Haluzz

Ze začátku mi vadilo, jak Fish Tank přispůsobuje veškeré své aspekty hlavní hrdince, ale jaké větší souznění by jste u filmu o puberťačce mohli chtít ?

Morálně nejsložitější, ale také nejméně hravý Park.

Alighieriho Dante jako dvoumetrová vazba čtvrtící kosou nenarozené děti? Ve filmu je možné všechno. Jakýs takýs základ z knih/y tu je, i se zbytkem kritiky vůči společnosti, církvi apod. ale udušen pod nánosem zbytečných flashbacků dovysvětlujících jednotlivé hříchy, logickými lapsy a plný neodůvodněných změn animačního stylu během vyprávění. Chápu, že je to JEN doprovod k PS3 mlátičce( chválím kreativitu brutálních scén i přímý záběr na vagínu) ale i ty souboje jsou nezáživné a v podstatě skončí ještě dřív než začnou.

Oceňuji Markovu práci s pozicí/pohybem kamery v příběhu, oceňuji i Slámovu schopnost vymáčknout z každé scény maximum, ale k čemu je to platné, když postavy, narozdíl např. od Venkovského učitele nemají žánrovou paměť, tudíž se nepoučí a jednají na základě stále těch samých přesvědčení, v té samé stereotypní masce( dobrosrdečný idiot Pavla Lišky, stále se nevymanícího ze stejné škatulky rolí, neurotická matka, smířený otec) a jediné co žene příběh kupředu je zjištění " kterak dostat človíčky ze sraček", přičemž nám sám film nutí, že jen ve sračkách jsou lidé hodní a laskaví a sám si stihne za tenhle " lidský" přístup pogratulovat.

S Informátorem mám zhruba stejný problém jako s posledním snímkem bratří Coenů. Jsem rád, že se jedná svým způsobem o autorské filmy, odprošťující se od klasických (velko)filmových schémat a hrající si se způsobem vyprávění, s vyprávěním na úkor toho co je vyprávěno( přičemž Serious man z tohoto souboje vychází o něco lépe, pro větší nenucenost a hraní si s divákem) , ale když Steven tlačí na pilu ne-vyprávění příliš, jednoho to může přestat bavit. A na to, aby spolu s CIA rozplétal nitky podvodů a lží jsou podány až příliš odlehčeně.

I přes klasickou stop-motion stylizaci a jednoduchost vyprávění(v exteriérových a nedialogových scénách většinou jde o " arkádové" zobrazení prostoru, ve kterém se postavičky pohybují pouze horizontálně či pouze vertikálně( lov na kuřata, útěk na motorce) , vyprávěné klasicky zleva doprava) se Andersonovi podařilo film naplnit svojí zvláštní atmosférou, kdy každé zvíře řeší krizi identity, ať už středního věku nebo dospívání, s porozuměním, kde se hranice mezi bajkou a osobním dramatem zcela stírají. A když zapojí do hry více filmových postupů( stead-cam, montáž, klasickou animaci) a spousty filmových citací za sebou, zrychlí tempo, film stále drží pohromadě a postavám je čas fandit, ať už při fantastické bitce v kanálu nebo při mrazivém a Tarkovski-like setkání s vlkem.

Jenom Haneke, psycholog rozkladu, zhnusen americkou produkcí a tamními poměry, stejně jako nepříznivým přijetím geniálních Funny Games U.S. , a navrátivší se do rodného Německa, mohl natočit tak neskutečně formálně podvratnou podívanou. Bez jakýhkoliv žánrových příkras a modelového zjednodušení postav či děje natočil jeden z nejevropštějších filmů posledních let, upomínající na Bressonovi moralizující příběhy, kterým přidává pečlivě napsanými postavami( učitel jako neschopný pozorovatel, po XX letech nestranným vypravěčem) historickou naléhavost a nevnucující rozuzlení nechává uvalit vinu jen a jen divákovi . Ukolébávající diváka oldschoolovým tempem vyprávění i zvolenou černobílou formou postupně nahlodává, s neuvěřitelným citem a přesností základní jistoty fungování společnosti, nahlíží za strnulé masky a nalézá nenávist i vinu, nefukčnost výchovy i náboženství proti zlosti jednotlivce.

Nejčernější a nejnasranější film posledních let, který nemá zapotřebí křičet známá jména a opájet se vymazlenou výpravou minulého režimu. Hnusní a opotřebovaní lidé uprostřed hnusných a opotřebovaných kulis uprostřed hnusného a opotřebovaného režimu, který Pouta nevyužívají jako strůjce všeho zla, ale jen jako prostředek, který si každá svině využije po svém, jako kulisu, která jim umožní páchat ty největší zbabělosti i ty největší zparchantěnosti, ale nesoudí, nejsou jednoznačným a tupým snímkem " z jiné doby". Za zvuků nepříjemně glitchovitého soundtracku, uprostřed pečlivě komponovaných záběrů se pohybují neskutečně živoucí postavy( snad poprvé mi takové množství a způsob klení jako u Antonína nepřipadalo nemístné a násilně napsané) a je jen na nás, koho odsoudíme a komu odpustíme. Snad jen přechod od živelného neorealismu( ukáže všechno co je třeba vidět tak jak to chceme vidět, i když nečekaně) k nežánrovému a poetickému éterismu v poslední čtvrtině filmu je trochu příliš uspěchaný, ale i díky tomu mají Pouta příznačně nejednoznačnou atmosféru i dozvuk,

Neustálé zrychlování tempa příběhu nemá cenu, když vše co je tu ke zrychlení nedrží pohromadě -- epileptické přestřelky, nezajímavé lidské drama, nekonečné a neustále se opakující africké západy Slunce a z každé scény trčící touha po uvědomění a velkém tématu.

Zářivý a fantaskní výlet do Gilliamova Imaginaria, ze kterého jasně čiší, že vyprávěči minulosti, spolu s ním samotným, vyprávěči příběhů složitých a nekonformních nemají v budoucnosti místo. Film je krásnou a citlivou ódou na vyprávění všeho druhu( od samotných Gilliamových kabaretních začátků, přes montypythonovskou éru absurdního humoru až po budování velkých epických příběhů) , která se ( snad komplikacemi ohledně přepisování a přeobsazování) ke konci už neudrží ani jedné z hlavních linií a drolí se na jednotlivé sny a nápady ...