OughJay

Ani po víc než 20 letech neztrácí Addamsovic rodina svoje kouzlo a dá se u ní náramně pobavit - ať už u francouzsky romantický lásky Morticie a Gomeze, sestersko - bratrsko - vražednym vztahu (kterej mnohdy koresponduje s mym životem:)), či u chodící ruky, která je vždycky, inu, po ruce. A nemůžu pominout taky to, že mě tu poprvé omámila fantastická Christina Ricci. I když nevim jestli bych si chtěl něco začínat s její Wednesday... :) [Pugsley is strapped in the electric chair] Wednesday: [Cranking the switches] "It has to warm up." Pugsley: "Why?" Wednesday: "So it can kill you." Pugsley: "I knew that."

Rukopis Tima Burtona je tu víc než znát, přesto Koralína zdaleka nedosahuje takovejch kvalit, jako například Ukradené Vánoce či Mrtvá nevěsta. Potěšily mě jak bohatý a pestrý prostředí starobylýho domu a jeho okolí, tak spusta bizarních postaviček, se kterýma Neil Gaiman rozhodně nešetřil a který maj ještě ke všemu za tajemnejma dveřma svoje o dost děsivější alter-ega. V druhý polovině filmu mi ale připadalo, jako bych hrál za Koralíninu postavu v počítačový hře: získat oči ztracenejch dětskejch dušiček vždy od jednoho z obyvatelů domu a nakonec se utkat se samotným bossem v podobě plechový čarodejnice. Poměrně lacinej závěr na to jak dobře byly rozdaný karty... Coraline Jones: "Wybie's got a cat like you at home. Not the quiet Wybie, the one that talks too much. You must be the Other Cat." Cat: [speaking for the first time] "No... I'm not the other anything. I'm me."

Pitt hraje dobře, Ford možná ještě líp, ale co z toho, když to celý nikam nevede? Celej film je jedno velký nudný čekání na nějakou pointu nebo aspoň morální ponaučení, který pak ale stejně nepřijdou. Jestli bylo cílem Tichýho nepřítele ukázat nám, že terorista může bejt naprosto kdokoliv, bez rozdílu národnosti, pleti, nebo náboženství, tak to jediný se povedlo výborně. Znovu bych ale kvůli tomu těch 107 minut netrpěl. Rory: "They say the word peace, but at the end of the day, all they want is surrender."

V dnešní době ne až tak děsivý, ale stále bravurně zahraný, nasnímaný a zrežírovaný. Anthony Perkins si celej film ukrad pro sebe, protože to, co tam předvádí jako Norman Bates, je k neuvěření. Zpočátku nevinně vyhlížející a plachej Norman Bates se v jeho podání stává každou další scénou nevyrovnaným bláznem, kterej neunes tíhu samoty a vypořádal se s ní po svym. Už z těch jeho vycpanejch zvířat šel strach... Na šmírovací scénu a zabití ve sprše asi nikdy nezapomenu. Marion Crane: "Do you have any vacancies?" Norman Bates: "Oh, we have 12 vacancies. 12 cabins, 12 vacancies."

Nebudu zastírat, že jsem trochu zklamanej. Nástup Chucka byl hodně fajn, scény, kde hláškoval Arnold, jakbysmet a některý akční pasáže vážně stojí za to vidět. Zejména ty, ve kterejch se nestřílí. A že se střílí dost často. Dokonce mi přijde, že se Simon West chtěl celym scénářem jen prostřílet. Druhý Expendables doslova trpí absencí nápadů. Někteří se tu ohánějí argumentama, že ani v osmdesátkovejch akčních filmech to nebyly žádný scénáristický skvosty, podle mě ale většina těch opravdu kvalitních filmů vždycky měla nějakou prvotřídní ikonickou myšlenku. Tady jde o bombu, která by mohla zničit svět (jak inovativní téma), o osobní pomstu (rovněž) a zejména pak o návrat legend jako jsou Chuck Norris a Arnold Schwarzenegger. Ten jedinej se poved na výbornou a nebejt tam oni dva, tak dávám ještě o hvězdičku míň. Trench: "I'll be back." Church: "You've been back enough. I'll be back." [leaves] Trench: "Yippee-ki-yay."

