novoten

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě.

Než srovnání s nepovedenými (a s desetiletým odstupem už i řádně směšnými) Angelininými hrátkami si nové pojetí zaslouží podtitul Dobyvatelé ztracené Lary. Těch skoků, hádanek, situací na samé hraně i roztodivných udělátek je tolik, že i pozvolný úvod nebo zkratkovitý rozjezd událostí na ostrově fungují v rámci archeologického dobrodružství na silně podtrženou jedničku. Je až překvapivé, jak velká tíha pak leží na samotné slečně z rodu Croftů, protože Alicia Vikander má ve svém hereckém výrazu takovou sílu, že z emocionálních scén ždímá totální maximum a ty smutnější mě díky ní k mému šoku tlačily skoro k slzám. Nebýt trochu mimo působícího Gogginse, který ze slibného a uvěřitelného slizouna Vogela nedělá nic navíc a na několika místech herecky moc nestačí, byl bych snad doskočil až na nejvyšší hodnocení. Vychytaný scénář se totiž konečně odvažuje nevymýšlet zbytečné veletoče a zkrátka jen adaptovat hru, bez zbytečného holedbání se o vymýšlení vlastní cesty, které vždy vede buď k prohře u fanoušků, u kritiky nebo u pokladen, často pak u všech tří možností. Uthaugova vize má tak nakročeno když ne k nové módě, tak alespoň k sevřené žánrové trilogii.

Snad jen někdo, kdo nikdy o někoho nejbližšího nepřišel, může říct, že flashbacky plné těch nejsilnějších pocitů i nejpalčivějších výčitek, neplnily svou úlohu dokonale, nebo dokonce přecházely v nudu. Právě v nich se Natalie Portman ukazuje jako poklad a nejsprávnější volba pro hlavní roli. Její upřímné slzy nebo soustředěný výraz mě provedly po světě, kterým Garland naťukává všechny očividné či nenápadné zdroje (Příchozí, Vetřelci, Prometheus nebo Fontána), ale nikdy do inspirace nezabředne. Pokaždé z nastalé situace vybruslí originálně a než bys řekl maják, začíná snad i vážně tvořit onu novou klasiku, o které trochu zaskočeně mluvily zahraniční reakce, ať už díky vizuálu, žánrovému záběru nebo pointám. Jediné, co mě mrzí - a tvůrci jsou v tom nevinně - je fakt, že jsme si Annihilation mohli vyzvednout až na Netflixu. Hardyho kamera i neutuchající překvapení z nového světa byly určeny i pro evropské stříbrné plátno.

Doufal jsem v důstojný prequel, ale od chvíle, kdy dorazila bizarní skvadra z nacistického Německa, bylo jasné, že se ho s přeťapanými herci a šišlavým přízvukem nedočkám. Hlavní hrdinka v podání extra roztomilé Ellie Gall sice dělá, co může, ale s banálními dialogy a špatně maskovaným mizivým rozpočtem nemohla udělat nic. Tím spíš, když jí záda kryje zaměnitelná parta přihrávačů a dvoří se jí louda James. Když byla SGO oznámena, vážně jsem nečekal ukoktaný fanmade projekt. Pár infantilních vtípků, jakkoli dobře načasovaných, na lepší hodnocení vážně nestačí.

Nebýt nešťastného scenáristického rozhodnutí, které v samém závěru posílá odkaz všeho netopýřího někam do stoky (a mimo jiné se tak definitivně odklání od už tak dost odlišné předlohy), nechal bych se mou milovanou viktoriánskou atmosférou, byť zde ne zcela vytěženou, dostatečně pohltit. Poslední dvacetiminutovka mi ale dosavadní dojmy šmahem splachuje a celé kouzlo plynových lamp tak až krutě rychle zháší.

Opatrně jsem očekával mysteriózní pohádku, do které del Toro přisype v lepším případě menší, v horším případě větší množství deprese, hlavního to kata Faunova labyrintu. Jenže všechno je jinak a já dostávám čím dál lepším Richardem Jenkinsem vyprávěnou retro verzi Žbluňk, přístupnou od osmnácti let. Nejkratší sirku si ze zúčastněných hereckých es vytahuje Michael Shannon, který sice svůj tradičně divoce zakaboněný obličej prodává, jak jen může, ale jeho linka ultrazáporného agenta působí kvůli nevydařeným rodinným / manželským scénám poněkud nahluchle. Vnímám, že hlavní prostor dostávají kráska a zvíře, až překvapivě na úkor dovyprávění linek ostatních postav, ale stejně mi je žánrově důkladná podívaná hrozně sympatická. Je totiž vyprávěná bezelstně a upřímně a nesnaží si hrát ani na chvíli na nic, čím není.

Celovečerní epizoda Black Mirror, kterou vlna loňského Moonlightu a jemu příbuzných rasových tématik nesmyslně vynesla až k oscarovému klání. Daniel Kaluuya v úloze hlavního hrdiny autenticky prožívá všechny citlivé i hrozivé chvíle a za hlavní roli pro přehlíženou Allison Williams jsem tuze rád, ale je to málo. Zajímavý námět na celý film nevystačí a po všech ohlasech jsem nevyhnutelně očekával základ nového směru nebo alespoň překvapivě vedenou žánrovku. V lehce povrchně působícím podání s jednostrannou pointou se ovšem neskrývá.

