novoten

Všem odpůrcům, všem posměváčkům i všem cynikům opět vstup zakázán. Tady se totiž znovu trpí pro zlomené srdce, zoufalé činy neberou konce a pro tu pravou lásku by všichni šli světa kraj (a možná ještě dál). To, co kniha rozmělnila v nekonečných opakovaných úvahách na totožné téma, z toho dokázal Weitz vytvořit romanticko-dobrodružnou podívanou. Tolerance je sice stále třeba, ale kdo neodmítl napoprvé, neměl by ani teď.

Zemeckis sice už dávno nedělá ve filmovém světě revoluci na počkání, ale tímhle tempem v jeho animované úlitbě najdu nový oblíbený žánr. Zatímco Beowulf se tak moc opájel svou velkolepostí, až zapomněl na diváka, u Ebenezera už to nehrozí. Snad za to může nezastavitelný Jim Carrey, zdokonalená životnost postav nebo uchvacující efekt třetího rozměru, ale tři duchové mi přinesli nečekaně silné vánočně-zimní kouzlo, což se naposledy povedlo snad jen o šest let dříve Lásce nebeské.

Dokonale atraktivní prostředí, napětí v každém dialogu i bez tušení pointy a konec nekonečných antidiváckých úliteb pro vlastní osobu. Tarantino dospěl.

Ta odvaha zkusit pokračovat na té samé chatě o čtvrt století později mě překvapuje doteď. A to nemluvím o troufalosti předhodit divákům, lačnícím po další komedii, stominutové vzpomínání na něco, co je dávno pryč. Ale i tak se pár věcí nemění - Cabadaj se dere do popředí, Mácha je komediálně nejvděčnější postava a Převrátil funguje jako prostředek pro ztotožnění diváka. A ano, vedlejší ženské osazenstvo je zase neskutečně otravné. Nostalgie a posmutnělá náladovost je ale překvapivě fajn. Do hlavních postav jsem viděl, některým jsem fandil, aby se dokázali v životě otočit správným směrem a i když jsem občas cítil zbytečnou teatrálnost, pořád mě zajímalo, jak chtějí John s Pelantem tenhle scénář zakončit. Tam možná nakonec tkví kámen úrazu. Velká gesta, velká slova a okrajově vyhrocené vážné situace Sněženkám vážně nesluší. Přesto na tuzemské poměry obrovské překvapení. 70%

Zatímco sci-fi část mě zaskočila překvapivě výraznými logickými dírami, slepými dějovými uličkami a nedořešenou "mytologií" časových skoků, u romanticko-dramatické roviny jsem Schwentkemu zobal z ruky, Henrymu fandil a film pro sebe překřtil na Zakletý v lásce. Dlouho nikdo nebyl tak zbožňováníhodný jako Rachel McAdams coby Clare. 70%

Žánr dětské fantasy nedokázal naplno uspokojit moc diváků a veškerá zášť tak nutně musela vygradovat. Will Stanton a spol. se tak stali obětními beránky, i když u mě dokázali Dávní vzhledem k nulovým (až záporným) očekáváním překvapivě zabodovat. Nedočkáme se sice draka nebo létání, ale nechybějí hlášky, sympatičtí průvodci po nově objeveném světě a hlavně dostatečně kouzelná atmosféra. Není to fantasy taková, jakou by její fanoušci chtěli, ale tahle upřímná rodinnost je mi o poznání příjemnější než například falešná velkolepost z Narnie.

Zatímco zápletka může na první pohled působit za vlasy přitažená (kdo by se do téhle situace nechal navést i přes vyslovená rizika?), postupující nosná linka, navěšené gagy i všechna příslušně upravená romantická klišé fungují přímo pohádkově. Největší prémií je ale Sandra Bullock, která vypadá a hraje nejlépe v kariéře a každou svou replikou nebo gestem mě rozněžňuje až na doraz. Když připočtu přirozenou chemii se spolehlivým Reynoldsem, spokojenost narůstá vysoko nad úroveň milé romantické komedie.

Povídky o manželství a sexu jsou kniha takřka geniální. I proto to měl Nestyda od začátku prohrané, ale vyšel ze souboje s očekáváním relativně se ctí. Souvislý příběh totiž musel být přítomen, ale určitě měl být bližší Oskarovi. Zuzanino počínání totiž působí silně rozpačitě, tuctově a bohužel bez pointy. Na scenáristickém papíře to mohlo být od Viewegha slibnější, takhle dost dobře nechápu, proč jsem měl tu či onu unavenou linii sledovat. Nejsilnější momenty samozřejmě přijdou, když se objeví replika z povídky, jeden oblíbený příběh se propojí s jiným a překvapivě právě připsaná Nora je parádní vůdčí linkou. Zkrátka všechno alespoň zdánlivě funguje, ale na příliš mnoha místech jsem jasně cítil, že chybí něco navíc, o proměnlivosti nálad předlohy na několika řádcích ani nemluvě. A Hřebejk sice naštěstí definitivně zahodil dřívější masku spasitele české kinematografie, kterou si tak nepochopitelně přivlastnil, ale měl by se zamyslet nad svým šansonově-melancholickým syndromem. Ta vzájemná podobnost předkládaných hudebních prostředí už je alarmující.

Flynn se do všeho vrhá stále se stejně nerozhodným a zároveň nadšeneckým elánem, zabrouzdává do historie nočních tvorů a ke všemu mu přihrává překrásná Stana Katic. Zkrátka a dobře dokáže i napotřetí zaujmout, pobavit a na rozdíl od minulé návštěvy se i vyhnout zbytečným klišé. Na odlehčené dobrodružné jízdy pořád s radostí slyším.

Dokumentární náhled znehodnocený nesmyslnými pohledy "mimo", bizarní nadsazenost vedlejších linií a do očí bijící logické nesmysly. Plus jedna solidní akční scéna. Tenhle scénář se zkrátka zakopal po deseti minutách, když lidi rozškatulkoval na svinské vojáky, šílené vědátory a rituálně smýšlející Nigerijce. Navíc jedinou sympatickou postavou je upozaděný mimozemšťan Christopher, který převyšuje sobeckého Wikuse snad ve všem. Každý bojový střet musí provázet nějaký krvavý efekt, prostitutky spí s mimozemšťany (??) a Blomkamp se tím vším evidentně trefuje do vkusu divácké i kritické většiny, která se mu klaní za špinavou atmosféru. Mně ale ani trochu, takže za těch pár solidních (i když posléze velmi brzy utopených) nápadů jen takhle.