dam mého srdce, podmanivě krásná Nataša Gollová, je slunečnou fatou morgánou unavené, křivděné, uštvané a sebedevastující staré dámy svých posledních filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Tato bravurní komedie zůstává - bohužel - i dnes spíše nedoceňována než přiměřeně přijímána.

Klasické veledílo československé kinematografie blahých let šedesátých .... Vančura, z nebe žehnající citlivým rukám svých dovršitelů. Filmová řeč, která dále rozvíjí nenapodobitelný, požitkářský a přitom hladivý jazyk zbraslavského lékaře. Lidská plnost všech postav, pravděpodobných předků tohoto plebejce se šlechtickým rodokmenem (vladycký rod Vančurů z Řehnic). V těchto glosách lze donekonečna pokračovat, aniž by touto cestou bylo možné vyčerpat bohatství obsahu i formy přístupů obsažených v díle skvělého českého režiséra a jeho týmu. Z hereckých kreací v mé tehdejší stále polodětské paměti zůstává dívčí krása mladičké, talentem fascinující Magdy Vášáryové a neobyčejný Menšíkův potulný mnich. Vrcholné dílo, vrcholný zážitek, klasická hodnota. Co dodat?

Zřejmě typická hra standardního reperoáru Burianova někdy až příliš lidového (v tomto ohledu vlastně podbízivého) divadla naplno naznačuje přednosti i slabiny podstatné části Burianovy tvorby. Vedle vrcholů, jimiž tradičně v Burianových filmech jsou sám Vlasta Burian a Jaroslav Marvan, se objevuje poměrně pestrá galerie výkonů od profesionálních (Šlégl, Trégl, Fiala, Pištěk) po vysloveně figurkařící (Mandlová, Sedláčková, Hemmer) nezřídka na rozmezí neumětelství a a vědomé či nevědomé parodie. Skřípající fabule i plačící scénář dovršují tuto směs velkého umění a fatálního diletantismu do jednoho z nejlepších burianovských filmů, jehož poselství lze nejlépe vyjádřit parafrází úvodního gagu: Burian to zařídí! I tentokrát.

Po mnoha letech jsem měl možnost nedávno znovu zhlédnout i pro mě nanejvýš kontroverzní film. S překvapením oproti vzpomínkám jsem musel konstatovat jedno: ideologický balast zůstal nezměněn, zato však velmi výrazně v mém pohledu posílila dokumentární i umělecká, jakoby odosobněná složka filmu. Připomenutí toho, co československé vlastence všeho věku přivádělo do československé východní exilové armády, zůstává - a zřejmě nadlouho zůstane - vlastně velmi slušným jediným filmovým zpracováním. Srovnání s Vávrovým dokumentem - filmem CESTA K BARIKÁDÁM - nejlépe ukazuje, nakolik výstižně se tomuto velikánovi naší kinematografie podařilo zachytit neopakovatelnou atmosféru hrůzných válečných událostí mrazivého zimního předjaří 1943, které bylo neseno podmínečným zdarem jednoho z posledních německých ofenzívních pokusů na východní frontě druhé světové války. Pochvalu zaslouží i připomenutí širšího dějinného kontextu (nacistické plány na českou etnocidu, atentát na Heydricha, lidická katastrofa, úvahy v londýnské vládě), které také kompozičně vyvažují tuto největší Vávrovu filmovou epopej rozsahem srovnatelnou s Bondarčukovou VÁLKOU A MÍREM (de facto šlo o hexalogii). Ještě zajímavější je to, co muselo být na zásah komunistických cenzorů rané normalizace vynecháno: kontext Benešových londýnských úvah, které ho "usvědčují" z nenapravitelných demokratických sklonů; postava národního hrdiny generála Heliodora Píky, statečného obhájce československého státního a národního zájmu v Moskvě, který se rozhodujícím způsobem zasloužil o ustavení jednotky; česky psaná jména německočeských demokratických antifašistů (Spiegel, Redisch), ale kupodivu i postavy pozdějšího ministra národní obrany Bohumíra Lomského (Svobodův zástupce), jeho náměstka a srpnového kolaboranta generála Otakara Rytíře (náčelník praporního štábu) i pozdějšího generála, nositele poválečného tzv. rudého gestapismu a spoluarchitekta procesů padesátých let generála bez kvalifikace Bedřicha-Fricka Reicina (zprvu osvětový, později zpravodajský důstojník jednotky). Přes tyto již podstatné faktografické razury se ještě podařilo Vávrovi natočit mimořádně zdařilý film, který vyniká jak pojetím, tak zvládnutím bojových scén (boj o Sokolovo). Druhý díl současně tvoří přechod k závěrečnému dílu trilogie OSVOBOZENÍ PRAHY, v němž řádění cenzury již nabylo nezvladatelného rázu a negativně ovlivnilo úroveň i vyznění nejen této části, ale současně i celé trilogie.

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu.

