novoten

Chris Rock zahazardoval, vsadil všechno na jednu kartu - a kdyby to šlo, prohrál by i vlastní kalhoty. Už po úvodním monologu přestalo být šití do černobílé problematiky posledních týdnů vtipné a i potenciálně silné momenty (Gaga) tak kvůli rozpačité kolektivní vině smutně zapadnou, v horším případě pak zavání parodií. V kombinaci se skutečností, že mnou nijak oblíbený Šílený Max dostal šanci stát se nejúspěšnějším snímkem večera, jsem nakonec překvapivě často zůstával slušně otrávený. Díky alespoň za zaslouženou sošku pro Leonarda, moje nervy při každé jeho nominaci tak konečně dostanou pohov.

Za Caesarem stojí parádní nápad na poctu, který se zvrhl špatným směrem. Zápletce s komunisty, ve které ze sebe Clooney (u Coenů už tradičně) dělá ňoumu, se ani při veškeré snaze nejde zasmát. Nejsmutnější na tom všem ale je, že právě zlatému věku kinematografie, kterému se film snaží vyjadřovat lásku, dělá až parodicky fascinovaným pohledem v důsledku medvědí službu.

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností.

Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se v dnešní době, navíc po neslavných výsledcích druhého filmu, může povést celý projekt dovést ke zdárnému konci a o to víc jsem svítil nadšením po prvním promu. Seriál, který mě k televizním příběhům na pokračování přivedl, je zpátky a má v sobě úplně všechno, co se mu kdy před lety povedlo. Nejpozitivnějším překvapením je zjištění, že se bez okolků pokračuje ve stejné náladě, ve které se minule končilo. Veškerou původní lavinu otázek totiž uzavřel finální (a dnes již takřka legendární) dvojdíl The Truth a následující (fanoušky do jisté míry odmítaný) I want to believe není o hledání návštěvníků, konspirací a utajovaných skutečností, ale o hledání sebe sama. K mému nadšení je ale svou náladou novým příběhům nejblíž. Vlastní pochybnosti jsou totiž největším hnacím motorem celého revivalu a dostávají svoje místo překvapivě ve VŠECH epizodách. Divácky nejvděčněji z toho pro mě trochu překvapivě vychází Darin Morgan, jehož obě dílka, Founder's Mutation i Home Again, jsou dostatečně děsivé, ale v prvním řádu obestřené dojemnými rodinnými linkami, které dokazují, že dění kolem Williama z posledních sérií má nezanedbatelný a i po dlouhých letech neodvratně tragický nádech. Mezi Morganovy epizody nenápadně vplula divočejší Mulder & Scully Meet the Were-Monster, která u neznalých diváků zákonitě způsobila pobouření či nepochopení, zato u pamětníků legendárních vážně nevážných jízd typu Bad Blood nebo Jose Chung's 'From Outer Space' přivodí snad až nadšení. Tvůrci totiž kromě obvyklých vyprávěcích postupů vrátili i shazování sebe sama a to si užije opravdu jen ten, kdo před lety dával pozor a pamatuje si z původního seriálu víc než žluté Toomsovy oči nebo fosforeskující lesní hmyz. Kapitolou sám pro sebe ovšem zůstává Chris Carter. Zatímco pro překvapivě vysoké procento diváků byl dlouholetý příběhový podklad plný únosů, kolonizace nebo černého oleje do jisté míry nutným zlem, pro mě tyto příběhy redefinovaly slovo mytologie. Všechny linky (včetně mezi fanoušky nechvalně známých supervojáků) byly vždy, i ve slabších obdobích, něčím navíc, co mě pokaždé spolehlivě zmagnetizovalo. Právě proto mě šokovalo, když jsem po úvodní My Struggle musel uznat, že takhle slabý mytologický díl tu zkrátka ještě nebyl a o osud vymodleného revivalu jsem měl v tu chvíli pořádný strach. Když mě výše zmíněná trojice epizod vyvedla z omylu, přišel opět Carterem napsaný Babylon - a opět mi přivodil zklamání, protože stejně jako v předchozím případě fungoval v jednotlivostech (pouto hlavní dvojice, narážky, vtípky za hranou parodie), ale jako celek přežvýkával zoufale nezajímavou báchorku. Proto byl ten balvan, který mi po finální My Struggle II spadl ze srdce, těžký jak ten největší meteorit. Právě tady konečně vy-víte-kdo odhalí něco ze svých věčných plánů, právě tady hrozí další blízká setkání a mám o osud legendárních hrdinů pořádný strach. Na samém konci se nezlobím, že šestidílná nostalgie, původně zamýšlená jako poslední poklona, je nakonec řadovou sérií, která se pravděpodobně dočká pokračování. Nezlobím se, protože nálady při sledování se ani po letech moc nezměnily a do seriálu bez problémů zapadly. Vyloženě mě pak dojímá herecký výkon Gillian Anderson, která trochu překvapivě přehrává i jinak perfektního Duchovnyho. Zatímco on hraje Muldera jako pořádně omláceného člověka, jehož bezhlavá víra i zničující skepse si již vybraly svoji daň, Scully má úlohu litující, nejisté a do poslední chvíle doufající ženy pořádně těžkou a s postupujícími díly je čím dál jasnější, že z některých rolí se zkrátka nevypadává. A já chci věřit, že tohle je jen začátek něčeho většího.

