fragre

Taková zpatlanina. Ani název české zbrojovky nebyli schopni napsat správně, a to v r. 1940 v Británii už nějací čs. emigranti byli. I ta údajně česká hrdinka se jmenuje Bomasch. Jinak, dost nudný film.

Tak vida, ještě než ji objevili holywoodské feministky, měla Frida svůj životopisný film. Jistě, je na něm vidět skromnější rozpočet, ale zase vypadá autentičtěji. A Ofelia Medina jako by Fridě z oka vypadla (Salma Hayek byla na tu roli příliš hezká). Ostatně, tento její životopis je pojednán z hlediska Smrti, a to je velmi mexické.

Takový rozjuchaný a barevný filmeček, kde děj je podružný, hlavní je hudba, konkrétně dobový optimistický popík. Olivii to tady v minisukních sekne, což je asi největší plus tohoto kousku.

Studie sociálního inženýrství, kdy zapojit se do systému značí zapřít své lepší já, tedy, řečeno po staru, upsat svou duši ďáblu. Pan režisér navazuje na svůj film H2S, kde pojednává stejné téma z jiného úhlu. Opět pojednáno s velkou dávkou grotesknosti. A opravdu skvělá psychedelická hudba mistra Morriconeho: https://www.youtube.com/watch?v=CYN5fB_k-uw

Taková nádherná obrana formy, která se stává obsahem. V dnešních čistě účelových a materialistických časech to vypadá jako zpozdilost, což ovšem mluví v neprospěch dnešních časů. Felix le Breux je jako stárnoucí rokokový kavalír okouzlující.

Z hlediska dobové společnosti nedůležitý jedinec v soukolí byrokratizovaných zákonu a práva, které jsou vždy třídní. Honoré Daumier byl geniální kreslíř.

Na tom filmu je vidět, že je dle divadlení hry (od G. B. Shawa), a ta divadelnost mu škodí. Také se ten film trochu rozpadá na dvě části, na úvod a závěr s diskutujícími protagonisty příběhu, kde autor pracoval s ironií, a na retrospektivní prostřední část, která popisuje samu legendu, kde pro ironii není místo, byť Dauphin Karel je zde vykreslen pomalu jako karikatura. Ale zase má ten film jednu velkou přednost, tedy představitelku Johanky Jean Seberg. Ta tu křehkou, dojemnou a přece silnou hrdinku hraje přesvědčivě, stačí záběr na její citlivý obličej s planoucími zraky, a jeden by jí i uvěřil. Vedle ní vypadá v stejné roli taková Milla Jovovich dost ordinérně. A ten ironický konec páně Shawovy hry, byl zde vcelku zachován.

Tento film obsahuje ještě pěknou dávku expresionismu. Ta celková temnota, ty zepodu nasvícené tváře, které se tak mění v přízraky či nenávistné karikatury, jako by nestačil již jen výběr lidských typů. K tomu to přehrávání, a to i v hlasovém projevu (k tomu se němčina hodí). Všechny postavy jsou jakoby stále v křeči. Ale působivé to je. Johanka jako oběť politických čachrů mocných. I ten Karel VII. je zde vykreslen jako intrikán bez skrupulí, navíc zde působí tak nepříjemně zženštile. Vzhledem k tomu konci je dost neobvyklé, že film vznikl již v hitlerovském Německu.

Americký gangster se svou společnicí (okouzlující Senta Berger) se připojí k neapolskému gangu za účelem okradení místního patrona sv. Januaria, tedy krádeže šperků, kterými zbožní dárci vyštafírovali jeho sochu. Pěkná šedesátková záležitost, kdy tyhle filmy o rafinovaných loupežích byly v kurzu. Tohle je ovšem komedie, takže je vše náležitě přehnáno a zkarikováno. Vzájemné podrazy, divoké honičky a náhlé zvraty situace se střídají v rychlém sledu. Ovšem okrást světce není jako okrást banku...

Myslil jsem, že to bude taková inovace otce Browna, ale zase se ukázalo, že myslit, znamená houby vědět. Tedy takový anglikánský farář z 50. let 20. století, kterému opravdu, ale opravdu nic lidského není cizí a který je tak multikulturně, multirasově a multisexuálně uvědomělý, to je opravdu zázrak, alelujá. Přiznávám, že mnohé díly jsem jen tak přeskákal, protože jsem jen čekal, zda se některá z hlavních postav neprojeví jako homosexuál. A bingo! Je tam.