novoten

1. série - 90% - Čarokrásná braková historka si mě ukradla už svou premisou. Namíchat ve viktoriánském Londýně směs napětí, ikonických příběhů spjatých s tímto obdobím a dokonalých herců, kteří nejvíce září ve scénách, kdy by to divák nečekal - už to je nápad za milion. Přidat k tomu poutavé charaktery, které mě zajímají díl od dílu víc, je pak krokem k instantní trvalce a v kombinaci s Korzeniowského omamnou hudbou pak i k nadšení. Pavučina osudů kolem Vanessy, zapletená od samého začátku a divákovi odkrývaná s elegantní opatrností, nakonec do cíle propadne až překvapivě přímočarou cestou a snad jen to jediné ji drží krůček od absolutního hodnocení. Ani to ale nemění nic na tom, že si cestu do domu sira Malcolma vždycky najdu. 2. série - 100% - Umělecké dílo se vším všudy. Na první pohled působí jako nová verze předešlého, ale postupně řeže do emocí a životů hlavních hrdinů čím dál hlouběji, velkolepou výpravou unáší i do nejposlednějšího londýnského kouta a při dokonalých hereckých výkonech vyráží dech. Eva Green, Billie Piper nebo Rory Kinnear jsou brilantní ve všech polohách a nejen oni tak mažou hranice běžného seriálového zážitku. Druhý i třetí pohled totiž vnáší do divákova srdce tolik protichůdných pocitů, že ve mně budou doznívat ještě hodně dlouho. Boj za kus štěstí a snaha vstát po každé ráně, kterou vám osud a vlastní výjimečnost předurčí, jsou totiž stejně vyčerpávající a zničující v našem životě, i v tom, kde nás provázejí čarodějnice či nesmrtelní. 3. série - 100% - Brilantní dialogy, hudba, která bere za srdce každým tónem, herecké výkony na hranici dokonalosti a pocit, že tenhle seriál byl snad až příliš dobrý, aby mohl běžet dlouhé roky. Třetí série dění kolem slečny Ives je esencí všeho, co mám rád na Londýně koncem 19. století, rodokapsových vyprávěnkách i příbězích o věčné lásce. A jak jsem se původně k seriálu dostal téměř náhodou, ve výsledku je z něj moje milovaná věc a bez zaváhání i nejlepší seriál posledních let. Tenhle příběh byl psán krví i slzami a pár desítek minut po skončení finálového dílu vím, že ve mně bude žít napořád.

1. série - 80% - Čistokrevná, sexuálním napětím nabitá a na nic si nehrající akce se vším, co k tomu patří. Jak tím dobrým, tedy s diamantově nerozbitnou čelistí hlavního hrdiny, odhalovanými přednostmi přítomných krásek i tvrďáckými hláškami, drsně proceděnými skrz ústa místních gaunerů - tak tím horším, kdy v mnohých vyhrocených situacích dostane ránu na solar nejen šerif Hood, ale i nejzákladnější logika a chování jindy rozvážných až geniálních charakterů. Přesto se do zapadákova, kde je každý druhý chlapík zločinec nebo rváč, vracím moc rád. Každá rvačka, přestřelka, honička nebo vloupačka je totiž audiovizuální bombou, při které na výtky nezbývá čas. A v neposlední řadě mi už dlouho hlavní seriálová postava nepřišla tak sympatická, jako když z vězení vykráčel Antony Starr. Tahle jasně rozvržená hra na hodné a zlé možná stojí na vratkých nohách, ale nedá se jí nefandit. 2. série - 85% - Větší, dospělejší a pokud to ještě jde, tak i akčnější. Co fungovalo minule, šlape ještě lépe, koho jsem měl rád, toho teď vítám na obrazovce s ještě širším úsměvem (Siobhan, Job) a naopak neoblíbeného Gordona definitivně nemůžu vystát. Onen pověstný fous, o který je druhá sezóna lepší, spočívá v sotva znatelných chvílích odpočinku, kdy se šerif zamyslí, odkud přišel a kam směřuje a každá taková sklenička nebo pohled do zpětného zrcátka mě k němu dostává zase o něco blíž. Škoda jen, že chování hlavních charakterů v nejklíčovějších okamžicích stále překvapuje uspěchaností a nelogičností. Na uvěřitelnosti si naštěstí seriál chce zakládat až na posledním místě. 3. série - 80% - Pořádný akční kolos. Sousta, která se tvůrci snaží přežvýkat v akční rovině, jsou čím dál vydatnější a třeba pořádně dlouhá first person akce nebo přepadení stanice jsou tak dokonale vysoustružené okamžiky, že nestačím mrkat na drát a jen si říkám, že by si inferno z Banshee zasloužilo několikanásobně víc diváků. Jenže pak opět dorazí momenty buď zbytečně vychtěné nebo dokonce zarážejícím způsobem směšné (teenagerovská verze Klubu rváčů a hlavně terminátoří vlastnosti už tak dostatečně děsivého Chaytona). Esence zábavy to ale stále je, protože pozitiva jsou ve svých silných momentech až nerozdýchatelně brilantní. Rozhodnutí o tom, že příští sezóna bude sezónou poslední, je ale spásou, protože počet důvodů, kvůli kterým Hood zas a znova zůstane v pekelném městě, nemůže být neomezený. 4. série - 70% - Když hlavní tvůrce Jonathan Tropper začal pokorně oznamovat, že vymýšlet neustále se vyvíjející akční seriál je taková dřina, že raději všichni odejdou na vrcholu a darují divákům nejnabitější sezónu, poslouchalo se to krásně. Vzhledem k tomu, jak přímočaře a nápaditě dosud všechny série mířily ke svému cíli, se zdálo, že se touhle cestou nemůže sáhnout vedle. Jenže se ubralo na akci, mnohonásobně přidalo na detektivním vyšetřování a hlavně se ze scénářů vytratili naši oblíbenci. Místo toho, abychom si vychutnali poslední epizody s Sugarem, Devou, Proctorem nebo Jobem, dostává velký čas na obrazovce Calvin Bunker, pravděpodobně nejhorší záporák celého seriálu. Na nadprůměrné hodnocení tak dostává bansheeskou labutí píseň účast mojí milované Elizy Dushku a dokonale westernové finále. Takové množství stylových odchodů, srdceryvných doznání a chlapských slz mi z paměti dlouho nevymizí.