Hlavní hrdina stále nedokáže argumentovat jinými pojmy než "rodina" a "přátelství", charakterů je tentokrát doslova nepřeberné množství a domněnka, že Yuu a Mika jsou do sebe ve skutečnosti hluboce zamilovaní, se stává téměř jistotou. Občas se vypráví o překot, jindy se celá epizoda odehrává jen v rovině nic neřešícího dialogu. A já fascinovaně zírám na každý nový zvrat nebo k dokonalosti animovanou akční scénu. Seraph možná nemá nejvyšší ambice a s otrávenými diváky bych si netroufal hádat, ale mně si na svou stranu ukradl okamžitě. Čekání na novou sérii bude k nesnesení.

Klasika, kterou mi BBC musela naservírovat na stříbrném podnose, abych to s ní konečně zkusil a já za to můžu jen děkovat. Ve chvíli, kdy se z guláše mnoha postav stane správný vztahový propletenec, je vyhráno. Všechny zamilované, nenávistné a vůbec emocionálně vypjatější chvíle jsou vybroušené k dokonalosti a ústřední trojlístek postav ztraceného Paula Dana, charizmatického Nortona a zejména spanilé Lily James, které divák onu naivní treperendu uvěří od momentu, kdy poprvé zamrká kukadly, si sympatie vydobyl od samého začátku. Kdyby mě tolik nerozčiloval proradný rod Kuraginů, snad bych sahal i po nejvyšším hodnocení. I tak se z moderní Vojny a míru stala klasika, která nebolí a je naopak šitá přesně na míru divákovi, který se rád nechává unášet nevysychajícím britským televizním pramenem.

Jako kdyby se po odchodu Jessicy Lange z pozice každoroční nejhlavnější postavy hledala nová tvář. Ne snad tvář herecká (tu Murphy našel na první dobrou díky fenomenální Lady Gaga), ale tvář celé show, protože letošek si bere všechno možné z let předchozích. Nejvíc se blíží Murder House, ze kterého si půjčuje charaktery a náladu, z Asylum pak všudypřítomnou atmosféru husí kůže a z Freak Show zase tempo vyprávění s nepřeberným množstvím vedlejších postav a odboček. Právě nad posledním zmíněným má ale Hotel zásadně navrch, protože zůstává sevřený, věnuje se na začátku i na konci těm samým linkám a více než kdy dříve mu nahrává lahůdkový soundtrack. Ani tentokrát se scénář nedokáže vyhnout některých chybám a třeba civilní pojetí příběhu Johna a jeho rodiny působí jako naroubované na poslední chvíli, stejně jako pointy jeho detektivní práce. Kontrast dusivé i svěží nálady, úchvatné výkony Denise O'Hareho a jako vždy brilantní chameleonky Sarah Paulson jsou ale natolik svůdnými lákadly, že se z pobytu v hotelu Cortez stala druhá nejlepší sezóna.

