novoten

Tenkrát v odborech. Tak jako má Leone trilogii dolarovou, má nyní Scorsese trilogii mafiánskou a jejího završení jsem se dočkal v době, kdy jsem ho už zkrátka nečekal. Nejmladší bratříček Mafiánů a Casina totiž dorazil ve chvíli, kdy je zasloužilý tvůrce nedaleko osmdesátky a rázně tak skeptikům ukazuje, že věk je jen číslo. Příběh Franka Sheerana je nostalgičtější než dva zmiňované kousky, nepotřebuje si tolik pomáhat formou a obrazem jednotlivých událostí, zkrátka jen půlčtvrté hodiny pluje, vypráví a vzpomíná na věci, na které se nevzpomíná lehce. S nadhledem představí sto a jednu vedlejší postavu, aby stejně elegantně dokázal bez jediné kapky krve zamrazit v zádech při titulkové pauze s jejich osudem. A uprostřed všeho zůstává královský trojlístek De Niro, Pesci a hlavně Pacino, v neuvěřitelných hereckých kreacích, kdy si tihle pardálové na sklonku kariéry (Pesci už dokonce po jejím reálném konci) vychutnávají nejvášnivější hádku i nejjemnější nuanci. Věděl jsem, že tahle cesta bude o vraždách, mafii, politice nebo soudech, ale nečekal jsem, jak moc přesně bude i o stárnutí a pomíjivosti každého života, kdy ty nejdůležitější věci jsou právě ty, které nenávratně zmizely.

Spoilery - Že se nebude jednat o obyčejnou parafrázi na slasher, bylo jasné už od oznámení tématu, přesto mě autorský záběr příjemně překvapil. V rámci převyprávění teenagerovských horrorových osmdesátek se totiž jedná o první díl, o přestřelené pokračování, o parodii sama na sebe, o nečekaný origin i o nostalgický návrat po letech. A přesto je mi to málo. Hutná atmosféra, která jindy k AHS neodmyslitelně patří, se totiž dostavuje až v poslední třetině a místo toho sledujeme cosi, co připomíná trochu vyšeptalou neuskutečněnou sezónu Scream Queens. Hlášky cílí zbytečně často na první dobrou, zvraty nepřekvapí, protože přepálenosti se střídají už od samého úvodu a i když mě potěšilo, že jsem nejraději sledoval postavu, která mě v úvodu nezajímala vůbec (Jingles), nezůstalo ve mně z Camp Redwood téměř nic. Díky alespoň za dotažené, dopointované a překvapivě dojemné finále, které celý příběh nenásilně zamyká do vlastní krabičky. Že mě v tu chvíli už z neúspěšných veletočů téměř bolela hlava, je věc druhá.

Snaha o co nejširší záběr se trochu míjí účinkem. Zprvu vítané osvěžení v podobě vietnamských dozvuků vyvane ve chvíli, kdy se Wayne o válce baví snad s každou mužskou postavou, stejně tak linka zkoušeného manželství nikdy nedosáhne uspokojivé katarze a většinu konfliktů jen nesměle přetřese. Případ z West Finger bych tak rozhodně zařadil za dva jeho předchůdce, byť ne dramaticky. Ali a Dorff totiž se sveřepým výrazem s přehledem utáhnou celé vyšetřování (jakkoli je Pizzolatto i tentokrát vysazený na odhalování point z nefér dějových směrů) a i potřetí, byť už chvílemi za hranou únosné formy, nechává zahrát koncept detektiva, který desítky a desítky minut bloudí, hledá, nahlíží a pak teprve možná něco nachází, nedej bože odhaluje. Trpělivost mi neodešla s formátem, jen s investovaným časem osmi hodin do jednoho toulání. Dál bych už v této podobě štěstí určitě nepokoušel.

Na začátek něčeho opravdu nového a samostatného příliš stejné jako klasická jednička, s nedostatečně sympatickými či prokreslenými novými charaktery. O Sarah jsem se svého času bál od prvních minut, Dani mi až do konce byla takřka jedno. Nepomáhá ani podivně nevyhraněná nálada, která mě nechytí ani za jeden správný konec. Drahně moc totiž musí zachraňovat dvě nejznámější tváře celé značky, při jejichž libovolné konfrontaci jsem se potutelně usmíval, ale nebýt jich dvou, kdoví, zda bych v kině seděl až do konce. Zvrat z úvodní scény mi totiž přijde fatálně špatný. Přijít s takovýmhle retconem film, který nemá námět rozjetý samotným Cameronem, měl by hodnocení minimálně o třetinu níž, protože některá pošlapání se zkrátka neodpouští, nehledě na to, že dějový vzorec, po kterém se pak v důsledcích jede, v ničem od původní šablony nevybočuje, jen si dobrovolně ubírá jeden prapůvodní časový paradox. Mrzí mě, že právě očekávaný Temný osud pro mě zůstává jednoznačně nejslabší terminátoří kapitolou, ale vážně bych se raději vracel do neutěšené budoucnosti Salvation nebo do akčně-komediálního Genisys, jakkoli právě to by si svým blázněním s historií vysloužilo podtitul Legends, aby bylo jasno, že tady už se nevypráví původní sága. U obou těchto světů bych si ale i dnes milerád dal původně plánované trilogie, zatímco Dani nebo Grace nikdy víc. Třetí hvězdu zachraňuje nekonečně gradované finále, které statečně vystřídá snad všechna prostředí i dopravní prostředky. Což je fajn výsledek u řadového sci-fi, ne u značky z nejslavnějších.