Limonádník je neutuchajícím gejzírem nápadů, gagů, perzifláží a parodií. Zvláště dnes naznačuje, kudy vlastně běží hranice mezi skutečným humorem a konzumním bavičstvím. Pokleslost někdejších rodokapsů (románů do kapsy) tu opakovaně dostává inteligentní, odlehčený nářez. Úžasné jsou scény hospodských rvaček, které si v ničem nezadají s klasickým westernem. Limonádníkova unylost, umocněná obsahovou vyprázdněností zvláště vypečených obratů pokleslé literatury, dětinná démoničnost HogaFoga, osobité vegeteriánství Hlinomazovy role, vypočítavá okázalost ctnosti a rádoynedotčenosti Joeovy zaslíbené, skvostná závěrečná scénka filmu, naznačující, v čem že je kouzlo pojící skvrny velikosti mexického dolaru ... Kdo se umí smát, začne hned na úvod filmu, a nepřestane dost dlouho po jeho skončení. Odchází nejen pobaven, ale i posílen. ...

Dobou vzniku i celkovým směřováním a literární předlohou tento výrazný Vávrův film souzní s televizním ztvárněním F. L. Věka. Hrůzné čarodějnické procesy se vávrovskou precizností při zpodobování a přibližování hereckých reálií a kvalitní Kaplického předlohy mění v nadčasové podobenství staronového tématu svobody a totalitní moci, v tomto případě z boží milosti. Tísnivá atmosféra, tísnivé pocity, a za tím vším souhrn precizní práce celého týmu. Slovenští herci v českém filmu, jako vždy vynikající Elo Romančík i tehdy začínající krásná Soňa Valentová, zůstali a zůstávají kvalitou svých výkonů trvale v mé paměti.

Benešovské Československo, které si v druhé polovině třicátých let minulého století bylo dobře vědomo dosahu svých skutečných možností, sbíralo síly nejen materiální, ale i myšlenkové. Zfilmování jednoho z nejzdařilejších děl tzv. legionářské literatury, divadelní hry lékaře a přítele Haškova i bratří Čapků, generála dr. (MUDra) národního umělce Františka Langra (titulatura někdy nabízí až absurdně kouzelné zážitky), k nim nesporně patřilo a patří. Boj tzv. malých lidí, kteří stojí proti sobě na nesmyslné vartě dnes zcela zapomenuté globální sibiřské anabáze naznačuje, která z obou revolucí měla a má blíže ke skutečnosti. Důsledné sledování tohoto ideového kontextu Masarykova a Benešova odkazu spolu s řadou výborných hereckých výkonů nejlepších českých herců této i potomní doby - nejvíc na mne zapůsobila mimořádná kreace Zdeňka Štěpánka - činí z tohoto zdařilého díla trvalý monument naší národní kinematografie hraného filmu.

Toto takřka neznámé a absurdně nedoceňované Vávrovo dílo je holdem desítkám amatérských filmařů, kteří, nikým neovlivňováni a řízeni, s nasazením vlastního života natáčeli události vzrušeného vyvrcholení událostí a dějů Květnového povstání českého lidu. Příznačné je i jeho vyvrcholení: naprosto zapomenutá a opomíjená Benešova řeč ze sutinami a zříceninami staroměstské radnice pokrytého Staroměstského náměstí. Toto dílo by určitě zasloužilo převedení na DVD nosiče (dévédéčka) a mělo by se stát dobrovolnou, a právě proto vyhledávanou pomůckou školního vyučování zejména na středním stupni našeho vzdělávacího systému. Šperky se normální jedinec přiměřeně chlubí. Hrdosti a trvale udržitelného vlastenectví není nikdy dost. (Zdá-li se někomu, že film sklouzává do poloh vlastních tzv. budovatelským padesátým letům, měl by si všimnout, co a kdo stojí v jeho popředí. Lidé jako Albert Pražák, Jaromír Nechanský nebo Karel Kutlvašr komunisty určitě nejsou stejně jako reflexe Masaryka-filozofa humanity. Budovatelské nadšení Třetí republiky je historickým faktem, který Vávra nemohl nezachytit podobně jako étos-patos, který provázel celou druhou světovou válku.)

Zcela neznámý a jen velmi vzácně promítaný dokument vynikajícího českého režiséra - jeho osud paralelou připomíná životní příběh Gustava Machatého - v původní a působivé montáži válečných filmů světové dokumentární dobové kinematografické produkce i proslulých Lamačových filmových zpravodajských měsíčníků z prvních měsíců druhé světové války je účtem, který londýnská exilová druhoodbojová vláda předložila svému lidu po návratu do Prahy. Vrcholem - obsahovým i ideovým - je Benešovo vystoupení, které věcně a přesně naznačuje první kroky obnovené demokracie v osvobozené, byť o Podkarpatskou Rus nedobrovolně zmenšené vlasti. Také tento černobílý šperk by si zasloužil převedení na dévédéčkové nosiče a přiměřenou popularizaci pro všechny generace. Neznámé totiž v tomto případě znamená nové, poutavé, vtahující, obohacující, posilující. Je to málo? Je to víc než mnoho.