Moje oblíbené seriály

• Chirurgové (TV seriál) (2005) 1. série - 100% - Jak mi Meredith s Derekem a lidi kolem nich ukázali, že i po libovolném množství zhlédnutých vztahových seriálů mě i tento může citově rozložit tak moc, že mi vlastní starosti budou na hodně dlouho naprosto jedno. A to byl všechno jen pouhopouhý opatrný začátek. 2. série - 100% - Pár vteřin jsem přemýšlel, že bych tentokrát nejvyšší hodnocení nenadělil, ale pak jsem si vzpomněl, co s druhou sérii do seriálu přišlo a najednou jsem měl jasno. Více dějových linií na dlouhou trať, nové postavy i nejneočekávanější zápletky přinášejí tolik emocionálních prožitků, že se nejedna čistokrevná vztahovka bojí k Chirurgům byť jen opatrně vzhlédnout. Jediný "zádrhel" je v tom, že právě díky poutům, které se táhnou celým seriálem, jsou ty, kde se "jenom" léčí a radí do života, najednou jiné a já se musím chtě nechtě začít shánět po Derekově typickém McDreamy pohledu. Alespoň po jednom, ať zase můžeme živit naději pro NĚ dva.. 3. série - 90% - Srovnávání se s minulostí a odvaha podívat se směrem k budoucnosti. Nové příběhy výrazně zpomalují v zaplétání nových vztahových a dějových linek a až překvapivě dlouho se soustředí na rozvíjení věcí minulých. To, co se stalo v samém závěru předchozí série sice stojí za nemalé zastavení, ale aby se příběh zastavil i v košatění zápletky a jenom se probíral věcmi, co se už změnit nedají, je snad první a zatím i poslední scénáristické klopýtnutí, co stojí za připomenutí. Netrvá ale dlouho a jsme zpátky ve starých kolejích. Tentokrát ale nejde všechno dosud známou cestou. V Seattle Grace jsou teď nostalgie a silná melancholie častějšími hosty než dřív a nelze se tak ubránit předtuše, že šťastných konců nebude lehké se dobrat. A brilatní závěr série staví na hlavu názor, že Grey's Anatomy je přeci hlavně o Meredith. Finále si totiž nevynucuje pro hlavní postavu o nic víc prostoru než je nezbytně nutné a místo toho precizně dávkuje pozornost mezi jednotlivá dopointování pečlivě budovaných linií ostatních doktorů. 4. série - 100% - I bez dvou nemocničních stálic bravurní návrat do nejlepší formy, nové bolístky na duši, léčení těch starých a v neposlední řadě miláček Lexie jako obdivuhodná nová postava. A realistické pojetí vztahů, kde zklamání může trvat celou sérii, už je skoro samozřejmostí. Uznávám, že do scénářů viditelně zasáhla tehdejší stávka a například Alex nebo Lexie by v lepších podmínkách dostali ještě více prostoru, ale když vše dospěje do finále, nelze odolat. Dokonale vygradovaná katarze ukazuje přinejmenším to, že střípek naděje tam někde pořád ještě je. 5. série - 100% - Jestli čtvrtá série zamířila hluboko do smutných vod náladové vztahovky, pátá už se tam ustálila tak nadobro, že cesta jinam už asi nepovede. Na odlehčující momenty je pořád dost času, ale ústřední dějová linka je od jistého bodu pro citlivějšího diváka pořádnou výzvou. Shonda Rhimes a spol. ze mě zkrátka umí ždímat emoce na ploše několika vteřin a ať už má divák nejraději Meredith, Dereka nebo Izzie, v téhle sezoně se jede bez sebemenšího přibrždění. Tím spíš, že se dočkáme nejotevřenějšího konce a nejen v jeho důsledku i nejlepší série. 6. série - 100% - V slzách začínáme, v slzách končíme. Ale mezitím držíme v rámci mezí překvapivý klid. V Seattlu je pořád dobře postaráno i o ty nejbizarnější či nejrozporuplnější pacienty a vztahové linky také dokážou pořádně pocuchat nervy, ale jinak se tempo výrazně zpomalilo. To ale v žádném případě nemyslím jako výtku, protože do nemocnice, kde by každých pár měsíců byla bomba nebo potopa, by lidé asi nepřicházeli zrovna s optimismem. Druhá věc už je pak ta, že Shonda Rhimes tenhle "klid" postavila ve finále naprosto brutálním způsobem na hlavu a stvořila tak jedno z nejepičtějších dramatických finále, co jsem kdy viděl. Šestá série přinesla překvapivě dost nových postav, ukázala, že každý má v příběhu své místo a téměř ani slůvkem nenaznačila, kam se bude děj ubírat dál, což je po nějaké době nečekaná změna. Because it's time to start healing. 7. série - 100% - Jsou dospělí, ustálení, usazení a přesto pořád dělají chyby, za které by se nemusel stydět ani teenager v nejprudším hormonálním rozpuku. A za to je bezmezně miluju. Přestože jsou vztahy v téhle nemocnici stále občas pořádným ohňostrojem, jejich vývoj je servírován zase o něco dospělejším způsobem, kde náhlé návaly emocí snaživě ustupují racionálnímu myšlení. A ve chvíli, kdy mám pocit, že klidnější už atmosféra být nemůže, přijde muzikálový díl a ukáže mi, že i přes několikrát dosažený kvalitativní vrchol je stále kam stoupat.