Vzhledem k letitým odkladům a nemalým tvůrčím potížím se mi ani nechce věřit, jak nápaditý a svižný je výsledný Mravencův origin. Doba komiksů na každém rohu tak může zářit v plné síle, ale Scott Lang s Hankem Pymem nejsou ti, kteří diváckou přesycenost odnesou neúspěchem. Scénář totiž překvapivě přesně dávkuje akční pasáže s nenásilnou rodinnou linku a Ruddova přirozenost (nehledě na usměvavou chemii s Douglasem i s Peñovou partou) zahladí i tu největší hranu v podobě rozhrkané a neurovnané úvodní třetiny. Stvořit superhrdinskou jednohubku (notabene uvedenou mezi Avengers a Capem) je těžší, než se zdá, proto mě úspěšný start těší opravdu hodně. Tím spíš, že pro budoucí týmovou práci je tahle postava jako stvořená.

Jako stvořené pro výlet do polozapomenutého obecního kina, kde italská architektura, staromódní forma i nostalgický soundtrack diváka nejrychleji nasáknou. Právě Pembertonova hudba mě přenesla do šedesátek hned při prvních tónech, protože tahle citace božského Ennia není vykrádačkou, ale naštěstí upřímnou a zcela trefnou poctou. Ritchie trochu překvapivě zůstává na sherlockovské vlně, ale protože to v praxi znamená hlavně smrtící dialogové výměny hlavní dvojice, nemám s tím sebemenší problém. Jen těch diváků by to chtělo víc. S nečekaně mizernou návštěvností se z kombinace elegána Cavilla, zarputilého Hammera a půvabné Alicie série nestane.

Životní křižovatka v pravém slova smyslu. Ale jen pro pravověrné sentimentální snílky, kterým nostalgie není cizí. Příběh bloudící duše, která vzpomíná na pusu s klukem z kapely a na večery s volnomyšlenkářskými rodiči, nemůže (a ani nechce) nabídnout hutnou zápletku, šokující pointy, nebo cokoli, co zdejší jednohvězdní pravděpodobně očekávali. Nabízí právě jen onu křižovatku, onu nerozhodnost a pár hřejivých vzpomínek a o to smutnějších důsledků, které vám v sedmnácti přijdou přesně tak velké, že si nedokážete představit, že je ve vašem životě ještě něco může překonat. Kdo si na sebe v tomhle věku umí vzpomenout, pro toho jsou pak některé emocionální otázky tíživé až až. Láska totiž vážně někdy může znamenat Život.

