Chlupis

Melancholia je Trierova opětovaná destrukce filmových žánrů, jejímž jediným háčkem je, že ať už se o ní napíše cokoliv, sám režisér všechna možná vyznění razantně vyvrátí. Ve výsledku mě namísto hledání podtextů a významů (proč jamka č. 19? Zřejmé, avšak ne směrodatné) baví nejvíce práce s postavami a prostorem (pověstné ohraničení odkazující na Antikrista snad neunikne nikomu), kdy nelze najít ani jeden charakter, který by byl nevyužit. Nádherným důkazem Trierovi rafinovanosti je pak obzvláště postava Kiefera Sutherlanda a matky sester; Sutherland se totiž v úvodu jeví jako ohromný sympaťák, aby se nakonec ukázalo, že právě on je mezi všemi snad tím nejslabším jedincem, naopak matka vyobrazená jako jasný "vyvrhel společnoti" hlásající jen a jen negaci, se po skončení filmu ukáže býti jedinou racionálně smýšlící postavou. Reflexe Triera samotného? Možná. Tak či onak, Melancholie je po dlouhé době jeden z těch Trierových "normálnějších" a znatelně čitelnějších filmů, což ovšem rozhodně neznamená, že se jedná o počin mainstreamový, za který ho označuje (humorně?) on sám. Příběh o skrz naskrz nezajímavých životech postav (ve vztahu k hollywoodským schématům) na sklonku jejich života je totiž především sarkastický výsměch všem filmařským postupům, přičemž v první polovině Melancholie zjevně odkazuje na klasiku Trierem a dalšími danskými režiséry vytvořeného manifestu Dogme 95 "Festen" (Rodinná oslava) Thomase Vinterberga, aby ale zároveň film automaticky porušoval hned několik z deseti stanovených pravidel pro tento styl vyprávění a natáčení. V té druhé části nám pak Trier představuje jakousi vlastní velmi přeestetizovanou a racionální variaci na americké blockbustery o zániku světa (odkazujíc k ještě více estetickému, maximálně zpomalenému úvodu), kdy obrací naruby vše, co jsme kdy měli možnost v rámci tohoto subžánru vidět.

Epické, narativně a rytmicky neskutečně nabité, koncepčně originální a v každém momentě shakespearovsky osudové. Branaghovi se podařilo přesně to, co se dosud s komiksovou adaptací nepodařilo vůbec nikomu. Jednak za to může fakt, že v superhrdinském subžánru je Thor naprostou tématickou raritou a jednak nečekaně funkční způsob, jakým je celý filmový vesmír Thora zasazen do "avengerovského schématu" stanoveného již prvním Iron Manem. K vychvalování je toho mnoho, od parádního hereckého obsazení (geniální Hemsworth vítězí snad i nad Downeyho Starkem) až po zcela atypický závěr, jak z hlediska (mylně) očekávaného žánrového vývoje, tak z hlediska budoucí existence The Avengers. Jedinou výtkou je snad stopáž, které by kvůli mnohým motivům neuškodilo navýšení klidně o půl hodiny.

K čemu je výborně natočený film, když nestojí na pevném základu? Ani Duncan Jones nedokáže utáhnout scénář, který si stanoví pravidla vytvořené reality a následně se jimi odmítá na úkor užití hollywoodských schémat řídit.

Detailní rekonstrukce hororového žánru moderní doby, kdy nejvíce udivuje Cravenova režijní svěžest a obecně neskutečný rozhled v kompletní popkultuře 21. století.

Snyderův regulérně nejosobitější, nejlepší a paradoxně vzhledem k ohlasům i nejdospělejší film. Tentokrát už není akce prokazatelně používána čistě z hlediska dynamiky, ale je silně kombinována s poetikou a choreografickou opojností, což není ani v nejmenším chyba, pouze jiný umělecký přístup. K odhalení pravé podstaty filmu je nezbytně nutné přijmout koncept sám o sobě a nezabývat se (mylným) očekáváním. Název snímku je mimochodem geniálně zvolen - rána pod pás se totiž neobjevuje pouze v ději, ale především mimo něj, směrem k divákovi, kdy je Sucker Punch dokonalou ukázkou záměrně naprosto anti-mainstreamového filmu, přičemž rozhovory se Zackem Snyderem dokazují, že si je všech atributů a správných vyznění svého filmu sám moc dobře vědom. Navíc je film velmi citlivou a sofistikovanou výpovědí na téma "zneužívání".

Spíše než mnohými zaujímaný pozérský postoj volím jakousi pokoru k tomu, že se Havel i na stará kolena snaží nějakým způsobem vyjadřovat. Že je stylizace atypická nemusí nutně znamenat, že je zároveň i špatná. "Taněčně-zmražená" scéna je například špičková.

Revoluční filmová trilogie fungující na bázi převodu asijské kinematografické filozofie na americké masové publikum.

Co je ohromným kladem je zároveň i znatelným záporem. Těší mě, že se ve vodách mainstreamu může urodit něco tak chytrého a odvážného, na druhou stranu právě škatulka komerce tomu místy velmi svazuje nohy a nedovolí filmu "naplno ovládnout svůj vlastní mozek". VŠEMOCNÝ proto není všemocný, ale pouze překvapivě mocný.

Prvně mi naprosto uniklo kterékoliv dostupné vysvětlení a film jsem mylně přirovnával k Lynchovým opusům, během druhé projekce ale z El habitante incierto vyplynul dosti zjevný příběh bez jakékoliv špetky nadpřirozena či překroucené reality. Ve výsledku se až stydím za to, že jsem tu banální zápletku neodhalil hned napoprvé a byl jsem až moc zaslepen samotnou radostí ze hry. Která je mimochodem parádně rozehraná.

Atmosferické žně s tuctem kreativních - jak formálních, tak ale i obsahových - nápadů. Nesouhlasil bych s tvrzením, že Los Ojos de Julia nepřináší nic nového, naopak bych film samotný spíše považoval za úsměvnou a velmi chytrou metaforu na společensky ignorovanou menšinu lidí - "neviditelných". ____________ Není to příběh o slepotě, ale jednoznočně o posedlosti slepotou.