• One Tree Hill (TV seriál) (2003) There is only one Tree Hill. And it's your home.

• Ztraceni (TV seriál) (2004) 1. série – 90% - U seriálů, které mají status nezlomitelného kultu hned v úvodu, bývám většinou skeptický, jenže zkuste si nevěřit, když vás každá druhá postava neskutečně fascinuje (kralují Sawyer, Charlie a Pan záhada John Locke) a prostředí, jakým je Ostrov, tu ještě nikdy nebylo. Na robinsonovský začátek nás totiž nechá zapomenout už na konci prvního dílu a ustoupí osobním dramatům, snaze o vzájemnou důvěru a strachu z neznámého. Od epizody The Moth ze mě byl fanoušek, od legendárních Numbers pak Ztracenec. A teď už po žebříku dolů do nové králičí nory... 2. série – 85% - Mysteriózní struna zase zahrála správný tón, napověděla nám hluboké možnosti mytologie a ukázala, kdo všechno se může v útrobách džungle skrývat. Scénáře navíc pořádně přitvrdily muziku. Znovu se dočkáme šokujícího odchodu důležitého charakteru, ale i běžné vztahy mezi postavami se pořádně ostří, hlavně kvůli motivu sžití s novými příchozími. Proti čemu mám výhrady, to je snad jen lehká rozvleklost. Zatímco v první sérii šel Sayid podél pláže doslova pár minut, druhá skupina putuje džunglí na pláž snad tři epizody. Poznáme sice blíže nováčky, ale silně tím trpí napětí a atmosféra, kterou jsme znali, když jsme poznávali o sezonu nazpět Jacka nebo Sawyera. Přesto bych ale druhou sérii neoznačil za jakkoli slabou. Ve druhé polovině totiž atmosféra natolik zhoustne, že je každý díl pravým dramatickým klenotem a finále pak gradací doslova bezchybnou. Jen tu zůstal drobný rest vůči tempu úvodní sezóny. 3. série – 100% - S definitivní platností ustupuje mytologie a na prvním místě jsou vztahy a postavy. U mě tedy změna pozitivní a nejlepším důkazem je hned první šestice epizod. Zatímco nemalé množství diváckých názorů označuje toto období za vůbec nejslabší část seriálu, já nevydechl ani na minutu. A protože mě uchvátil i zbytek třetího roku vysílání, nezbylo mi než tleskat. V Desmondovi totiž získal seriál jeden z nových ústředních motivů, nová poloha Johna Locka se stává nejatraktivnější linkou vůbec a geniální finále nám dává tolik překvapení, že to chce skoro ještě jednu projekci. V době zhlédnutí jsem si myslel, že je epizoda Through the Looking Glass dokonce klíčem k samotnému konci seriálu, ale tvůrci měli plány ještě mnohem troufalejší. 4. série – 100% - Flashbacky + flashforwardy, loď s novými postavami a dosud nejlepší série. Hrátky s časovými rovinami a způsobem vyprávění se dostávají na novou úroveň a já můžu jen žasnout. Linou se nám první zásadní odpovědi, ale informace, které by nám daly zásadní klíč ke komplexní pointě, jsou zatím stále v nedohlednu. Ale copak se můžu na tvůrce zlobit, když mytologii rozšiřují do takových rozměrů, že bez občasného soukromého zrekapitulování by hrozilo, že se v ději lehce zamotám? Epicky komplexní milník touhle sérií definitivně vstoupil do historie. A ukázal nám, že jakkoli jsou záhady Ostrova neodolatelné, vždy půjde hlavně o postavy. Dokazuje to i fakt, že tři série nevyzpytatelný a nemálo proklínaný Jack najednou patří k mým oblíbencům. 