V bílém městě

Taký beatnický film, doprevádzaný naozaj príjemnou muzičkou a trúbkou, o chlapíkovi- námorníkovi, ktorý miloval dve ženy naraz (hoci ja by som povedal, že miloval všetky baby na svete). A keby sa v lisabonskom prístave stretol s Jackom Kerouackom, možno by sa film pohol aj k piatim hviezdam. A nielen k piatim, ale k aj tým miriádam hore na nočnej oblohe... (11.02.2015)

Kde je počátek té druhé vlny nové vlny? Té, která se vyhnula baroku a reklamě, ale zrevidovala nenápadně šedesátkovou civilnost a kořenila ji osmdesátkovou citovostí? Začíná to Rohmerem a Rivettem? Anebo se to otvírá až s Akerman a Wendersem? Cinema verité tu je zjevný počátek, ale pokračuje už v jiné době a ve stylizaci a usvědčuje tím i svůj počátek ze stylizace (ta ale už zestárla a musela se vystřídat). Intimita Godardů a Truffautů z šedesátek je oproti otevřenosti téhle druhé nové vlny cudná a trochu plochá. Tanner nechává Ganze s Madrugou až pornograficky odhalené, a přesto to není vykřičené, je to jen velmi křehké a reálně lidské – cinema verité. A to není jen v zobrazování sexu. Možná je to v zachycování náhodného, v zachycené reálného, v zachycení průběhu času. Podobně sral Rüdiger Vogler v Im Lauf der Zeit. A není to jen v obscenitách, viděl jsem totéž ve scénách „zrychleného“ vztahu v rámci tance v Toute une nuit, v tápání děje v Merry-go-round... Možná je to v existování před kamerou: tak trapně plakala Marie Rivière v La femme de l'aviateur. Je to nový pohled, jiné prožití reálu. Je romantické po vzoru The Cure anebo civilistní po vzoru The Smith. Je to ještě mnohem popkulturnější a v téhle době to ještě znamená i demokratičtější – servírka a technik z lodi vidí realitu tak, aby byli pro film zajímaví. Možná v tom hraje roli i schopnost točit za málo peněz, chuť mluvit spíš za sebe než vydělat filmem anebo s ním měnit svět, neochota ke schématu. Nevím. Nešly mi moc pod nos zfilmované dopisy. To zestárlo. Potřeboval to kvůli pohybu v naraci. Byla v tom překrásná hudba (ne trubka, ale saxík se synťákem. A skvělá durová poloha improvizací se sólujícím kontrabasem); úžasná je "amatérská kamera", to je asi nejsilnější věc celku - retrospektivy pomocí jiného obrazu a oživující na konci realitu i bez kamery. Po týdnu zvyšuji na pět, ten styl, ta atmosféra, ty obrazy města a světla mi z hlavy nemizí. (06.05.2022)

Je to jako kdyby Lisabonský příběh natočil Jarmusch. Hodně poetické, děj v tom moc není, ale vůbec to nevadí, jelikož ta poetika vše vynahradí, stojí to především na ní a je v ní určité kouzlo a hloubka. Navíc mám rád tyhle filmy, které jsou hlavně o chození neznámým městem a poznávání jak jeho, tak jeho obyvatel. Samozřejmě se tenhle typ filmů musí umět natočit, jinak je to vyprázdněná nuda o ničem, ale tohle naštěstí není Tannerův případ. Sice mě nenadchl tolik, jako třeba Wenders, ale má to ten jeho styl a bavil mě svojí funkční pomalostí, takže za mě určitě velká spokojenost. Celé to téma hledání něčeho nového v životě a následné uvědomění si, že mu to staré vlastně chybí je navíc podané dost dobře. 4* (29.03.2023)

Jsou filmy, z nichž zážitek hodně stojí na atmosféře vyvolané v divákovi a mnou první viděný film Alaina Tannera si mě svou atmosférou „bílého města“ a poetického putování jedním městem od začátku podmanil. Vždyť z toho filmu sálá kouzlo ještě i z tak obyčejné věci, jakou je střídání dne a noci či světla a tmy. Vedle jemně podbarvující hudby má na zážitku velkou zásluhu i sympatický mladý Bruno Ganz, který pomáhá svým hereckým umem táhnout množství ryze pocitových scén, třeba s příjemnými úsměvy házenými do soukromé kamery během výletu, a vyloudí v duši poetickou náladu i svou hrou na harmoniku. Přestože už tehdy šlo o mezinárodně slavného herce, dokáže tu Bruno a jeho Paul působit dojmem obyčejného chlápka, který se sem z nějaké cesty prostě zatoulal a na jakého je zajímavé upřímit pozornost, rozpovídá-li se na chvíli, třeba i o fotbalu mezi Brazílii a Itálii, který mě stejně jako ony kumpány vlastně vůbec nezajímá. :o) Snad jen těch pár erotických scén se mi táhlo, ale zase mě film v druhé polovině překvapil, protože na svůj (poetický) žánr přišel s více uzemňujícími dramatickými zvraty, kdy zvlášť ten „krvavý“ jsem nečekal a tak se poezie pohledného, ale v noci poblíž herny nebezpečného města začala kontrastně svádět s (nejen) fyzicky bolavou bolestí. // U filmu jsem měl pocit, jakoby se A. Tanner inspiroval Wimem Wendersem, který už před rokem 1983 natočil více filmů s osamělými hrdiny, o jejich vnitřním hledání během putování neznámým prostředím (a také na jednom filmu spolupracoval s Bruno Ganzem)... zatímco po skončení si tady přečtu, jak V bílém městě inspirovalo přímo Wenderse k Lisabonskému příběhu (1994). Jestli platí obojí, je to hezká vzájemná tvůrčí spřízněnost. Ale Lisabonský příběh u mě přeci jen kapánek vede. [85%] (11.02.2024)

Všichni mí oblíbení dávají pětku, není důvod se odlišit. Lisabon, bílé město, v němž se výdycky najde něco z neklidu Fernanda Pessoy, patří v poslední době mezi nejčastější filmové lokace. Své si zde užije i lodní strojník a lodní desertér Paul. Ten zde prožívá tichou dovolenou omezenou na psaní dopisů, milostným vztahem k pokojské Róze a filmováním ve filmu. Takové lidi si dobrodružství vyhledá samo. Kdyby nešell do herny hrát karambol s peněženkou v zadní kapse, stalo by se něco jiného. Axalotl dovede žít "na moři i na souši", je to ale skutečně takový život, který si Paul představuje? (10.09.2019)