Vozka smrti

Vo Vozke smrti sa odrážajú oba smery, ktorými sa hneď od počiatku začala uberať kinematografia. Lumierovsky realizmus a Meliesovsky iluzionizmus. Vozka je mix sociálnej drámy (realizmus) a fantasy hororu (fikcia) a napriek tomu dokonale funguje. Možno preto, že fantasy bájka je myslená ako podobenstvo. Na nemých filmoch ma baví, že okrem uznania tvorcom v oblasti technického vývoja môžeme pri skutočných klenotoch tohoto obdobia sledovať aj objavovanie háklivých spoločenských tém pre kinematografiu. V tomto prípade je to o to vzácnejšie, že tématika alkoholizmu je spracovávaná dodnes oveľa menej, akoby si podobný spoločenský fenomén zaslúžil. Alkoholizmus je tu zobrazený vo všetkých štádiách, od domáceho násilia, cez osamelosť až po zatrpknutosť a deformáciu osobnosti. Film je aj geniálne napísaný a vystavaný, sledujeme niekoľko dejových línií, pri ktorých sa z jednej dostávame prostredníctvom retrospektívy do ďalšej a popri tom sledujeme rozprávanú legendu. Postupne sa táto mozaika začne skladať do pevne previazaného a premysleného celku a končí silnou katarziou. Pre mňa je Vozka smrti možno emocionálne najsilnejší film nemej éry. Taktiež ma baví v takto starých filmoch objavovať scény, ktoré boli inšpiračným zdrojom pre mnoho slávnych filmov, v tomto prípade som si takmer istý, že Kubrick pri sekerovej scéne v Shining vedel, odkiaľ opisuje. (28.02.2013)

V rámci LFŠ jsem bohužel viděl úplné torzo filmu (50 minut), navíc s živým hudebním doprovodem, který mě nepříjemně rušil, jelikož hudba zdaleka nekontrastovala s tím, co se odehrávalo na plátně. V úvodu nám bylo naznačeno, že film je o souznění přírody s nitrem člověka - a že té přírody v osekané verzi moc nebylo. Interiérové, působivě natočené, hodně vaty, málo Vozky. Scény s vozkou a jeho herkou byly totiž úchvatné. (03.08.2008)

Letos má LFŠ šťastnou ruku na muzikanty k němotám – B4 sice nebyli tak kongeniální jako den předtím Tomáš Palucha u Häxan(u), ale ani si z toho nedělali koncert s doprovodnými obrázky, jak se zhusta stává. — K samotnému filmu těžko dodat něco, co už by nebylo stokrát řečeno; úplně stoprocentní osobní zásah to pro mě nebyl, ale musím říct, že ta „naivně mravoučná“ rovina se mě dotkla víc, než jsem čekal a než by bylo třeba před deseti lety možné, a že to je po tolika stránkách (mnohočetná flashbacková a přesto dokonale čitelná struktura, herectví, svícení, dvojexpozice a vůbec vizuálno – v restaurované kopii na velkém plátně pastva pro oči) (nejen) na svou dobu tak dotažené, že tomu ten plný počet nejde nedat. (01.08.2017)

(1001) Ani po delší době od shlédnutí Vozky smrti stále nemám jasno, co o něm chci vlastně napsat. Ale mám pocit, že něco bych napsat měla, což je také důvod, proč dávám čtyři hvězdičky a ne tři. Obrazová stránka fantastická, děj aspoň neruší, k symbióze ale nedochází. Že bych viděla nějakou agitku, to jsem pocit neměla, možná částečně proto, že dopadnout jako vozka a chodit průhledná po ulici sbírat duše mrtvých mi přijde jako docela lukrativní zaměstnání. (14.07.2009)

Jednoduchý duchařský příběh, který je tak složitě a přitom sofistikovaně odvyprávěný, že vám nedovolí spustit ze sebe oči. Není to tak expresivní jako německé filmy, prostředí jsou o dost realističtější. I sám příběh používá fantastický prvek spíš k umocnění rodinného dramatu než k navození hrůzy. Vliv Sjöströma na Bergmanovu Sedmou pečeť je naprosto zřetelný. (16.01.2010)