5. série – 100% - Když jsem u čtvrté série myslel, že jsou hrátky s časem a vyprávěním na nejvyšším možném stupni, netušil jsem, že mě tvůrci vezmou za slovo a dají mi – hrátky s časem. Vzpomínky hlavních postav se najednou zdají být schématem úplně jiného seriálu a jakkoli už dříve nešlo tušit, co se stane v příštích minutách, teď už nejde odhadnout, co a kdy na nás vykoukne v příští vteřině. A samozřejmě jsem udělal zase tu samou chybu. Na samém konci finálového dílu jsem měl pocit, že tuším, jak celý seriál skončí. Nemohl jsem být od pravdy dál. 6. série – 100% - Nastal konec. Nedal nám odpovědi na to, kdo postavil čtyřprstou sochu, neprozradil nám, jak fungují mořské proudy kolem Ostrova, neprozradil nám i daleko důležitější věci. Ale byl to konec, jak má být. Absolutní, uzemňující, zakončující všechny milované postavy, kterým jsem šest sezón fandil. Dokážu pochopit všechny výtky: málo informací o Jacobovi a jeho souputníkovi, málo odpovědí na otázky o samotné podstatě ostrova a jeho nitru, konec měnící tvář celému seriálu. Já ale zůstávám nadšený. Nevědoucí, protože nevím o moc více než postavy, ale tak to snad mělo být. Víme jenom to, co hlavním postavám řekly postavy vedlejší a ti zase vědí jen to, co sami zažili. Nic navíc, žádná odpověď shůry, žádné vodítko, které by nás posunulo dál než osazenstvo Oceanic 815 a všechny, kteří se k nim časem přidali. A za to díky. Jen takhle totiž mohl být The End tak dechberoucím, osobním a dojemným zážitkem. See you in another life.

• Scrubs (TV seriál) (2001) Od fantazií k realitě, od pacientů k doktorům a od nezvladatelného smíchu k upřímným slzám. Pravá perla, kterou jsem zkrátka měl najít. Navíc Perry Cox je tou nejživotnější a nejobdivuhodnější sitcomovou postavou, co znám.

• Angel (TV seriál) (1999) Riziko spoilerů 1. série - 70% - Jelikož bylo jasné, že postupem času by v Sunnydale začal být pouhým přihrávačem a zároveň se v jeho postavě skrývalo hodně možností, bylo oddělení Angelových osudů od zbytku party tím nejlepším možným řešením. V první sérii toho ale zatím chybí dost, zejména výraznější dlouhodobá linka. V porovnání s paralelní čtvrtou sérií Buffy pak epizodičnost obzvlášť překvapí. Dalším problémem je skupinka kolem hlavního hrdiny. Místo hlavního parťáka je vzhledem k nečekanému odchodu trochu problematickým postem a Wesley ve svých angelovských začátcích vypadá stále stejně groteskně. Cordelia bohužel zatím jenom střídá polohy otravná/materialistická/nechápavá/soucitná, ale už samotný závěr se zablesknul v předzvěsti lepších časů. A konečně pozitiva? Angel! David Boreanaz by mohl jenom mávat kabátem a smutně se dívat do kamery a fungovalo by to. Ať už se mu něco nelíbí nebo si jenom vzpomene na nedávnou romanci, divákovi nezbývá než s ním všechno prožít. Nejvíc to je vidět v dílech, kdy se oba seriály provážou a ať už je to I will remember you, která plní sny všem fanouškům B+A nebo Five by five, která znovu o něco prohlubuje zvláštní vztah k Faith, vždy z obrazu téměř tečou emoce. A k záporákům - Wolfram & Hart vypadají dobře, jednají úlisně a zákeřně a v samém závěru vystrkují hodně nečekané drápky. Ano, byly díly, které jsem prozíval, ale Buffy taky tenkrát nezačínala na první dobrou. A vzhledem k tomu, jaká velkolepá fantasy se z Angela nakonec vyklubala, pár prvních klopýtnutí rád odpustím. 