HoneyBunny

Dlouho jsem neviděla takhle sympatický a originální tým. Máme tu drsňáka Dědu Mráze (někdo si ho plete se Santou, ale jeho ruský přízvuk a absence ho-ho-ho tomu odporují), děsně cool australského velikonočního zajíce, barevňoučkou vílu Zuběnku s armádou maličkých a neskutečně roztomilých víl zubniček, originálního nemluvného (ale u nás neznámého) pána snů Sandmana - a pak je tu sexy Jack Frost, který vládne sněhu a mrazu, ale vlastně neví, co má na světě za úkol. Společně pak musí porazit Stína/Boogeymana, který chce všechny děti na světě připravit o víru v nadpřirozeno a sny. Přiznávám, příběh sám nenabízí nic moc nového, ale kopa vizuálních nápadů, slovního popichování a charisma postav (dabují je třeba Hugh Jackman nebo Alec Baldwin) vám na to dá zapomenout. Několikrát jsem se přistihla, že jsem naprosto propadla vyprávění a děstě si užívala každý vtípek a každou nádherně naanimovanou scénu - přesně jako málé dítě. A tak to má být.

Transformers: Zánik sice není rebootem série, na to je až moc podobný předchozím dílům - aby taky ne, když se víceméně změnilo jen herecké osazenstvo. Ale Bayovi se musí nechat, že Mark Walhberg je o několik tříd lepší a sympatičtější protagonista než uječený Shia LaBeouf, a to i přesto, že mu sekunduje otravná dospívající dcera (Bay nikdy neuměl a stále neumí ženské hrdinky). Co si ale budeme nalhávat, hlavní roli tu hrají plecháči, a musím přiznat, že tentokrát nejen působí více jako plnokrevné postavy, ale navíc jsou při soubojích konečně rozpoznatelní! A čtyřka Transformers má na rozdíl od dvojky a trojky fajn drive a funguje i po emoční stránce (a ne, nemluvím tu o vztahu otec-dcera). Ideální letní blockbuster - super akce, epičnost, exotické lokace, cool záběry na krásné lidi a krásná auta... A zmínila jsem se, že tenhle film vypadá naprosto úchvatně? Jsem ten poslední člověk, který by Bayovi vyčítal, že jeho filmy vypadají jak od Michaela Baye. S tím děte vy víte kam...

Jiné Mijazakiho filmy mám většinou ráda, ale je to hlavně kvůli exotické a kouzelné atmosféře. The Wind Rises je "jen" přibarveným (pseudo)životopisem konstruktéra oněch známých japonských stíhaček Zero. A i v animované formě je to pro našince zábavné přesně tak, jak to zní na první poslech. Ten příběh prostě není silný, a pokud si hned neuvědomíte, že má vlastně jít o jakousi biografii, pak se budete nudit ještě víc. Několik věcí je ale fajn: klasicky rozkošná Mijazakiho animace, zajímavá atmosféra Japonska začátku dvacátého století a vztah hlavního hrdiny Jira s jeho vyvolenou dívkou. Pokud ale nejste fanoušky mistra Mijazakiho nebo historie letectví, tak tenhle film nemůžu úplně doporučit.

Skvělý film na cesty (ta ironie!): přímočarý příběh, který ale není hloupý, opravdu si budete lámat hlavu nad tím, kdo za vraždami stojí. Liam Neeson, který v těhle rolích nezklamává. Julianne Moore, která tu konečně není za femme fatale, ale za sympaťandu. Ano, máme tu nějaká ta klišé (hrdina alkoholik, roztomilá malá holčička, emocionální proslovy atd.), ale mně osobně ve filmech tohoto typu nevadí. Jen to finální odhalení, kdo za vším stojí, mohlo mít větší drive... 70 %

Doják po britsku, to je něco, co mi sedne. Máte tu silný lidský příběh, emoce bublající pod povrchem, které, když se ukážou na povrchu, jsou zpravidla uhlazené sarkastickým humorem. Philomena je příběhem, který zase jednou ukáže ošklivou stránku církve, a bylo by jednoduché jen ukázat prstem a křičet "fuj". Stephen Frears a chytrý scénář ale jsou mnohem dál a právě z Philomeniny víry a schopnosti odpouštět udělali poselství tohoto filmu. Judi Dench je skvělá jako vždycky, ale potlesk si zaslouží i (původně komik) Steve Coogan, který si tu střihnul trochu snobského všeználka s oxfordskou angličtinou, který ale po většinu filmu reprezentuje pocity diváky (od "co je mi vlastně po tom" po spravedlivý hněv). Jeho posh gentleman působí jako vtipný kontrast s irskou dobrosrdečností Philomeny, která si užívá čtení hárlekýnek a sledování hloupých komedií. 80 %