Od první do poslední vteřiny nepředvídatelný příklad všech britských seriálových ctností. Není nouze o překvapivé zvraty včetně jednoho šokujícího, atraktivní prostředí propojené s vedlejšími tématy a strhující herectví všech zúčastněných v čele s dech beroucím Maddenem, kdy divák neustále váhá, jestli se hlavní hrdina zhroutí, provede hrdinský čin nebo postřílí všechny kolem sebe. Velká škoda zapletení se do vlastních sítí intrik v době těsně po přeskočení základní výhybky, do té doby jsem myslel, že mám před sebou pravý seriálový zázrak, takhle alespoň více než pečlivou žánrovku s do neuvěřitelných výšin gradovanou finální linkou.

Vzácný případ, kdy adaptace kopíruje náladovou i subjektivně pocitovou křivku předlohy i s jejími největšími klady a zápory. Tedy perfektně vystavěný ženský trojúhelník svazovaný každou scénou blíž k sobě, paranoidní atmosféru, kdy žádné vysvětlení záhady není příliš přitažené za vlasy - a ve finále bohužel pointu, která mě zklamala jako to nejjednodušší a také značně černobílé řešení. Přesto jsem díky Emily Blunt dost dlouho zvažoval i vyšší hodnocení, když z Rachel dře uvěřitelné emoce i v nejjemnějších nuancích. Zabránila mi v tom Haley Bennett, která je i přes nezpochybnitelné půvaby příliš chladná a onu vysněnou zbožštěnou Megan nemůže pro zbytečnou průhlednost nikdy naplno dohrát.

Musel jsem hledat, kdy naposledy ke mně dokázali Coenovi tak silně promluvit a došel jsem až k Tahle země není pro starý. Ani žánrově spřízněná Opravdová kuráž nebyla takhle komplexní a subžánrově rozkročená. Nejradši jsem za to, že se od začátku jednalo o film a ne o seriál, jak se původně tradovalo v médiích, než podobné zvěsti uťali sami tvůrci. Právě takhle, ve zdánlivě nesouvisejících příbězích svázaných smrtí, dvěma hodinkami a formálním čtením z knihy, zřetelně vyzní, jak krutý, bezútěšný a zároveň nekonečně romantický život na Divokém západě musel být.

Nechybí žádný z Makotových trademarků (déšť, vlak, stesk) a stejně je tenhle výlet odlišný od všeho, co předtím i potom stvořil. Z výpravy nesourodé party se totiž záhy vyklube parádní netradiční fantasy a jakkoli ostatní kritizují vykrádání samotného Miyazakiho, já tenhle úkrok stranou vítám. Žánrová hra je totiž ve výsledku překvapivě napínavá a neměl jsem tušení, co se může stát v příštích pěti minutách, tím spíš na samém konci. Dlouhé přemítání nad rozporuplnými zvraty a vývojem postav zaručeno.

V rovině sociální satiry a černé komedie stoprocentní, v rovinách všech dalších pokradmu se objevujících žánrů přinejmenším snaživé a v každém zvratu překvapující. Ale jak mě moc bavilo netušit, kudy a kam se můžu vydat, doteď se nemůžu rozmyslet, jestli mi katarze přijde odvážná nebo jenom přepálená. Jak je totiž u korejských hitovek zvykem, objevují se s přibývajícím počtem překvapení i momenty s tak vysokým faktorem wtf, že se hranice mezi úsměvem a zdviženým obočím téměř smaže. Náladou a dozvukem se do mě ale parazit (zejména díky síle vypravěčova konce) zahryzl věren svému názvu dost účinně.

Julian Fellowes se při psaní scénáře vyspal do růžova, jinak si nedovedu představit onu ohromnou pozitivní sílu, která z filmu sálá. Slzy se mi jako správnému fandovi draly do očí už ve chvíli, kdy s gradující hudbou přišel úvodní záběr na samotné panství, ale až právě v chýlícím se závěru, kde i smutné zprávy jsou podány s nádechem optimismu, mi docházelo, jak unikátním způsobem se nezapomenutelné příběhy uzavírají. Na přehnaný happy end nebo nevěrohodnou symbiózu vrchnosti se sloužícími si tedy rozhodně stěžovat nebudu a ještě jednou zamávám svým velkým oblíbencům, zejména konečně dozrálé, stabilní a zbožňováníhodné Lady Mary.