Šest herců z mého veleoblíbeného seriálu Dollhouse bylo příliš velkým lákadlem, než abych tuhle romantickou komedii, odsouzenou k tomu zůstat navždy zapomenutou, nechal ležet ladem. A díky přesně trefenému soundtracku, autentickému Kranzovi a celkové náladě jsem za to moc rád. I ve filmu, kde Enver Gjokaj bojuje se srdečními příhodami, totiž v nejméně očekávané chvíli může vyskočit oči-otevírající životní pravda. Na snímek doslova za pár šupů výborné vysvědčení.

Jak kdybych na plátně viděl svoje první špiony, první auto-moto honičku, první poctivou rvačku. Jak kdyby McQuarrie rukou Ethana Hunta otevřel v místnosti, kterou dobře znám, ještě jedny, pečlivě ukryté dveře. A za nimi rozjel hru ze staré školy, ve které je místo pro londýnskou mlhu, překvapivé parafráze Casablancy a v duchu série i na vpravdě nemožné mise v čele s vodní nádrží, u které jsem ke konci téměř lapal po dechu za hlavního hrdinu. Před projekcí jsem pátému vkročení do téže řeky opatrně nevěřil, proto se z direktu čím dál sympatičtější party zvedám hodně ztěžka. Welcome to IMF.

Každého diváka v končících -nácti, který Paper Towns přijme za absolutní modlu, si nová Greenovka zaslouží. Protože stejně jako v nás na celý život zůstane dobrodružství chtivá duše toužící po zážitku typu "Devět úkolů", zůstává v nás i ten nejistý člověk, který někoho potřeboval najít víc než co jiného. A třeba ho našel, třeba ne. Ale právě proto, že jsme za sebou všichni alespoň jednou museli nechat to nejcennější, je ten finální road trip dokonale osvobozující. Při čtení předlohy jsem poslední dějství nebyl schopen rozklíčovat tak, aby nebolelo. Na plátně jsem ale příběh Quentina a Margo konečně akceptoval ve všech směrech - a byla to katarze bez přehánění neopakovatelná. Takže zatím nashle. Času je totiž málo a někdo ty stopy musí jít začít hledat.

Od prvního důvěrnějšího dialogu fyzicky intenzivní podívaná, kde jsou tři hodiny v kůži Adele dokonce překvapivě málo. Nebo by alespoň byly, kdyby scénář chvílemi nehrál lehce repetitivní melodii. Ony diskutované a otevřené milostné scény by totiž prostříhat opravdu zasloužily. Ne snad že by ta první, osvobozující, neměla ve filmu svoje místo, ale další už nepřekvapí a v jednom případě dokonce zdržují. Je to škoda o to větší, čím uvěřitelnější a ze života odkoukané jsou situace, kdy má člověk úsměv od ucha k uchu za všech okolností, protože ať se děje cokoli, je mu prostě dobře. Na druhou stranu momenty, kdy máte společně s hlavní hrdinkou tíživý pocit v žaludku, protože nic v pořádku není, ze sebe nedostanu ještě dlouho. Abdellatif Kechiche je očividně zvláštní patron, ale za to, že mě nechal žít s Adele její život, mu musím bez váhání poděkovat. O to víc mrzí, že se v samém závěru zastaví a v klíčový okamžik působí až bezradně. A upřímnou, živoucí Adele si bezradnou pamatovat nechci.

Každý nesmělý kluk se jednou zmátoří a stane se z něj chlap. U někoho, třeba u mě, za to může konkrétní životní období, u někoho jedno místo, u někoho holka. A u Duncana za to mohli lidi, kteří v něm viděli víc než vlastní rodina. A když je jedním z těch lidí Sam Rockwell, opět dokazující, že jednou za pár let je schopen svojí přítomností rozbít jakýkoli film, je hotovo a z Way Way Back je najednou silná pocitovka. Ne snad dokonalá, protože dospělácké trable působí v teenagerovských očích nepatřičně a snad až krutě. Ale u příběhu z Water Wizz nejde o to, co se děje, ale jak se to děje. A tím si mě Naxon s Rashem získali na celé čáře. Napsat totiž scénář a poté, co plánovaní režiséři nemohou zaskočit, si ho i sami takhle jistě natočit jako režijní debut, je totiž frajeřina. Nezdá se mi to tak dávno, co jsem se na filmy o sotva rozpoznatelném vnitřním dospívání díval kvůli tomu, abych v nich našel odpovědi. Dnes na ně koukám a mám chuť hlavním hrdinům poradit, jak na to a říct jim, že jednou bude líp. Naštěstí to nejde a každý na to (snad) přijde sám.