2. série - 85% - Přichází nepřítel, proti kterému není obrany. Někdo, kdo si vás omotá kolem prstu a vy nebudete vědět, zda ho nenávidět či zbožňovat. Angel kvůli němu prolíná svou minulost s přítomností, odvrhává stále víc ze svého současného bytí a dostává se na pokraj propasti, ze které už by se nikdy nemusel dostat. Pokračování Angela nechává své začátky daleko za sebou. Už proto, že nikdy není jasné, jestli dostanu temnou podívanou z rozervané duše nebo klasickou vyšetřovačku jako za starých časů. A za nápad udělat ze závěru sezóny místo stupňovaného finále čtyřdílnou dobrodružnou podívanou, by parta kolem Josse Whedona zasloužila snad nějakou cenu. 3. série - 100% - Minulost přináší budoucnost. Starý nepřítel, nový nepřítel, nečekaný nepřítel a jeden překvapivý motiv naděje na vykoupení, opředený ale tolika sítěmi, až se skoro tají dech. Hyperion se tak definitivně stává místem, kde chci pracovat. A to nejen protože není nic lepšího než zvraty, po nichž je jasné, že hlavní dějová linka už nikdy nebude stejná. Angel tímto definitivně vystupuje ze stínu Buffy a k mému neskonalému překvapení ji v několika ohledech i překonává. Může za to právě ona všude-se-rozlézající temnota. I v Buffy se často dějí špatné věci, ale když se tady objeví motiv potenciální zrady z vlastních řad - to je ten moment, který diváka naprosto ochromí. A způsob, jakým končí finální díl, dává tušit příběh ve stylu nefalšovaného tragického dramatu. 4. série - 100% - Vrchol, neštěstí, zmar a zase vrchol. To, co přináší první polovina sezóny, tedy drama, ve kterém pro šťastné konce není místa nazbyt, je bez nadsázky tím nejlepším, co svět Angela a Buffy kdy nabízel. Překvapivá odhalení prokládaná vtipem, stupňovanou apokalypsu, pár návratů a dialogy propracované tak, až mráz běhá po zádech. Když se ale objevují milované charaktery a přichází nečekaní nepřátelé, je to znamení blížícího se osudu. Jakkoli jsem si na finálního nepřítele musel chvíli zvykat, s odstupem už není co vytknout. Ale nebyl by to Angel, kdyby na konci všeho nečekala pointa. A to ne pointa ledajaká, ale hned vysvětlení a nepřímé šokující zakončení předchozích čtyř let. Epizoda Home je tak troufalým a neskutečně odvážným skokem do neznámých vod. Až pátá série ukáže, kam nás může přivést. 5. série - 100% - Jáma lvová se otevřela, hrdinové do ní kráčí s hlavou vztyčenou a hranice toho, kam může dospět jeden malý příběh, jsou posunuty na maximum. Od chvíle, kdy se na nové střední poprvé objevila blondýnka s kolíkem, uplynulo dvanáct sérií, ať už právě v Sunnydale nebo v Los Angeles. A na konci toho všeho je její nenápadný zadumaný ochránce, kterému by právě v pilotním díle Buffy takhle bohaté osudy nepředvídal nikdo. A ať už finální (a nejlepší) várka epizod pokouší přímo smrtícím způsobem divákovu bránici nebo ho ničí odchodem hlavní postavy, na který nelze být jakkoli připraven, v celé sérii jsem ani na chvíli nepochyboval, že všechno vždycky směřovalo právě sem. K pointě všeho vyprávění, k sebrání posledních sil. K poslednímu vzdoru, jedné deštivé noci, tam v zadní uličce za Hyperionem.. A právě to dělá z Angela legendární seriálový monument.

