Andaluský pes

Sledovat Andaluského psa je jako dívat se na slavný exponát v zaprášené muzejní sbírce, pod kterým jsou podepsáni dva neméně slavní mistři. Pro filmového fanouška je povinností je znát, pro snoba obdivovat a pro ješitu tvrdit, že jsem to pochopil. Surrealismus, to je pro mě Honza Švankmajer, Terry Gilliam nebo právě Luis Buňuel ve svých pozdějších filmech, jako je např. Anděl zkázy. Andaluský pes je experiment, který stál někde na začátku a dnes má pro mě už hodnotu jen toho zaprášeného muzejního exponátu, který mě nemůže po emocionální stránce nějak zaujmout a ze kterého mi v paměti ulpí jen to rozříznuté oko. Řekl bych, že jde o experimentální dílko pro nepočetnou menšinu intelektuálů. Vzhledem k počtu hodnotících je tento druh v českých luzích patrně značně rozšířený. Celkový dojem: 45 %. (28.11.2009)

Esence surrealismu. Formálně dokonalá - kupříkladu geniální střihový přechod ze záběru, kdy břitva přejíždí přes otevřené dívčí oko na záběr podlouhlého mraku zastiňující svítící měsíc (důkaz toho, že Luis Buñuel byl skvělý filmař již v době vzniku jeho debutu). Významově mnohovrstevná - v intencích zásad surrealistického manifestu potlačena entita racionality. Kompozice snímku funguje jako volný tok zcela iracionálních výjevů plných znepokojivých významů, jakýchsi náboženských vidění, bizarních halucinací, sexuálních a násilných mene tekel, předeher groteskní Apokalypsy. Mohou nám mravenci vylézající ze stigmatu v dlani říci cosi konkrétního? Mohou být symbolem zmaru, stejně jako symbolem protestu, umělecké a názorové svobody nesvázané ničím, tím méně konvencemi doby a umění... Celý snímek je záměrně poetizován, jde svého druhu o jakousi filmovou báseň, kde proud automatického textu nahrazuje proud automatických obrazů. Volné pásmo proudu nevědomí... Luis Buñuel spojil své tvůrčí síly s jiným velikánem surrealismu Salvadorem Dalím a vznikl film, který se zapsal do kolektivního podvědomí jako znepokojivý horečnatý výraz přeceňování osvícenské adorace racionality... (07.10.2007)

Líbí se mi představa, jak lidé na tohle šli do kina, a hned v první scéně na ně vystartovalo rozříznuté oko. V té době to muselo být neskutečné. On je to dost silný zážitek i v současné době. Film "Andaluský pes" mi nepřijde až tak nepochopitelný, spíše mám pocit, že tohle je takový asociační surrealismus, kde se to, co je v hlavě, objevuje i v realitě a tím to přestává dávat smysl. Tím je to krásné. Scéna s ženou, která se nenechá svést mužovým chtíčem, je toho krásným důkazem. Na svou dobu neskutečně odvážný film, u něhož jsem rád, že nezůstal někde zapomenut nebo ztracen. (25.04.2014)

Tak toto opravdu není můj šálek kávy (jde o přesný opak). Marně přemýšlím, kdy mě naposled něco tak moc minulo. Nechápal jsem to a po celou dobu filmu se nudil (luštit nastražená a v některých momentech spíš domnělá podobenství mě po chvíli přestalo bavit a tvůrce podezřívám z toho, že si k realizaci svých snových výjevů přizvali i nějaké ty halucinogenní pomocníky). Profkláklé záběry s řezáním oka a mravenci mě nechaly chladným, to mě spíš z apatie probudilo „tahání klavíru“ a pak držení „částí ženského těla“ (to mělo svoji myšlenku, ehm), avšak 2 momenty na celý snímek jsou „poněkud“ málo. Pravděpodobně neumím docenit skutečné umělecké dílo, ale…nikdy jsem netvrdil, že ano, takže po zhruba 2 a půl letech hodnotím odpadem (a po takové době z toho mám skoro až dětinskou radost). (13.04.2015)

Skúmanie ľudskej perverzie a úchylky je pre Španielov, Talianov či Mexičanov témou číslo 1, ale Buñuel bol vo svojej podstate revolučný. Neprehľadná koláž násilia, pocitov, predstavivosti, ľudského správania môže byť : jednak užitočná ako aj poškodzovania hodná. Keby bola len užitočná, neexistovalo by umenie :). (25.03.2014)