Jak do topadne, když do školní skupiny dáte excelentní studenty, ty průměrné a ty, co jenom machrují? Jako tenhle film. Spojovací linka jednotlivých příběhů tu moc nefunguje a nedává smysl (stejně jako spousta věcí v jednotlivých povídkách), takže se radši zaměřmě na jednotlivé příběhy. Pro mě nejlepší je ta s videochatem/Skypem - jako jediná obsahuje sympatické a trochu inteligentní postavy, má dobré lekačky a fajn pointu. Pro tenhle formát ideální. Líbila se mi i úvodní povídka of chvíle, kdy se v ní objeví ona divná dívčina. Zbytek povídek je nic moc a zapomenutelná. Celý film trpí tím, že pohledu z první osoby se za chvíli přejíte, navíc většina postav je strašně nesympatická a klišoidní - parta rozjívaných výrostků, co jedou na party, parta sexistických blbečků, co chystají sex party, nudný a hloupý novomanželský pár atd. U takových postav je mi jedna, jestli zemřou hnusnou smrtí. 50 %

Nejlepší sci-fi za poslední dobu. Chytlavý nápad (i když, přiznejme si, ne úplně originální, napadá mě přirovnání k Na Hromnice o den více po vojensku), solidní herci, skvělé akční scény, nabušený rozpočet a jako trešnička na dortu humor, který vyplívá z toho, že hlavní hrdina prožívá stále znovu stejné situace. Mohla bych se nimrat v tom, že některé věci jsou přitažené za vlasy (umístění Omegy, závěrečný boj, který se jede na ostro atd.), ale nebudu - Na hraně zítřka má takový drive, vtip a onu magickou ingredienci, která vás donutí mít určité filmy rádi. Při závěrečných titulcích jsem měla ten unjikátní pocit, že o mnoho lépe už to udělat nešlo, a tvůrci mě dopřály dvě hodiny pětihvězdičkové zábavy. A to, přátelé, je dneska vzácnost. 90 % PS: Ten japonský vliv je vidět na designu emzáků a troufám si říct, že i v hraní si s vypravěčstvím a la počítačové hry. Cool.

První dvě třetiny filmu jsem věřila, že se obtížného tématu smrtelně nemocných (skoro)dětí a jejich pozůstalých Hvězdy nám nepřály zhostí s nadhledem, a přesto s citem. Dlouho se to daří - postavy jsou sympatické a vtipné, čistá první láska ústřední dvojice je prostě k sežrání (i když nereálná - žádný osmnáctiletý hoch není tak úžasný a romantický jako Gus). Jenže ke konci mě film začal emocionálně ždímat, a to já nesnáším. Vyloženě je mi fyzicky nepříjemné, když mě film nutí brečet. Prostě to k divákům není fér - takže body dolů. Objektivně ale docela fajn neobvyklá romance, která vás vezme na emoční horskou dráhu.

Tohle je jeden z těch manipulujících dokumentů, kdy si tvůrci pohrávají s tím, co vám řeknou teď a co až později - vše proto, aby jejich film/dokument měl patřičný efekt. A víte co, funguje to na sto procent. Sugar Man má v sobě víc emocí než naprostá většina klasických filmů, co jde do kin. Pátrání po Sugar Manovi je vlastně láskyplný dopis jednomu nadanému muzikantovi, který se mohl stát hudební legendou - ale nestal. Místo toho si nevědomky získal srdce milionů Jihoafričanů. Krásný příběh, chytře vystavěný, lidský... Jen mě trochu mrzí, že tvůrci se víc nezabývali zatuchlým rybníčkem hudebního průmyslu.

Fright Night se prezentuje poměrně dobře coby komediální horor. Pár scén je napínavých, ale horor to rozhodně není. A občas si zábavně odfrknete, ale za břicho se popadat taky nebudete. Zkrátka takový odlehčený hybrid, jehož zábavnost spočívá v tom, jak moc na vás působí charisma Colina Farrella (rozkošný béčkový "sexy" upír), Davida Tennanta a Antona Yelchina. Imogen Poots je sice pastvou pro oči, ale na rozdíl od svých pánských kolegů postrádá charisma i větší herecký um. Tohle je levný, záměrně béčkový horor, který neaspiruje na nic víc než pobavit. A u mě se mu to sakra povedlo.