• Buffy, přemožitelka upírů (TV seriál) (1997) 1. série - 70% - Do městečka Sunnydale přijíždí malá, přidrzlá a vyvolená blondýnka, aby bránila nevinné občany, potírala zlo, dělala vrásky svému pozorovateli, tančila v místním klubu a obdivovala tajemného drsňáka. Ten nejlepší vztahový seriál začíná jako nejbéčkovější teenagerovský horor / sci-fi / thriller a opírá se jenom o občasnou ústřední linku s Pánem, ale já si pomoct nemůžu. Už tady má pro mě Buffy své nezaměnitelné kouzlo, jelikož od samých počátků jsou jasně dané charaktery hlavní party (které se časem rozvinou do skutečně netušených rozměrů) a také to, že se seriál nebere vždy za každou cenu vážně. Gilesova anglickost, Angelovo charisma (posílené o to, že o něm víme zatím skutečně jen zlomek) a začátek legendy. 2. série - 90% - Očekávané prohloubení psychologie a charakterů, o mnoho tříd lepší soundtrack a hlavně změna celého ducha vyprávění. Od příchodu Spikea totiž nic nebylo jako dřív a přemožitelka se tak nenávratně vydala na cestu, na které měla v očích víc smutku než by si zasloužila. Ale aby nedošlo k omylu, nejde v žádném případě o vážnou podívanou, hlavně v první polovině totiž na Buffy občas leží stín zápletek vycucaných z prstu (takový Reptile Boy je z každého pohledu strašný). Klíčovým přerodem se stal dvojdíl Surprise/Innocence, rozdělený zvratem, který fanouškům podlomil kolena, definitivně změnil tón příběhu na tragickou, téměř gotickou romanci a rozhodl tak o tom, jak se bude seriál vyvíjet až prakticky do svého závěru (!) Cítil jsem bolest a těmi postavami jsem žil. A to i přestože je to pořád "jen" seriál o boji se silami zla. Závěrečný dvojdíl Becoming je možná mým nejsrdcovějším v celé Buffy. 3. série - 90% - Tvůrci tvrdí muziku, prohlubují vztahy a mažou jakoukoli zbylou šablonovitost všech (byť vedlejších) postav. Zásadní dějovou linku přináší Faith coby element tíživosti osudu vyvolené. Scénáristé se sice dlouho hledali, ale nakonec dali i téhle Buffyině životní epoše osobitou tvář. A že jim to nakonec šlo hodně dobře. Na hrátky s paralelními světy už nějakou tu zkušenost a odvahu mít musíte. A třeba takový žánrový experiment v dílu The Zeppo je kousek nebývale bravurní i na whedonovské poměry. 4. série - 90% - Po střední škole všechno jinak. Přátelé se rozprchnou, povinnosti se změní a některé lidi už třeba nikdy neuvidíte. Ale přijdou jiní a mohou vám změnit život třeba ještě víc než ti před nimi... Začíná nový životní příběh, část původního osazenstva se rozprchává pryč a přichází nováčci. Tara a Riley. A oba se postarají o to, že parta dozná takových změn, které už nikdy neodezní. Ta trochu posmutnělá nálada hledání sama sebe už nechává citově naprostou tragičnost druhé a dobrodružnost třetí série daleko za sebou a odkrývá tak ve všech důsledcích ono prokleté slovo: dospělost. Činí tak na základě příběhu, ve kterém je kontrast moderní techniky s přemožitelskou tradicí propírán ze všech stran a až na několik zakolísání v úvodu (tvůrci prostě po střední škole vůbec nevěděli, co s postavami dál - viz Giles) tak činí nebývale skvěle. A když už něco začne zavánět klišé, přijde jeden hláškující blonďák a nekompromisně to shodí. 