liquido26

Poslední údolí bylo pro mě velice nevšedním historickým filmem právě proto, že nevypráví o žádné historické osobě ani konkrétní události. Poslední údolí vypráví silný příběh, jaký se mohl stát kdekoliv během jakékoliv války a v tom spočívá jeho síla. Nejvíc mě dostal začátek, ten kontrast mezi morem a válkou zničené zemí a krásou nedotknutého údolí, to byla nádhera. Poslední údolí, krásně shrnuje celé období raného novověku, odsuzuje třicetiletou válku jako nesmyslný konflikt o moc, ale hlavně skvěle vykresluje náboženský fanatismus - protestanti x katolíci. Nejhorší na tom je to, že všechny náboženské války byly ve skutečnosti pouze kvůli kapličce nebo kvůli nějaké malé vesničce, která jakémusi princátku bránila ve výhledu na Rýn, jak trefně poznamenal Michael Caine. No a jinak hudba byla, hlavně na začátku, úplně luxusní a Michael Caine v roli Kapitána ("Jaké je vaše jméno?" "Kapitán.":-)) exceloval. Poslední údolí je jeden z nejhlubších a nejpodnětnějších filmů a mě jakožto milovníka a studenta historie oslovil dvojnásob. Při druhém shlédnutí mě oslovil ještě víc než při prvním, a protože hodnocení již zvednout nemůžu, rozhodl jsem se přidat si ho do TOPky. (Ještě poznámka. Pokud můžete, podívejte se na film v originále. Tak krásnou angličtinu jsem dlouho v žádným filmu neslyšel)

Legendární zpracování Stokerova příběhu představuje divákům poprvé pozdější pilíř hororvých filmů společnosti Universal Belu Lugosiho v roli démonického hraběte Drákuly. A je to právě Lugosi díky kterému stojí za to vidět tento jinak celkem průměrný Browningův film znovu a znovu. Děj je oproti předloze dosti pozměněn (odpovídá divadelní hře, ve které hrál Lugosi Dráculu o několik let dříve) a okleštěn a film je zbytečně krátký. Tím vzniká plno nelogičností a nerozvinutých zápletek (například nemrtvá Lucy sající krev malých dětí, která se tam jen tak mihne, aniž by se s ní cokoliv stalo atd.). Z herců kromě již zmíněného Lugosiho zaujme ještě Dwight Frye, kterému role šíleného Renfielda požírajícího mouchy sedla více než dokonale („Yes Master!!“) a Edward van Sloan, jehož Van Helsing je také dosti sympatický. Oproti tomu hlavní klaďas David Manners coby Johnatan Harker působí tragicky (v Mumii o rok později už je o hodně sympatičtější) a krásná Helen Chandlerová v roli Míny je zase místama nudná, unylá a celkově nevýrazná. Pokud byste od upírského filmu čekali zakrvavené špičáky, malé dírky na krku od kousnutí anebo dřevěný kůl trčící z Drákulova srdce při jeho zabití, nedočkáte se. Ono to tam jaksi všechno samozřejmě je, ale jaksi to kamera ani jednou nezabere. No ale všechna tato negativa, která jsem právě vyjmenoval musí být zapomenuta, neboť je tu mistr Bela Lugosi, se svým pláštěm, ve kterém byl i později pohřben (na žádost své bývalé ženy a syna, nikoliv svou vlastní, jak se mylně traduje), svýma uhrančivýma očima, a kultovníma hláškama („I never drink … wine.“ „For the one who has not lived even a single life-time, you’re a wise man, Van Helsing.“ atd.). Dalším velmi silným atributem je Bélova angličtina s velmi zvláštním přízvukem a intonací. Díky ní i obyčejná věta „I am Dracula“ zní tajemně. Bez představitele titulní role by to byl jen jeden z mnoha černobílých hororů, které jsem viděl a který už asi pravděpodobně neuvidím, ale mistr Lugosi z tohoto dílka činí neobvyklou podívanou a velmi silný filmový zážitek. Poslední věc, kterou bych vyzdvihl je ticho. Až na scénu v opeře zde neuslyšíte žádný hudební doprovod a tento neobvyklý soundtrack nádherně doplňuje temnou, ponurou atmosféru Drákuly. Kdyby odpadly alespoň některé z negativ, o kterých jsem mluvil výše, nerozpakoval bych se a dal filmu pět hvězdiček, takhle zatím zůstanu u čtyř.

