Osud člověka

Osud člověka vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, na kterého jako na mnoho jiných sovětských občanů dolehnou válečné události. Film sleduje Sokolovův život od raných 20. let, kdy se seznámil se svojí manželkou až po rok 1946. v letech meziválečných měl relativně šťastný život, vše přeruší až válka, která je také původcem všech Sokolovových strastí. Účinky filmu doslova ohryzávají lidskou vnímavost až do morku kostí, žádná falešná nostalgie a sentiment se nekoná. Podmínky v nichž musí Sokolov živořit během německého zajetí jsou zobrazeny s naturalistickou syrovostí a drsností. Proti nim se staví obyčený člověk Sokolov jakožto síla, kterou ani útrapy války nezlomí. Byť přijde ve válce úplně o všechno je schopen dále žít a najít smysl svého života. Celek se zakládá na jednotlivých přelomových scénách, které se každému divákovi s aspon kouskem citu v těle vryjí do paměti. (13.10.2006)

Ruské válečné filmy jsou pro mě pokaždé silným zážitkem. Možná silnějším, než ty americké, protože jsou syrovější, opravdovější a uvěřitelnější. Osud člověka není výjimkou. Andrej Sokolov je prototypem obyčejného člověka, kterého válka semele, rozžvýká a vyplivne. Vidím společný výchozí bod s Ditou Saxovou, byť ta to ve výsledku uchopila jinak. Víc ruských válečných filmů v České (potažmo v české, ale tomu nevěřím) televizi, prosím. (03.05.2016)

Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.04.2020)

Možno ak by sa film volal inak, tak by ma až tak neoslovil. Ale Bondarčuk ho nazval veľmi všeobecným názvom a ja som tak popri sledovaní tohto diela rozmýšľal nad tým, čo všetko môže predstavovať "osud človeka". Aké okolnosti naše životy ovplyvňujú, ako a či si za svoj osud môžeme sami a najmä relatívnosť toho, čo je to šťastný život. Budeme si vážiť základných vecí, ktoré považujeme za samozrejmosť, ak pocítime hrozby ich straty? Nepochybne áno. Takže sa iba modlime, aby relatívny svetový mier naše generácie doprevádzal až do konca našich životov a skúsme doceniť, čo všetko máme. Aj o tom je Bondarčukov film. Technické aspekty tu sú samozrejme na vysokej úrovni a filmoví vedci môžu o nich napísať nejakú zaujímavú štúdiu. (09.05.2014)

Osud člověka je o několik tříd lepší, než 99% filmů vzešlých z produkce SSSR. Tématicky sice zapadá do šablony, jakou tehdy po sovětských tvůrcích strana a vláda vyžadovala, ale zpracováním naprosto vybočuje. Bondarčuk se chytře vyhnul povinné komunistické propagandě, zaměřil se pouze na člověka jako takového, a do filmu nepustil snad nic, za co by se dnes musel stydět. Opravdový lišák, tenhle soudruh Bondarčuk. (11.07.2006)