5. série - 100% - Tam, kde v minulém roce přišla dospělost, přichází v tomto období odpovědnost. Odpovědnost bolestivá, nečekaná a neodvratná. Snad jen s výjimkou úvodního draculovského intermezza je jasně patrné, že dobrodružství, končící pohlednou rvačkou a uklidňujícím rozhovorem na dobrou noc, jsou nenávratně pryč. S každým přibývajícím dílem je pak víc a víc znát, že život je prostě zrádce a nezáleží na tom, jak moc štěstí nám nadělí, protože nám ho jednou stejně zase vezme. A i tam, kde se láska, oddanost a přátelství snaží s tím něco udělat, nestačí to. Pátá série Buffy ve svém gradujícím závěru opravdu nešetří nikoho a naděluje depresi občas možná až příliš štědře. Nic to nemění na tom, že vývoj tohoto díla začíná dosahovat vskutku nedostižných výšin. 6. série - 100% - Věčný opar posmutnění, spousta slz a pocit vnitřní rozervanosti, který zasahuje nejen Buffy, ale všechny, kteří se točí kolem Magic Boxu nebo Summersovic domku. Šestá série sahá na dno sil nejen partě, ale hlavně divákovi. Jakkoli se několik šťastných okamžiků najde, většinou jsou to jen jiskry, u kterých se nejde nebát, že každou chvíli zhasnou. Naopak - pokud má něco v pozadí byť jen lehce temný obrys, nic dobrého se k nám neblíží. Tento sunnydaleský rok je zkrátka silná a občas až neuvěřitelně pravdivá psychologická sonda, která v epizodě Seeing Red vyvrcholí v osudový moment, kdy se nejedna naděje zhroutí. A to přitom ten pravý očistec pro hrdiny teprve začíná. Jinými slovy nejlepší série, která chystá jedno překvapení za druhým, převrací všechna myslitelná klišé na hlavu a přináší přenádhernou Once More With Feeling, v mých očích nejlepší díl vůbec. 7. série - 90% - Každý příběh jednou dospěje ke konci. U těch dlouhodobě milovaných to bolí obzvlášť. A co teprve u těch, které dokážou být za každých okolností do nejhlubšího nitra osobní. Zkoušet překonat tragiku a intimnost předchozí série nemělo význam a proto tentokrát scénáře vyprávějí kompletně provázanou závěrečnou kapitolu jako dobrodružný příběh. Občas s nečekaně výraznou romantikou, občas s horrorovým nádechem. Ale vždy s překvapením a to i přesto, že se mi zpočátku takováto podoba hrdinského eposu zdála jako příliš velké sousto. Když navíc všechno dospěje ke svému konci tak velkolepým, dojemným a přesto vtipem provázaným způsobem, nelze než s úsměvem i pohnutím slzet. Finální série není nejlepší, nejakčnější ani nejvztahovější. Ale je to čirá esence všeho, díky čemu mi Buffy změnila život. P.S.: V seriálu se najdou díly, které děj nijak neposouvají, neprohlubují charaktery a ani nesrší ostrovtipem. Občas se objeví i díl slabší, který by v seriálu možná být ani nemusel. Ale přestože si maximální hodnocení jako celek zasloužily jen dvě série, seriálu patří těch 100% a snad i něco navíc. V dobrodružném fantasy subžánru se totiž jedná o dílo vskutku výjimečné, kde samotná mytologie či akce ustupuje dokonalým charakterům, jejichž vývoj přesahuje všechno, co se dá v teenagerovských seriálech očekávat. V Buffy je zkrátka všechno a díky tomu zůstane nadčasová.

• Přátelé (TV seriál) (1994) Železně pravidelná salva smíchu, životní vzory a svého času i můj nejoblíbenější seriál. Každá postava je přesně charakterově daná, každá má nějakou svoji slabost, na kterou ji lze nachytat a určitě každý z nás zná někoho, kdo balí holky na potkání, dělá nervozní vtípky, miluje vědu, nenechá si ujít žádný módní časopis, zbožňuje uklízení nebo je prostě jen mimo. Těžko říct, jestli by se Přátelé ujali i dnes, vždy když se na ně začínám dívat od začátku, tak se u prvního dílu přistihnu, že bych mu možná nevěřil, že to dotáhne tak daleko, na deset naprosto krásných let. O málokterém výtvoru platí tak moc, že se v něm poznáte, že je ze života. A dívat se na poslední díl je jako byste nechávali odjet nejlepší kamarády.

