fragre

Milá anekdota o tom, že přátelé se nejí, byť je tím přítelem kur domácí. Každodenní rituály ve filmu zachycené rodinky, jistě aspoň trochu spřízněné s našimi Homolkovými, ponoukalo k neustálému pousmávání. A chlapeček byl pomalu tak roztomilý jak Žabusík z Knoflíkové války.

Snad trochu až moc dětinské a kapku budovatelské, ale místy roztomilé. Moc se mi líbí písnička, kterou zde zpívá Rudolf Pellar. A pak taky ta Praha, která ještě v té době mohla být terénem pro dětské hry bez kontroly dospělých. Tato svoboda je už nenávratně pryč.

To je opravdu jen vybrakování knižní předlohy, tohle figurkaření nemá s vtipnými a paradoxními originály lautr nic společného, tedy až na to jméno hrdinovo. V tomto seriálu otec Brown hraje roli, kterou v podobných idylických detektivkách hraje anglikánský kněz, ten má početnou farnost a společenské zařazení. Ale to je dost nepravděpodobné u katolického kněze v Anglii, kde byl katolicismus pár století potlačován a vytlačen na okraj. Ten rys jistého disidentství, sociální ostrakizace a nesamozřejmosti je v předloze stále přítomen, zde ne. A i kdybych neznal předlohu, jsou tyto detektivky dost prostoduché, příběhy nevalné a průhledné. Takže hvězdičky jen za tu zelenou idylickou Anglii.

Jeden opravdu tušil, jak ten příběh dopadne, ale ani to nevadilo. Na válečný snímek je to snímek opravdu dosti pohodový, velká část nese se v duchu Knoflíkové války či putování Hucka Finna. Takové klukovské dobrodružství, do něhož nakonec ta válečná realita vtrhne a všechno převrátí.

Sledovat tento film, je pro našince stejný zážitek jako prohlížet si exotické kraje na stereokotoučcích Meopta . Takový letmý vábivý pohled do neznámých krajin, které byly v dětství ještě vábivější. Dokonce i ty barvy jsou podobné. Dnes by titul filmu mohl znít: Je-li kde na světě ztracený ráj. Protože v r. 1965 zde proběhla jedna indicko-pákistánských válek a od té doby zde proti spobě stojí ozbrojené pluky

Viděl jsem zatím všechny tři série. Jako seriál věc přitažlivá a návyková se svými vyšinutými vyšetřovateli a ještě vyšinutějšími zločinci s bizarními sklony. Ale pokud jen trochu odráží realitu Dánska a Švédska, zdá se, že jde o dost odlidštěné společnosti plné jedinců s nemocnými dušemi, společnosti na počátku sociálního kolapsu, společnosti, které už ztrácejí jakýkoliv společný étos. Dost depresivní.

Skvělé! Konečně zfilmování, které má snovou logiku, řádnou dávku trhlosti a vypadá velice anglicky a viktoriánsky. Tato černobílá televizní verze našinci originál evokuje více než všechny ty velkofilmové verze splácané v Hollywoodu. Ty více či méně zchátralé interéry, kterými s Alenkou putujeme, občas přeplněné nábytkem, knihami, obrazy, vycpaninami a tretkami, notně připomínají dům šílencův z Případu pro začínajícího kata či některé filmy Švankmajerovy. Však i ty původní Tennielovy ilustrace Alenky vypadají někdy dost "goticky". Dále jsou zde nádherné lesní a parkové exteriéry, v kterých by i našinec také rád bloudil. A k tomu ta zasněná zmatená zasmušilá a mírně přidrzlá (spíše věcná a přímá) Alenka a kuriózní panoptikum ostatních postav a postaviček. A hudba Raviho Shankara mi k tomuto konvenuje.

Celý film je postaven na dvou řešeních jedné osudové situace, srážky jedince s arogantní mocí, zde konkrétně Giordana Bruna a Galilea Galilei s inkvizicí. Neblahý osud prvního, jehož odsouzení a upálení je zde dost obsáhle pojednáno v prvé půli filmu, je tím výhružným pozadím, na němž ten druhý vede svůj spor. A to ve společnosti, která je vedena k hysterii, jak je ukázáno ve scéně upalovaní figuríny kacíře v rámci zahradní slavnosti. V závěrečné scéně Galileiho odvolání je obrazově vyzvednut ten rozdíl mezi zlomeným jedincem a mašinérií moci. Jeden bíle oděný jedinec na kolenou s potupnou mitrou na hlavě, který je zabírán často shora, čímž vypadá ještě menší, a mnohohlavé shromáždění jeho soudců oděné se vší barokní okázalostí a pompou. Nehybné obličeje soudců jsou zabírány zespodu, a výsledek je drtivý.

Zajímavý film, který v mnohém předchází americké filmy z Vietnamu, byť tento je vyprávěn střídmě, takřka dokumentárně. Jednotka francouzské armády, v které nejsou jen bílí Francouzi, drží svůj post. Vojáci mají snahu vycházet s místními po dobrém, jeden dokonce učiteluje v místní škole, leč jsou vnímáni jako okupanti, takže jejich vstřícné kroky vychází vniveč . Horší výzbroj a výstroj nahrazují bojovníci Viet Minhu lstí a snaží se Francouze opotřebovat v neustálé drobné partyzánské válce. S rostoucím počtem mrtvých přibývá nenávisti na obou stranách, mezi Francouzi se šíří demoralizace a beznaděj. A pak dojde k nočnímu otevřenému útoku na francouzskou pevnůstku...

Taková francouzská internátní škola nelišila se zřejmě ve 30. letech příliš od vězení, takže chlapci, kteří zde musili zůstat na Vánoce vskutku připomínají depresí zkrušené vězně. Věřím, že pak neočekávaný dárek vyvolá o to větší radost. Leč, bohužel, byť je režisérem renomovaný literát, není ten film dobře natočen. Neměl bych námitek proti dobovému sentimentu, ten je samozřejmý, ale forma filmu se příliš nepovedla. I dobové čs. filmy vypadají ve srovnání s tímto po formální stránce lépe.