Andaluský pes

Slavný, zakazovaný, opovrhovaný, přezíraný...surrealistický ( skoro možná více dadaistický, dadaismus surrealismu předcházel a byl více hravý, stavěl na nesmyslu, provokaci, šoku, ale surrealismus vycházel především ze snu a podvědomí, tak dobře, více je surrealistický...) film dvou Španělů. Větší výtvarný podíl má Dalí, jehož halucinační sny celému snímku dominují. A k rozříznutému oku poznamenává - lidé lhostejně sledují zabíjení druhých např. ve válečných dokumentech, avšak obyčejné rozříznutí oka je naprosto šokuje a vyvede z míry - nevydrží se dívat... Svědčí to o stavu zkaženosti civilizace. A prosím, to oko bylo telecí.... Jako lakmusový papírek film vskutku obstál - při prvních filmových projekcích diváci halasně křičeli, protestovali, vrhali na plátno vajíčka, odpadky, utíkali z kina....a film byl zakázán. (07.08.2010)

Takový film by mě překvapil, i kdyby byl natočen v roce 2007. A v tomto směru si jej vážím nejvíce. I filmy od Lynche se dají "vysvětlit", ale Andaluský pes se myslím nachází tak trochu mimo realitu snad ještě více, než jakékoliv fantasy snímky. Snad proto jsem byl filmem fascinován a to jsem prošvihnul úvodní, nejproslulejší scénu. (31.05.2007)

Při nemalé pověsti a věhlasu Andaluského Psa jsem doufal že v něm bude těch bizarních surealismů a makabrózních perverzí ještě víc. Nicméně i tak je to nadmíru zajímavá podívaná, a dílo hodné uznání, za tak milé vymezování se konvencím a podřadným měřítkům myšlenkové prostoduchosti a dobrého vkusu už v samotných počátcích kinematografie. (09.02.2012)

Kochat se dá kdečím... Mám dojem, že největší zásluhou Andaluského psa je, že dokázal konečně na moment sjednotit neusátle rozhádané surrealisty v názoru na to, co by měl reprezentovat surrealistiký film (byť zajisté ne všechny, to by bylo podezřelé). Film jsem viděl několikrát, párkrát ho za život ještě asi uvidím (mnohdy běží jako předfilm jiných Buñuelových děl) a stavím se k němu prostě jako k dobovému projevu. Je mi cizí a nemluví moji řečí, čímž ale nechci argumentovat čímsi o „rádoby“ nebo „pseudo“. Rozhodně ne → dobovým projevem je Andaluský pes podobně jako Stávka, Malý Ceasar nebo Mezihra. Každý reagoval na dobovou potřebu a úspěch/neúspěch jmenovaných se odrážel v tom, zda jí naplnil (u sovětského příkladu centralizované kinematografie je to samozřejmě složitější). Oproti nezávaznému blbnutí v Mezihře se ale zdá, že takové přeříznutí oka má pochybnou sílu i dnes a potřeby se v tomto smyslu zase zjevně tolik nemění. Ale jen za historický význam hvězdy nerozdávám, pořád věřím v osobní dojem. Odpusťte, přísní vědci;) (22.02.2006)

Surrealismus, ehm... Těžko ho uchopit a ještě hůře pochopit... Snová (nelogická) realita připadá každému člověku jiná, mezi měsícem, břitvou, okem, Dálím, mravenci v hrsti a můrami na stromě létají volné asociace, v každé osobě vzbuzují jiné dojmy. Potřebovala bych to vidět alespoň ještě jednou, zatím jsem se dopracovala k pocitu nevolnosti. (23.09.2008)