Andaluský pes

(LFŠ 2022) Po dvanácti letech jsem se opět dostal ke zhlédnutí Buñuelova ikonického surrealistického filmu a pocity ze zobrazovaných výjevů zůstaly nadále rozpačité. Na jednu stranu je Andaluský pes morbidní a zvrhlý, na tu druhou - možná i neúmyslně - vcelku humorný. Nařízlá bulva, mrtvoly zvířat tažené na klavíru, všudypřítomný chtíč a ono "stigmatické mravenčení" - jako by divák sledoval nějaký zvracený sen, který ho děsí (a možná i podvědomě fascinuje). (30.07.2022)

Líbí se mi představa, jak lidé na tohle šli do kina, a hned v první scéně na ně vystartovalo rozříznuté oko. V té době to muselo být neskutečné. On je to dost silný zážitek i v současné době. Film "Andaluský pes" mi nepřijde až tak nepochopitelný, spíše mám pocit, že tohle je takový asociační surrealismus, kde se to, co je v hlavě, objevuje i v realitě a tím to přestává dávat smysl. Tím je to krásné. Scéna s ženou, která se nenechá svést mužovým chtíčem, je toho krásným důkazem. Na svou dobu neskutečně odvážný film, u něhož jsem rád, že nezůstal někde zapomenut nebo ztracen. (25.04.2014)

Těžko vědomím hodnotit snímek, který by měl bydlet ve vašem podvědomí. Přiznám se, že mi sled náhodných myšlenek a obrazů nedával ani nejmenší smysl. Zaregistroval jsem snad to, že se točí kolem partnerského vztahu. Na ostatních detailech, jako by snad ani nezáleželo. Dokonce nemám ani nejmenší tušení proč se snímek jmenuje Andaluský pes, když s ničím takovým ani ve skrytu duše nesouvisí. Zřejmě právě z toho důvodu, aby název s dějem co nejméně souvisel. Horko těžko hledat "něco" v něčem, kde úmyslně vůbec nic není. Dost mi to připomíná Lynchovu tvorbu a to není vůbec dobré znamení. Snad s tím rozdílem, že Davídek je lékařsky uznaným retardem, minimálně v mých očích, kdežto tomuhle se vznešeně říká Surrealismus a je to hrozně cool. Surrealismus patří na malířské plátno, kde vám může posloužit jako fešná výzdoba nejedné místnůstky. Nic proti tomu, ale nepovažuji za umění seškrabat pár gramů omítky, střelit si to do žíly, usnout, nechat si zdát šílené sny a ráno stvořit něco takového. Na tomto počinu je dobrá jen hudba. Dokonce nemohu napsat ani to, že mě snímek nudil. Během sledování jsem neměl vůbec žádné pocity. Nasadil jsem konstantní "co se to kurva děje" výraz a ten mě do poslední minutky neopustil. Kdo si čas od času zamasturbuje u některého z Lynchova ""skvostů"" (kdo by nerozuměl tomuto symbolu, tak jsou to dvojité uvozovky a jsou zde proto, protože obyčejné by v tomhle případě prostě byly těžce nedostatečné), ten zřejmě stihne dospět k orgasmu i během 16 minut ve společnosti tohoto velkofilmu. Já neměl ani erekci a nestydím se za to. Tohle je zkrátka 16 minut ničeho. Což je záležitost nehodnotitelná. Já však zatím ohodnotil vše a rád bych v tomhle nastoleném trendu pokračoval. Takže se pokusím svým hodnocením ke skutečné kvalitě snímku alespoň co nejvíce přiblížit. Nabízí se tedy pouze odpad. Když k tomu přidám fakt, že mi tento snímek připomněl, toho výše zmíněného, kokota Lynche, se kterým už jsem nechtěl mít nikdy nic společného, tak je odpad potvrzen. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatele ytheri. (31.08.2015)

Dokonalý automatický film z konce surrealistického intuitivního období. Snímek umně stvořený z volných asociací, který ve zdánlivém patosu nepostrádá sdělení a hustou psychedelickou hororovou atmosféru. Když si uvědomíte, v jakém prostředí Buñuel vyrůstal, tak jeho filmová tvorba snad ani nemohla vypadat jinak. (19.12.2008)

Už ten pofidérní a naprosto šílený úvod kdy L. Buňuel, na balkónu pozoruje nebe s úplňkem, současně si brousí břitvu a do toho všechny ty moc divné zvuky to naprosté tajemno a nepředvídatelnost. Místo měsíce se ale náhle objeví oko mladé ženy které rozřízne břitva vejpůl-náhle měsíc zakryje mrak a oko vyteče.! Jedna z nejnápadnějších a nejvíce šokujicích scén filmového surrealismu a vubec filmu takového. Nicménně i další scény stojí za připomenutí : Všechny ty pruhované kravaty, pruhy na krabičce, knihy které se proměňují ve zbraně, cesta z Pařížského bytu která vede přímo na mořskou pláž, spojení nespojitélného a naprosto nezapadajicího do sebe, muž tahajicí za sebou dva velké klavíry na nichž jsou dva krvavý a zdechlí osli a dva živý kneží, uříznutá dlaň která běhá po podlaze atd. Tento ranný, experimentální a silně avantgardní snímek navždy zůstane v mém srdci jako ten vůbec první, nejzařilejší a hlavně v rámci mezí ještě koukatelný! Kdo neviděl vřele doporučuji toto je ranný surrealismus společně s filmy jako "Dopolední strašidlo" od H. Richtera či Clairovou Mezihrou. Svým způsobem navazuje surrealismus na hnutí dadaistů které se rovněž tak pokoušelo demaskovat zkostnatělou společnost. Nicménně i výrazové prostředky obou směrů jsou do určité míry stejné a obdobné. Svou škodlivostí ,osobitou estetikou, šokováním, otřesením a překročením tzv. dobrých mravů má být zviditelněno omezení, kterému je jedinec podroben zažitými společenskými normami. (10.06.2006)