fragre

Film o dobovém požívání LSD. Začíná jako jakýsi dokument, mění se posléze v kriminální drama, leč zvládnuto je to nevalně, typický senzační škvár.

Pozor, spoilery budou. V blízké budoucnosti (tedy v blízké po r. 1969) není napětí mezi Východem a Západem řešeno nadále řadou zástupných válek v Třetím světě, ale Mírovými hrami pod patronací neutrálního Švédska. Oba bloky sestavují své lehkými zbraněmi vyzbrojené týmy, které se střetávají ve vymezeném areálu. Areálu ohraničeném, detailně monitorovaném a řízeném pomocí komplikovaného Stroje, který umožňuje zasahovat do hry. Záběry z těchto Mírových her jsou pak vysílány televizemi celého světa. Na průběh her dohlíží komitét složený z generality zúčastněných stran. Průběh her hodlá narušit radikální student (zde Francouz, zřejmě jakožto ohlas května 1968), který chce zničit Systém a Stroj. Snad ta naivita, s kterou ke svému úkolu přistupuje, odráží režisérův názor na toto hnutí. Zatímco se týmy Mírových her vraždí, sledují toto dozírající generálové při popíjení čaje. Boj se nakonec přenese do klaustrofobických útrob staré továrny, kde nabírá bizarních rysů. Radikální student bloudí tou samou budovou hledaje řídící centrum, při tom se mu podaří zabít jednoho z členů neutrálního švédského týmu a s jiným členem tohoto týmu vést debatu o svých ideálech. Tento člen souhlasí se studentem, že Systém je krutý a nespravedlný, ale nabízí mu, jako inteligentnímu a vzdělanému perspektivnímu jedinci, aby se tedy podílel na změně Systému ve spravedlnější, což má i své materiální výhody. Tým Západu zatím zajme bojovnici Východu, ke kteréž jeden z vojáků pojme sympatii (která je opětována), leč ta je Strojem hned identifikována, je vyhlášem poplach – oba jsou generály svých stran vyhlášeni za zrádce a ubiti trestním komandem. Radikální student se nakonec dostane do řídícího střediska, leč zde je mu rezignovaným obsluhujícím vysvětleno, že jeho vzdor je zaprogramován do Stroje, který se z využívaného mechanismu změnil sám v Systém využívající lidi, i on byl využit aby se Stroj zbavil těch dvou nešťastníků, kteří k sobě pocítili sympatii, jen ti mohli být Stroji nebezpeční, protože překročili ideologické hranice, projevili se lidsky. Všechny snahy o vytvoření nového spravedlnějšího Systému jsou iluzí, neb nakonec všechny systémy získají podobné rysy.

Přál bych si abych tento širokoúhlý barevný dobrodružný film, který byl natočen dle předlohy Emilia Salgariho (slavného i u nás svými romány o Sandokanovi a Černém korzárovi), viděl tak v deseti letech. To bych si naplno užil příběh z Indie se sympatickým bílým dobrodruhem, s obmyslným rádžou, se lstivým fakírem a s krásnou bajadérou, příběh, který se odehrává v divoké džungli, v podzemních chodbách, v chrámech podivných kultů, příběh, který se točí kolem tajemného drahokamu se jménem Hora světla (Kohinoor). Dnes už bohužel vidím tu naivitu a občasné nedokonalosti tohoto filmu. Nicméně, za tu až pohádkovou barevnost a s podporou nostalgie si ten film slabé čtyři hvězdičky zaslouží.

Neumělý poloamatérský film, který by už dávno skončil v zapomnění, nebýt té skutečnosti, že v něm hraje Yoko Ono. Její herecký výkon odpovídá svou kvalitou tomuto jejímu pěveckému výkonu: https://www.youtube.com/watch?v=bfZvHuh7wKM

Díky (či vinou) Watkinsova dokumentárního stylu je tento film velice nepříjemný, neboť při jen trochu pozorném sledování tohoto mizí takový ten distanc „je to jen film“. A díky tomu, že zde hrající neherci reprezentují své vlastní názory (tak byli režisérem vybráni), jsou tyto neherecké výkony tak působivé. Je snadné si představit, že zde začaly fungovat stejné vztahy jako u Stanfordského vězeňského experimetu, který shodou okolností (není-li to synchronicita) proběhl stejného roku. Tento film je dílo prorocké, vždyť ten nechutný voyeurismus, který je zde presentován, je nyní tak zpeněžen ve všech těch reality show a stále sílí. Nemáme vlastně právo ofrňovat se nad starověkými Římany s jejich hrami v cirku, nejsme lepší. A nelze nevzpomenout na jiné vlasatce perzekvované domorodým normalizačním režimem jen o pár let později, tedy The Plastic Peple Of The Universe konkrétně a underground obecně. Vždyť ti kdo je soudili, byli tak podobni těmto soudcům v tomto filmu, podobné opory společnosti, které chtějí „ pořádek a klid na práci“. Režimy na Východě i Západě si byly v leččems podobnější než by si samy přiznaly, ideologické rozdíly byly často jen dobovým a místním ornamentem.