Wade nekecal, je to love story. Naštěstí. Jako střelená komedie/parodie se totiž Deadpool dobrovolně shazuje desítkami popkulturních narážek, kvůli kterým mu na několika místech hrozí, že se stane jen instantní rychlokvaškou. Pokaždé ale včas utáhne závity, humor úspěšně zabalancuje na hraně nejtriviálnější prepubertální rozjívenosti a všechno je zase fajn. Bez kouzelné Moreny by to ale nešlo. První opravdové odtržení od seriálových světů jí svědčí přímo náramně a zatímco všichni se při nečekaně obřím finančním úspěchu červeného šílence klaní hlavně Reynoldsovi, já tenhle úspěch přeju zejména jí.

1. série - 90% - Na HBO jsou zvyklí na ty nejobyčejnější lidské starosti a po pár minutách s touhle čtyřkou si nejde nevzpomenout na jiné spřízněné kousky od stejné stanice, tedy Looking a ještě víc pak na Girls. Togetherness jde ale ještě o krok dál, protože si pranic nepomáhá atraktivním prostředím. Zkoumá vztahy z pohledu stabilního manželství a hranice středního věku a řeší tak v prvním plánu situaci, kdy spolu dva lidé být chtějí i mají a objektivně je vše v pořádku - a přesto něco někde skřípe. A jako na potvoru se to něco nedá ani pojmenovat. Scenáristická dvojice bratří Duplassových má očividně odžito své a v jejich podání je každý partnerský dialog čirým zlatem, ve kterém se nedá nehledat odpovědi na nejrůznější otázky, které se člověku, který to se vztahy myslí vážně, chtě nechtě rojí v hlavě. Otevřený divák dosáhne poznání, které ty zkušenější asi nepřekvapí. Tedy že něco se vyřešit dá, něco se vyvrbí samo a někdy se můžete přetrhnout, ale problém zůstává a jen potichu bobtná do nesnesitelných rozměrů. Nejvíc v tomhle snažení fandím Michelle v podání krásné a žádoucí Melanie Lynskey. Když vidím, jak moc chce všechno v rodině udržet pohromadě, ale nemá to snadné o to víc, že jí radí takové tornádo jako Tina, musím jí přát rodinné štěstí ještě silněji než ostatním zúčastněným. Neznamená to ale, že bych nefandil i Brettovi a Alexovi, kteří jsou správní parťáci do nepohody a jejich nespokojenost s nastalými situacemi jsem poctivě prožíval v jejich kůži. A nebýt snad až přílišné nadsazenosti linky s Mary Steenburgen, nemá v žánru krátkometrážní dramedy konkurenci. Takže díky za tuhle osmiepizodovku, která ukázala, že i na minimálním prostoru může vzniknout nezapomenutelná věc. Jestli tahle specifická atmosféra vydrží i dál, je rozhodnuto o seriálu, který budu na každém kroku doporučovat do omrzení. 2. série - 90% - Příběhy smutných poznání u vztahů, o kterých jste mysleli, že vás už ve zlém nikdy nepřekvapí. Výlety, které rozezní smutek po dobrodružstvích dětství a dospívání, které odvál čas a které se nikdy nevrátí, i když byste dali všechno jen za pár jejich minut. A pocit, že Duplassovi stvořili melancholii v nejčistší formě. Možná jsou Brett a Alex občas snad až moc velcí troubové, možná mi Tina ani v přijatelnější formě nedokázala naplno přirůst k srdci. Jenže nejlepší příběhy někdy píše sám život. Proto je zrušení již po dvou letech nejbolestnější zářez za dost dlouhou dobu. Konec, který sami tvůrci považovali za konec jedné éry, je proto bohužel koncem definitivním, ale snad právě proto ho přes srdce dokážu přenést s úsměvem, byť značně uplakaným.

Vousatý jestřáb sestřelen. Při pohledu na vražednou stopáž a více než důkladný úvod je jasné, že tohle je vysněný projekt, jehož autora nikdo nebrzdil a splnil mu tak největší přání. A přestože povzbuzující proslovy či výhrůžky na téma mrtvých Američanů dávají svým množstvím vzpomenout na Pearl Harbor, zážitku to ubírá jen minimálně. Když jde totiž do tuhého, dostává se do popředí Akce s třikráte zvětšeným A, která dokazuje, že Bay zkrátka nestárne, jen svým vlastním způsobem zraje. Každá salva nebo výbuch překonává dynamičností všechno, co je v žánru možné vidět a stoupající strach o hlavní postavy žene vstříc přehrocenému a o to víc divácky vyčerpávajícímu finále.