Žádnej film mě už dlouho takhle nebavil jako Scarface a z žádného jsem po jeho shlédnutí už dlouho nebyl tak nadšený. Al Pacino se mi tady líbil úplně nejvíc ze všech filmů, ve kterých jsem ho viděl - jeho gesta, jeho pohledy, jeho španělský přízvuk. A po skončení poslední scény jsem zůstal sedět s otevřenou pusou a skoro brečel, že to nebylo delší :-) A ještě je třeba pochválit hudbu.

Tenhle film prostě miluju. Nevím, jestli je to krásou Giny Gershon a Jennifer Tilly, jejich společnou lesbickou scénou nebo tím, jak geniálně se jim povedlo okrást mafii anebo vším dohromady, ale podle mě je to super film. Nízký rozpočet, pár herců, čtyři interiéry a co se s tím dá dělat za zázraky.

Zíral jsem z postele na tento film a nevěděl, co říct. Všechno se mi zdálo naprosto geniální - komiksově temně noirová stylizace s občasnými problesky červené nebo žluté, povídkové pojetí a ta brutalita pojatá s nadsázkou, takže je to vlastně velká sranda. Je to jeden z mála filmů, u kterých jsem byl opravdu rozhořčen z toho, že už je konec a nebude ještě minimálně jeden příběh (to se mi stalo pouze u prvního Kill Billa nebo Pulp Fiction), protože v takovém dokonalém stylu by film mohl běžet třeba ještě o hodinu a půl déle a byla by to pořád stejně skvělá zábava. Rodriguez, Miller a tarantino se s tím pořádně vytáhli. Doufám, že si dvojkou ostudu nezkazí. No a jednotlivé segmenty jsou dokonalým převedením toho, co se dělo na stránkách Millerových komiksů, na plátno. Díky tomuhle filmu mě začaly bavit filmy s komiksovou tématikou a komiksy obecně.

Klan létajících dýk pro mě představuje nepřekonatelný filmový zážitek - vizuálně dokonalá podívaná, úžasné akční a bojové scény (např. hra na ozvěnu) a příběh ... Krásný příběh. Ani ten nejzvrácenější člověk by nebyl schopen vymyslet tolik zvratů, kolik má Klan létajících dýk. Škoda, že nejde dát šest hvězdiček. ... A proč vlastně ne? Víte co? 120% pro tenhle film.

To byl film? Ne, to nebyl film, to byl NADFILM. Triky ani po víc jak 40 letech nepůsobí nijak trapně, úsměvně nebo zastarale. Po vizuální stránce je vše naprosto geniální, stejně tak stránka hudební. Nenudil jsem se ani minutu a dokonce jsem litoval, že to není delší. O kolika dvou a půl hodinových filmech se to dá říct? (O Temném rytíři rozhodně ne). Nejvíc mě bavila úvodní scéna s opicema, ta byla opravdu nádherně natočená a doplněná skvělou hudbou. Druhým vrcholem filmu je pro mě proces přistání na Jupiteru, který myslím si, že bohatě nahradí jakoukoliv halucinogenní drogu. Jak je trefně napsáno v obsahu, klade otázky a nedává odpovědi, sice mě to trochu zmátlo, ale na druhou stranu pole pro imaginaci a různé teorie je volné, stačí se jen zamyslet. Když o tomhle filmu tak přemýšlím, napadá mě, jestli to vlastně není nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Ale to bude ještě chtít asi několik zkouknutí na posouzení.

Tohle je pro mě totálně srdcový film. Poprvé jsem ho viděl někdy v patnácti a od té doby asi desetkrát. I když jsem si ho pustil teď po hrozně dlouhé době, tak mě pořád bavil stejně. Můžeme diskutovat o tom, že Wahlberg nebyl dobrá volba, ale já mu to nadšení a posedlost oblíbenou kapelou, o které ví úplně všechno, prostě věřil. Příběh je samozřejmě stokrát ohraná pohádka o splnění snu a o vzestupu a pádu a o hledání sebe sama, ale to vůbec nevadí. Jsou tu i nesmyslnosti jako přeřvání zpěváka, který má mikrofon - no a co? Kdo by to někdy nechtěl na koncertě udělat? Muzika je jednoduše skvělá, Steel Dragon na živejch koncertech, který vypadají sakra dobře, válej. Potěší i přítomnost mnoha skutečných muzikantů - Zakk Wylde, Jason Bonham, Jeff Pilson, Myles Kennedy, Ralph Saenz (dnes Michael Starr ze Steel Panther) a další. Prostě jeden z nejlepších filmů o rockový muzice, co byl udělanej.