Německý životopisný film o presidentu republiky Transvaal Paulu Krugerovi. Odhlédnuto od doby a místa vzniku by to byl dobrý film, pěkně popisující britskou imperiální věrolomnost (byť zvláště zpodobnění královny Viktorie je dohnáno až do zlovolné karikatury) a krutosti Druhé búrské války (1899-1902), kdy Britové k zlomení búrského odporu zřizovali pro neloajální obyvatelstvo koncentrační tábory. Ale je to německý film z r. 1941, a když zde vidíme scénu vhánění búrských žen a dětí do tohoto britského koncentračního tábora, nemůže nám uniknout, jak se podobá německým koncentračním táborům z doby vzniku filmu – ostnaté dráty, nízké baráky, věže s ozbrojenci a uvnitř tábora hlad a tyfus. Podobné myšlenky pak našince napadnou při závěrečném masakru. Prostě propaganda, kterou našinec neví jak hodnotit.

Další varianta na téma hledání ztraceného ráje, leč bohužel provedená tak, že to uráží divákovu soudnost. Před nedávnem jsem viděl dobový dokumentární film Le Ciel et la boue z putování zde uvedenou oblastí, které bylo akcí nebezpečnou a namáhavou (kdoví, zda tento dokument nebyl prvotní inspirací režisérovou). Ale v tomto filmu proniknutí do srdce divočiny bez problémů zvládne partička hipíků, vybavená a vystrojená tak maximálně na piknik v parku. I mezi domorodci, kde se s nimi v rituálu mají zřejmě spojovat v pradávné Jednotě, se motají jak trapná parta turistů. Myslil jsem prve, že je to záměr, že tak režisér ukazuje, že to jejich hledání je cesta nikam, že to jejich připodobňování se domorodcům je trapné hraní si na ušlechtilé divochy, ale scény občasného splývání s Matkou Přírodou (a nakonec i konec) mne přesvědčily, že je to míněno vážně, že je to ranný projev New Age. Nevím, zda největším kladem filmu není to, že kvůli němu vznikly ty skvělé nahrávky od Pink Floyd. Tak za ty Floydy a za záběry domorodých rituálů aspoň slabé tři hvězdy.

Německá variace na americké téma teenagerské komedie, zde se odehrávající v prostředí jakési soukromé školy umístěné ve vodním zámku. Hezké exteriéry, hezká děvčata (obvzláště Nastassja Kinski, kvůli které to bylo shlédnuto), přihlouplý děj.

Kdyby tvůrci tohoto dokumentu, který vznikl v hodině dvanácté na samém začátku Normalizace, nechali "moravské Beach Boys" prostě jen hrát, nemohli by nic pokazit. Leč oni se snažili jej nějak obvzláštnit, takže zde skupina provádí jakési trapné skopičinky v trapných kostýmech, což je ještě doplněno tanečními vložkami. Je to škoda, když jediný dokument, který měla skupina šanci v té době natočit, je takto znehodnocen.

Na pláži je vesnickým farářem a jeho sluhou nalezen v bezvědomí mladý nahý muž, který se posléze prohlásí za anděla. Na své okolí působí obojace - okouzluje svým hudebním uměním, ale popouzí svou naprostou upřímností a neznalosti společenských pravidel. Nejvíce si rozumí s tvory nevinnými, zvířaty a dětmi. Ovšem postupujícím časem popuzenost drtivé většiny vesnické komunity roste, neb téměř každý soudí dle sebe, takže téměř nikdo není schopen věřit, že někdo činí skutky naprosto bez nějakého sobeckého úmyslu. Ta nebeská nevinnost, které se většina není schopna byť jen trochu přiblížit, nakonec budí závist, žárlivost a zášť, které vyústí v hromadnou ozbrojenou výpravu - hon na anděla. Celý film doprovází nádherná hudba Alana Stivella.