• Hagane no renkinjutsushi (TV seriál) (2009) Jedno je vším a vše je jedním. Když skončil původní Alchymista fenomenálním závěrečným filmem, stal se celý seriál pro mě nezapomenutelnou fantasy jízdou a jedním z nejlepších anime, co jsem kdy viděl. Všechno se zdálo uzavřené, prožít si to znovu s jiným koncem a pár novými postavami se mi zdálo nepotřebné. Jenže první díl Brotherhood mi nakonec v přehrávači skončil a hned za ním další. A další - a nebylo návratu. Nový pohled na bratry Elricovy, homunculy, Centrál nebo vůbec celý Amestris je totiž velkolepější a hlavně komplexnější. Otec a celá zápletka s přislíbeným dnem je přesně to, co původnímu seriálu jako jedna z mála věci chybělo. A když jsem tak hltal závěrečnou desítku epizod a každý, i ten nejmenší zvrat mě dostal s otevřenou pusou přesně tam, kam mě tvůrci dostat chtěli, došlo mi, že právě tohle je anime, na které jsem celou tu dobu čekal. Epická fantasy, upřímná vyznání, dechberoucí akce a strhující soundtrack. Anime no. 1

• Dexter (TV seriál) (2006) Neschopnost něco cítit má své výhody...někdy.

• Chuck (TV seriál) (2007) 1. série - 90% - Musím se mu smát, musím mu fandit v akci a musím mu přát Sarah. Chuck je v lecčems totální nešika, ale nikdy nepřesáhne míru, při které bych zakroutil očima a přestal ho mít rád. Snad každou svojí vlastností, od záliby pro PC hry až po umění zaexperimentovat a udělat to nejšílenější právě v tu nejméně vhodnou chvíli, se mi dostával víc a víc pod kůži. Navíc celkový potenciál seriálu ještě slibuje mnohé. 2. série - 100% - Tohle není jenom o tom, že se objeví více krásných agentek, překvapivých menších rolí nebo popkulturních odkazů. Tohle je o tom, že Chuck+Sarah je dvojka, které fandím od začátku do konce, Chuck+Morgan je dvojka, jejíž přátelství mě nejednou až dojímá a Chuck+Casey je dvojka, jejíž každý dialog hlasitě rozesměje. Navíc epizodní zápletky se stávají až exoticky zajímavými a hlavně: Posledních pět šest dílů je tak dokonalou akčně dobrodružnou jízdou, že se dech tají ještě dlouho po zhlédnutí. Chuck už zkrátka dávno není super jednohubka, ale regulérní bomba. 3. série - 100% - Akci má originální, v humoru snadno překonává i sitcomy a ve vztahově-rodinných věcech stále vidím Schwartzův producentský rukopis toho lepšího z O.C. Chuck zkrátka zůstává na vrcholu všech přítomných žánrů. Znovu přibylo dlouhotrvajících linek, kde si každá hlavní postava přijde na výraznější prostor a ty vedlejší potěší díky známějším tvářím (Daniel Shaw je fascinující každou svojí scénou). Stále žasnu: nad tím, že má Zachary Levi stále nové grimasy, mise pak stále rafinovanější pointy, ale hlavně, že laťka jde posouvat stále výš a výš. 4. série - 90% - Z nesmělého sympaťáka odvedle se vyklubala naprostá jistota. Nové odstíny šedi v pozadí rodičovské minulosti rozkrývá zcela samozřejmě, starosti á la Buy More jsou pak vítanou možností pro nádech a výdech. A vůbec mi nevadí, že se z komediálního špióna stala vztahovka, ve které se občas vyrazí do akce. Obě polohy totiž pořád miluju a v hodnocení to tentokrát stovka není jen proto, že se v epizodických zápletkách trochu ubralo na tempu a nápadech. Celý příběh kolem Volkoff Industries a příšlušných osob to ale bohatě vynahrazuje. Ohlášená finální série tak měla dveře dokořán k triumfálnímu závěru. 5. série - 100% - Konec nadosah, hrozba v důsledku maximální, hlášky stále smrtící. Chris Fedak a další scénáristé moc dobře věděli, co dělají, když svěřili Intersect tam, kam svěřili. Na ploše třinácti epizod se totiž odvíjí rozlučkový příběh se vším všudy. S poslední dávkou krásných žen, hrdinských agentů, statečných činů a lásky jako trám. A v zádech jim i tentokrát stojí smrtící Morganovy glosy, adekvátní sebeshazující nálada...a Jeffster. Těsně po skončení poslední epizody tak nemůže být v hodnocení nic jiného než stovka jako vyšitá. A srdcová. Goodbye, team Bartowski.