Mangold si tu s divákem tak trošku zahrál hru na kočku a myš. Vážně celou dobu jsem mu to žral a snažil se dovtípit, kdo je vrah. Pak ale přišel prakticky Lynchovskej závěr a já zjistil, že jsem byl celou dobu ta myš. Těžko říct, proč tenhle film tak zapadnul. Casting byl naprosto bezchybnej a napětí by se dalo krájet. Dvě scény mě naprosto dostaly do kolen a to se nestává často. První, když John Cusack vypráví, proč skončil s policejní kariérou, a druhá, když vyjde najevo pointa. Nevyplatí se vynechat byť jen jedinou scénu, jde o jeden z TOP mysteriózních filmů!! Paris: Were you fired or did you quit? Ed: "I took medical leave. It was making me sick. I burned out, I guess. Wasn't up for it. One day, I got a call for a jumper. A young Mexican girl. Pregnant, infected with AIDS, totally strung-out. She was truly one of the doomed. And I asked her to come in off the ledge and into my arms. She asked me why she should bother living. Paris: "What did you say?" Ed: "Well I was trained to tell her lots of things. Her dreams and all the people who'd miss her. But for a second, I hesitated. And she saw it. Within that second, I couldn't think of honestly one optimistic thing to say to her. So she spread her arms and jumped."

Výletů do vesmíru není nikdy dost, tenhle se ale zrovna dvakrát nepoved. Horizont události mě zajímal jen do tý doby, než se k němu posádka dostala. Potom už to byla nudná fraška, kdy jeden naháněl druhýho po lodi, sem tam měl někdo halucinace a víc se kecalo než činilo. Vrchol byl, když se jeden z astronautů po výbuchu vrátil z vesmírnýho prostoru za pomocí kyslíkovejch bomb bez jakýhokoliv zranění zpátky na loď. Scénář byl fakt děravej jak cedník a nemít vesmírný filmy rád, tak asi hodnotim ještě hůř.

Nechat na nějakou chvíli svět jen tak běžet a ponořit se do vlastních myšlenek plnejch fantazie není někdy vůbec od věci, Hledání Země - Nezemě na to ale přes veškerý dětský představitele a hravýho Johnnyho Deppa pohlíží z moc dospěláckýho hlediska. Takovej Tim Burton se do toho ve Velký rybě ponořil naplno a mám z jeho filmu nesrovnatelně větší zážitek i prožitek. Tam šlo totiž o fantazii v první řadě, tady hraje, řek bych, až druhý housle. Režisér tu dost upřednostňuje dramatickou složku, kde Barrie pomalu ztrácí kontakt se svojí manželkou a začíná se věnovat vážně nemocné vdově s několika dětmi. Prakticky tím od diváků prvoplánovitě vyžaduje emoce. Přesto je to tak dobře napsaný a zrežírovaný, že se do toho člověk ponoří a ze snění se probere až se závěrečnejma titulkama. Peter Llewelyn Davies: "I'm not Peter Pan." [points at J. M. Barrie] Peter Llewelyn Davies: "He is."

Matthew McConaughey v roce 2011 dokázal, že se s nim pořád musí počítat. A co víc, možná hraje líp než kdy dřív a můžeme ho vidět i v o něco serióznějších rolích. Killer Joe je dle mýho soudu jeho doposud nejlepší. Celýmu filmu jen a jen prospěl rating PG-17, takže jsou na plátně konečně vidět pořádný bobry a s krví se taky nešetří. Vymyká se to běžný produkci a to je vždycky, alespoň dle mýho vkusu, ku prospěchu. O scéně s kouřením kuřecího stehna už tu řeč byla, tak bych chtěl jen dodat, že to rozhodně neni jedinej důvod proč během nějakýho nudnýho večera sáhnout zrovna po tomhle filmu. Naprosto ultimátně to tu rozsekával Thomas Haden Church, Juno Temple by zase za ztvárnění frigidní a hloupoučký Hirschovy sestry snad zasloužila Oskara. A konec pak jednoznačně patří do kategorie must see... Killer Joe Cooper: "Tuna casserole! May I serve?" Dottie Smith: "How are you gonna kill my mama?" Killer Joe Cooper: "That's not appropriate dinner conversation, Dottie."

Škoda toho hodně nudnýho a pomalýho začátku, kterej navíc působil šíleně béčkově. Zbytek filmu zas až takový terno neni, začíná se objevovat více postav a mezi nima vznikají zajímavý konflikty. S klidem můžu přinejmenšim říct, že mě psychologie některejch z nich nenechala chladnym a moc jsem si přál, aby některý zemřely. A když už se filmu podaří vzbudit v divákovi aspoň nějaký emoce, je to vždycky dobře. Všichni tu pak chválej samotnej závěr. Ten ale nepřišel tak úplně z ničeho nic a režisérův záměr šel prokouknout už o několik chvil dopředu. Každopádně se s tim nesral a zakončil jinak průměrnej horor docela důstojně. Ben: "Now get the hell down in the cellar. You can be the boss down there, but I'm boss up here!"