1. série - 50% - Chtěl bych mít hlavní dvojici rád, ale nejde mi to. Jsou natolik sebestřední a vlastní negací zaměstnaní, že jen všechno ničí, nenávidí, rozbíjejí, všechny pomlouvají nebo jimi opovrhují a když už nic z předešlého, tak se alespoň musí tvářit uraženě. Od zvratu někdy v první třetině z nich směšné masky spadnou a scénáře se sympaticky vrhnou střemhlav vstříc nepředvídatelnosti, ale tomuhle všelijak rozvětvenému (a přitom v jádru zcela jednoduchému) vypravěčskému schématu jsem až do konce neporozuměl. Nemalý počet kladných bodů trochu překvapivě připadá Gemmě Whelan v roli uvěřitelné Eunice. Na druhou sezónu jsem zvědavý jen kvůli neřešitelné situaci, do které se tvůrci dohnali. Ať teď bude příběh pokračovat kamkoli, veškerá síla, která se v něm podle spokojených diváků nachází, musí být zákonitě rozmělněna, ať se vrhne scénář kamkoli. 2. série - 60% - Tak dlouho bylo kolem pokračování ticho a všichni zúčastnění odpovídali na otázky na probíhající natáčení vyhýbavě, že jsem si téměř myslel, že se jedná o slušnou mystifikaci a ve skutečnosti se kutí prequel, reimaginace nebo jiná vykutálenost. Naštěstí tomu tak není a i přes zklamání se na seriál tentokrát nezlobím. Smíření nacházím hlavně díky tomu, že s definitivní platností odpadá věčná póza nenávisti, negace či chtěné "smrtonosnosti", výsledek ale rozhodně nestojí na silných příběhových nohách. Tam, kde se v první sezóně děly zajímavě zvraty nezajímavým hrdinům, jsem tentokrát s náladou charakterů překvapivě souzněl, zatímco se odehrávalo cosi ne snad špatného, ale překvapivě předvídatelného. Tvůrci se snaží citovat žánrové příbuzné a celou ústřední linku balí do sympaticky sevřeného hávu krátkého časového úseku, ale opět tomu chybí trochu života, nehledě na to, že množství prostoru pro nováčka Bonnie je neúměrně velké a troufám si říct, že i neopodstatněné. Zas a znova tomuto kultu zkouším chodit vstříc, on se mnou ale tvrdohlavě odmítá srozumitelně mluvit.

K původnímu profilu vtipné výplňovky (svého času s o třídu slabším hodnocením) byly trochu nešťastně vlepeny jak epizody s podtitulem Kako-hen, které tvoří zkrácenou třetí sezónu, tak i finální Shiawase ni Naru. Nejraději bych viděl profily tři, protože náladově by všechny počiny nemohly být rozdílnější, ale nemůžu mít všechno. Paradoxně právě ucelená čtyřdílná exkurze do Tomoeho minulosti, která se může honosit slušnou výpravou, je ze zmíněných pokračování nejslabší. Dovypráví sice klíčovou kapitolu, jejíž příjemně romantická pointa na nás už nějakou dobu mrká, ale až překvapivě často se právě od ústředního trylkujícího slaďáku odklání. Když se Tomoe ve své démonické verzi vilně dere na bezbrannou Nanami a její jedinou reakcí jsou rozpaky nad tím, že jí to v tu chvíli nesluší, jen jsem šokovaně zamrkal, kam že se to tvůrci ve vyobrazení zamilovanosti vydali. Jednalo se naštěstí jen o chvilkové zaváhání, ale mírné rozčarování už mě neopustilo. To u OVA, dějově patřící mezi první a druhou sérii (a tedy i příběhově nejméně důležité), jsem se téměř celou dobu mohl potrhat smíchy a překvapeně ji řadím mezi to nejvtipnější, co se v okolí jedné nenápadné svatyně událo. A konečně finální rozloučení, byť v až krutě krátké stopáži, slouží jako něžné, citlivé a nejen díky tomu i jako tuze dojemné zamávání téhle bláznivé partě. Žánrová střelba do všech směrů možná měla slabší chvilky, ale o to víc jsem si užil ty silnější.

Po prvních ohlasech, slibujících originální komedii s charismatickým hlavním hrdinou v podání talentované stoupající hvězdy, jsem věřil v jasnou trefu do černého. Ze Starosty se ale po úvodním přešlapování na místě stala hvězda jen na malou chvilku. Oblast humoru se sice našla se slušnou jistotou, ale dějová jednokolejka, kdy většina postav jede stále totožnou komediální notu (T.K. bezelstný naiva, Jermaine vychytralý prospěchář, Dina vymetající všechna černošská sitcomová klišé) mění konec série (kterou navíc stanice ABC bez milosti stáhla z vysílání) v poněkud trpčí zážitek. Nemluvě o chvílích, kdy se z Courtneyho začne stávat rozmazlený fracek. Přesto budu na tuhle jednohubku vzpomínat s úsměvem a nemůže za to nikdy jiný, než neselhávající Lea Michele. Její Val je svou šprťáckou dochvilností a snahou o dokonalost nemálo podobná Rachel Berry z Glee, což mě nemůže než těšit. A byť za celý seriál zazpívá jen jednou, a to navíc na pár vteřin, stejně to s náskokem stačí na pozici jednoznačně nejoblíbenější postavy. A to u počinu, který je primárně založený na chemii ústřední klukovské trojky, nevěstí nic dobrého. Natožpak trvalého.